Šestnáct hodin denně, 364 dní v roce. KLDR posílá do Ruska moderní otroky

Daleko od domova se desítky mužů probouzejí každý den v šest hodin ráno s vědomím, že jejich směna na stavbě výškových bytových domů skončí až ve dvě hodiny následujícího dne.

Po několika hodinách spánku v provizorních, nevytápěných ubytovnách, kde dřevěné palandy sdílí až 20 lidí spolu se štěnicemi a šváby, se celý cyklus opakuje. Volno i možnost osprchovat se mají jen dvakrát do roka.

„Probouzet se každý den s vědomím, že prožijete ten samý den znovu a znovu, je děsivé. Někteří se snažili si přes den někde na stavbě zdřímnout, jiní prostě usnuli vestoje. Když je dozorci našli, zmlátili je. Bylo to, jako bychom umírali,“ vzpomíná severokorejský dělník. Nemluví přitom o vězení, ale o práci v Rusku, do které se původně přihlásil dobrovolně s nadějí, že si vydělá peníze a pomůže rodině.

Realita však byla jiná. Když zjistil, že po návratu domů zřejmě nedostane téměř žádné peníze – s odůvodněním, že stát je potřebuje více –, odhodlal se k riskantnímu útěku.

Dnes patří mezi desítky bývalých severokorejských pracovníků, kteří po útěku získali azyl v Jižní Koreji a o své zkušenosti se podělili s organizacemi, jako jsou Freedom United nebo Global Rights Compliance.

Podle zprávy nizozemské organizace Global Rights Compliance, která vychází z rozhovorů s 21 severokorejskými dělníky pracujícími na stavbách v Rusku, pracovali někteří z nich až 16 hodin denně a 364 dní v roce. Jiní popisují směny trvající 12 až 16 hodin bez pravidelných dnů volna.

„Měl jsem pocit, že si myslí, že naše životy nemají větší cenu než hmyz,“ uvedl jeden z padesátiletých pracovníků.

Ani v zahraničí Severokorejci neunikli neustálému dohledu. Měli omezený přístup k telefonům, jejich komunikace byla monitorována a pasy jim zabavili. Mnozí navíc ani neznali jméno svého skutečného zaměstnavatele, což ztěžovalo vyvozování odpovědnosti a umožňovalo firmám vyhýbat se sankcím.

„Špehové hlásí lidi, kteří surfují na internetu nebo sledují zahraniční filmy,“ uvedl jeden z pracovníků. Ti, kteří byli přistiženi, čelili trestům, včetně návratu do Severní Koreje k výslechu.

„Nemohl jsem se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje,“ svěřil se 64letý dělník. „Ta psychická úzkost je na tom to nejtěžší.“

Z výpovědí vyplývá, že práce pokračovala bez ohledu na extrémní povětrnostní podmínky. Severokorejští dělníci tak pracovali i během krutých ruských zim. Bez ochranných pomůcek a možnosti se před zimou schovat. Zranění a nemoci nebyl prostor řešit – a v každém případě nebyly důvodem, proč do práce nepřijít.

„Vedli jsme život horší než dobytek,“ uznává další z mužů. Výjimkou nebylo ani fyzické násilí.

Vykořisťování podle zpráv začíná už před odjezdem do zahraničí – dveře programu zájemcům často otevírají úplatky. Po příjezdu pak musí plnit povinné měsíční finanční kvóty – obvykle mezi 400 a 750 dolary.

Tyto peníze musí odevzdat severokorejskému státu „za každou cenu… ať už živí, nebo mrtví“, jak popsal jeden ze svědků.

Z průměrné mzdy kolem 800 dolarů byly navíc strhávány poplatky za cestu, stravu i státem stanovené odvody. Většina výdělku tak končila přímo ve státní kase jako takzvané „poplatky za loajalitu“. Běžnému dělníkovi tudíž někdy zůstalo pouhých deset dolarů měsíčně.

Nesplněné kvóty se navíc přenášely do dalších měsíců, čímž se pracovníci dostávali do bludného kruhu dluhů. Z výpovědí vyplývá, že někteří po celém roce práce končili dokonce v dluzích.

Těm, kteří kvóty nesplnili, hrozil návrat do Severní Koreje nebo finanční postih jejich rodin.

Zpráva uvádí, že pracovníci nejsou vybíráni podle schopností, ale podle míry poslušnosti. Přednost dostávají ti, kteří mají manžela či manželku, děti nebo starší rodiče – po takových je snadnější vymáhat postihy za případnou neposlušnost nebo nedoplatky na povinných poplatcích.

Navzdory těmto podmínkám se o práci v zahraničí mnoho Severokorejců stále uchází. Pro řadu rodin představuje jedinou možnost, jak uniknout chudobě.

Podle různých odhadů vysílá Severní Korea do zahraničí desetitisíce pracovníků. Tento systém státem organizované práce vykazuje znaky moderního otroctví a jde o jeden z klíčových pilířů ekonomické strategie KLDR. Severokorejci v zahraničí vydělávají režimu přibližně 500 milionů dolarů ročně prací v různých odvětvích – od stavebnictví a oděvního průmyslu až po informační technologie či gastronomii.

Velkou poptávku po severokorejských pracovnících vykazuje Rusko, které se potýká s nedostatkem pracovních sil.

„Severokorejci jsou ideální řešení. Jsou levní, pracovití a nedělají potíže,“ uvedl pro Korea Herald profesor Andrej Lankov z univerzity v Soulu.

Podle jihokorejské rozvědky dnes v Rusku pracuje přibližně 15 000 Severokorejců převážně na studentská víza. Export lidí slouží Pchjongjangu jako zdroj deviz pro financování jeho zbrojního programu, přestože tím přímo porušuje sankce OSN a zákaz zaměstnávání severokorejských pracovníků v zahraničí.

Zatímco počet pracovních víz od roku 2017 postupně klesal až na nulu, počet studentských prudce vzrostl – z pouhých 41 na více než deset tisíc o dva roky později. Výzkum organizace Database Center for North Korean Human Rights zároveň ukazuje, že většina těchto „studentů“ prakticky nikdy na půdu univerzity nevstoupila a místo toho pracuje na plný úvazek.

Podle analytického webu 38North tak sankce nejen nesplnily svůj bezpečnostní cíl, ale zároveň nedokázaly zabránit vykořisťování tisíců severokorejských pracovníků v zahraničí.

Využívání severokorejských pracovníků se Rusko nesnaží popírat. Sám prezident Vladimir Putin zákaz OSN zkritizoval a uvedl, že myšlenku využívání severokorejských pracovníků v zemi podporuje.

Vzácným důkazem přítomnosti severokorejských dělníků na ruských stavbách se stalo rok a půl staré video z inspekce stavebního projektu ruského developera Samolet ve Vladivostoku.

Inspekce následovala po stížnostech obyvatel a ochránců zvířat ohledně mizení a týrání psů v okolí staveniště. Ve videu představitelé města tvrdili, že „korejští dělníci pracují legálně“ a že psi sloužili pouze jako hlídací zvířata.

Oficiálně nebylo uvedeno, že jde o pracovníky ze Severní Koreje, na videu byl však slyšitelný severokorejský přízvuk a typické výrazy jako „sladké maso“, kterým se v Severní Koreji označuje maso ze psů.

Podle severokorejské státní agentury KCNA se pracovní síť rozšířila po celém Rusku. Důkazem úzkých vztahů mezi oběma státy mají být podle agentury i symbolická gesta – například květinové koše zaslané představiteli ruských měst k výročí narození severokorejského vůdce Kim Ir-sena.

KLDR navíc v minulosti deklarovala připravenost vyslat dělníky také do separatistických regionů na východě Ukrajiny, například do samozvaných republik v Doněcku a Luhansku, aby pomáhali s obnovou válkou zničené infrastruktury.