Článek
/Od zvláštního zpravodaje v Havaně/
Na Kubě jako by neexistoval čas. Jezdím na ostrov už čtvrtstoletí a stále nacházím ty samé výjevy, slyším ty samé hlášky a řídím se těmi samými nepsanými pravidly. Jinak tomu nebylo ani letos zkraje dubna, když jsem Havanu a část tamního venkova navštívil naposledy.
Pokřiky ve stylu „Hej, amigo, cohiba, good prize, money change“ jsem tu slýchával už na přelomu tisíciletí, stejně jako příběhy o nedostatku jídla, léků, peněz či paliva.
Už před lety jsem jednu z dívek, které přijely z venkova, aby v Havaně našly svého yumu (bělocha) a pokud možno s ním emigrovaly, bral za ruku a chránil tak před policejním zatčením.
Patroly totiž tehdy v roce 2000, stejně jako v roce 2026, v takovém případě nezakročily. Běloch si přece přijel na ostrov užít, tak ho necháme, aby se s valutami zase vrátil, nabádal a nabádá systém policisty.
Na havanské přímořské promenádě Malecón stále lidé toužebně vzhlížejí k dalekému horizontu, kde se rozkládá americké Miami, kam by chtěli utéct. Často zůstane jen u přání.
Je to už dávno nová generace, která přebírá role veksláků, prostitutek, snílků a zoufalců prosících o peso, aby svým rodinám mohli koupit nějaké to jídlo. Zůstaly také výpadky elektřiny, problémy s tekoucí vodou a nedostatkem léků.
K tomu všemu přibyly hory odpadu, které nikdo neuklízí. Kvůli chybějícím pohonným hmotám prostě do ulic měst a vesnic nevyjíždějí popelářské vozy.
Na dynamiku kubánské ulice přitom nadále shlížejí černobílé portréty partyzánů, kteří s Fidelem Castrem v roce 1959 spustili revoluci, jež se postupem času změnila v komunistickou diktaturu.
Všude po Kubě lze najít podobizny Fidelových velitelů Che Guevary a Camila Cienfuegose. Oba dva jsou už 60, respektive téměř 70 let mrtví.
Na veřejných zdech nemají konkurenci, občas se tu a tam objeví Fidel a Raúl Castrovi a současný vůdce Miguel Díaz-Canel. Jsou to ale především Che a Camilo a jejich jediný, neměnný výraz zmrazený v čase - jeden v baretu, druhý v širokém klobouku. Jeden zasmušilý, druhý usměvavý.
Kuba se téměř 70 let od revoluce ocitla pod enormním tlakem. Po americké operaci ve Venezuele ze začátku roku ztratila nejdůležitějšího ekonomického spojence a zažívá nebývalou krizi. Americký prezident Donald Trump říká, že kubánský režim je blízko zhroucení. Reportér Seznam Zpráv Eduard Freisler na ostrov vyrazil, aby popsal, jak se v takové situaci žije běžným Kubáncům.
- Litr benzinu tady vyjde na 200 korun. Ulice Havany ovládlo ticho a zápach
- Kubánci hladoví. Pole leží ladem, protože komunisti jsou jako upíři, říkají
- Prodali byt, aby se dostali do USA. Trump je deportoval a odkázal na ulici
- Kuba v rozkladu. Tradiční opora režimu je najednou „jen pro ozdobu“
- Každá sní, že si ji odveze běloch. Jak mladé Kubánky hledají v Havaně štěstí
Rutinu a setrvačnost života nic nerozbíjí. Často jsem měl za ty roky na ostrově pocit, že jedinou změnou je snad jen odlupující se omítka, která výše uvedené partyzány znetvořuje, případně je nechává pomalu mizet. Vždy se ale najde „revoluční“ štětec, který kontury tváří a jejich výraz obnoví. Všechno se kolem může bortit, partyzáni ale musí zůstat.
Vždy to pro mě symbolizovalo nekonečné, ubíjející čekání na změnu poměrů, čekání, které se pro mnohé za téměř 70 let Castrovy revoluce změnilo v odevzdanou malomyslnost.
Přesto jsem Kubu letos našel jinou. V pokračujícím pomalém rozkladu mě překvapily tři fenomény: bezdomovectví, drogy a fakt, že celá řada místních chce, aby ostrov „spravili“ Američané.
USA jako zachránce
Narazil jsem na nemálo Kubánců, kteří utekli do USA tak, že prodali své byty, auta či nejrůznější cennosti. Některé z těchto uprchlíků ale americký prezident Donald Trump na ostrov vrátil v poutech v rámci svých masových deportací. Teď nemají, kde spát a „ustlali“ si tak na ulici. Někteří z navrátilců přitom propadli drogám, jako například opiátu fentanylu.
Zfetovaní lidé bez střechy nad hlavou. To měl být přitom obrázek kapitalistické společnosti, který státní propaganda lidem desítky let neúnavně vykreslovala.
Antiimperialistická propaganda už dávno nezabírá. Mnozí mají za to, že režim může padnout jen přičiněním Ameriky a k obnově infrastruktury, služeb, tovární a zemědělské výroby a nakonec i celých měst mohou přispět znovu jen Američané se svými penězi.
Fakt, že o takové „asistenci“ mluví Kubánci otevřeně na ulici, je, vzhledem k minulosti, kdy pouhá americká vlaječka připíchnutá k džínsům mohla dotyčného „rebela“ dostat do vězení, bez přehánění převratný.
Kubánský vůdce Miguel Díaz-Canel (třetí zprava) se se členy své vlády nedávno zúčastnil výročí bitvy v Zátoce sviní.
Umlácení obyvatelé „ostrova svobody“ se ale přestali bát a začali se vyjadřovat k věcem veřejným. Kdysi pouze naznačili v rychlém posuňku plnovous s odkazem na Fidela Castra. Ten už je ale deset let po smrti a Díaz-Canel ani zdaleka nedosahuje jeho charismatu a autority. Kubánci se současného vůdce nezdráhají otevřeně kritizovat.
Za 25 let jsem nicméně seznal, že castrismus je odolný. Dlouhověkost si udržuje nekompromisní brutalitou, podlostí a psychologickým nátlakem. Stále tu například „operují“ Brigády rychlého nasazení, tedy radikální castristé, kteří oponenta revoluce davově - verbálně či fyzicky - napadnou.
Pořád tu existují tajní policisté, kteří lidi zavírají do snad těch nejhorších žalářů na západní polokouli. Vězně čekají dny, týdny i měsíce na samotce bez světla a čerstvého vzduchu. Mnozí tam hladoví, onemocní nebo se zblázní.
A stále tu mají největší politickou a ekonomickou moc generálové a plukovníci kubánské armády. Ti na ostrově vlastní kdeco: luxusní hotely, pláže, restaurace, půjčovny aut, tabákové farmy, výrobny rumu, tančírny salsy. Oni totiž Kubu vlastní stejně jako životy obyčejných Kubánců, které uvrhli do strašidelného rozkladu.
