Článek
Rozdělování dotací v Česku se vrací do starých kolejí. Tradičně největší příjemce – holding Agrofert – je pro stát opět standardním žadatelem s nárokem na stejné zacházení jako jiné firmy.
Dospěl k tomu Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), spravující hlavní větev evropských i domácích dotačních programů. Nedávný přesun Agrofertu do nové fondové struktury je pro SZIF dostačující, aby byly splněny zákonné limity pro kombinování politiky s podnikáním.
Zní to jako divoká právní ekvilibristika. Vždyť přece víme, že Agrofert de facto zůstává v rodině Andreje Babiše. Na špici státního aparátu, který dotace rozdává, sedí tentýž člověk, který z dotací profituje, byť nepřímo, přes budoucí benefity svých blízkých. Copak to jde? Selský rozum velí, že ne – a totéž říkají předpisy o střetu zájmů, když se čtou zpříma, bez postranních zájmů a právnických úskoků.
Probíralo se to už mnohokrát, ale když právě dnes spadla klec, pojďme si to projít ještě jednou.
Agrofert patřil ještě donedávna přímo Andreji Babišovi. Aby se mohl stát po volbách premiérem, převedl firmu do nového svěřenského fondu. Ten má tentokrát trochu jinou – autonomnější – podobu než fondy prvního typu, které používal v době svého dřívějšího působení ve vládě.
Fond spravují zvenčí najatí lidé, ale po Babišově smrti připadne v rámci normálního dědictví jeho dětem. I s Agrofertem. Čím lépe se firmě povede, tím lépe pro ně.
Navíc, jak vyšlo najevo až ex post, podle statutu svěřenského fondu „režim nezávislé správy automaticky skončí“, jakmile Babiš skončí ve vládě. Fondu se ujme rodinná rada, složená z Babišových potomků, a teoreticky mu může firmu zase vrátit. V každém případě ale v tu chvíli bude mít rodina ekonomický prospěch z toho, co ve fondu, alias v Agrofertu bude – včetně načerpaných dotací.
Děravý zákon a přísné nařízení
Souběh politiky, nebo přesněji řečeno služby pro stát, s byznysovými aktivitami je v Česku ošetřen zákonem o střetu zájmů. Příslušná pasáž začíná větou, která zní vcelku jasně: „Veřejný funkcionář je povinen zdržet se každého jednání, při kterém mohou jeho osobní zájmy ovlivnit výkon jeho funkce.“
To by čistá duše mohla číst jako jasný pokyn, že přece nelze jít do politiky, dokud v rodině figuruje firma, jejíž život je na dotacích přímo závislý. Podle poslední zveřejněné výroční zprávy za rok 2024 Agrofert zinkasoval na dotacích 1,7 miliardy, čtvrtinu celoročního zisku. V předchozích letech to bylo podobné.
Jenže další paragrafy českého zákona jsou děravé a nejednoznačné. Zakazují vstupovat do státních služeb těm, kdo sedí ve statutárních orgánech společností, což implicitně vytváří volnost pro ty, kteří ve svých firmách sami nefigurují a mají k nim jen zprostředkovanou vazbu. Prospěch pro rodinu podle jiného ustanovení nevadí, jde-li o široce sdílené blaho i pro jiné „adresáty“ z oboru. Navíc v zákoně nejsou žádné sankce za jeho porušení.
Právníci, najatí na zaparkování Agrofertu, tentokrát odvedli dobrou práci, aby se do českého zákona vešli. Jenže vedle něj je tu ještě jiný předpis, evropské nařízení číslo 1046 z roku 2018, které platí v celé EU a formuluje limity střetu zájmů trochu jinak. Přesněji a důsledněji.
Článek 61 finančního nařízení EU:
1. Účastníci finančních operací ve smyslu kapitoly 4 této hlavy a jiné osoby, včetně vnitrostátních orgánů na všech úrovních, podílející se na plnění rozpočtu v přímém, nepřímém a sdíleném řízení, včetně přípravy na tuto činnost, na auditu nebo na kontrole, se zdrží jakéhokoli jednání, jež by mohlo uvést jejich zájmy do střetu se zájmy Unie.
Jde o nejsilnější druh evropského práva. Narozdíl od směrnic, které je nejdřív třeba převzít do národní legislativy a schválit národním parlamentem, mají nařízení přímou účinnost. Což má v tomto případě i logiku, protože nejvíc dotací do Agrofertu putuje ze společného unijního rozpočtu, tedy z peněz všech daňových poplatníků EU.
Nařízení nemohou ignorovat ani vlastenci, kteří by chtěli vzdorovat cizí moci a v zájmu národní suverenity upřednostňovat zdejší právo. Tak Evropská unie nefunguje. Každý členský stát vzal pravidla klubu na začátku na vědomí. A Evropský soudní dvůr coby nejvyšší patron sdíleného pořádku už v minulosti opakovaně rozhodl, že nařízení jsou národním zákonům nadřazena.
Když nechci slyšet NE…
SZIF má zato, že Babišovo odstřižení od Agrofertu je dostatečné i z pohledu unijního práva. Jak na to SZIF přišel, nechce říct a své posudky z pera najatých privátních advokátů odmítá vydat. Je navíc pozoruhodné, že si stojí za svým, aniž by výklad nejdřív pro jistotu zkonzultoval s Evropskou komisí – která finance spravuje a může se proti benevolentní české praxi postavit, jak se to stalo v dřívějších auditech dotací pro Agrofert v roce 2019.
Je dost dobře možné, že šlo o postup v rámci pragmatické strategie „Když nechci slyšet NE, tak se raději neptám.“ Protože text zmíněného nařízení je krátký a srozumitelný. A vyznívá jasně proti tomu, že by současné vlastnické aranžmá Agrofertu bylo vyhovující.
Důležitá je pasáž, podle které se lidé v Babišově postavení mají vyhnout situacím, které „lze objektivně vnímat jako střet zájmů“. Není tedy nutné chytit premiéra za ruku, jak po někom požaduje zvýhodňování Agrofertu. Nestačí, že Babiš – jak sám rád zdůrazňuje – po nikom nic ve prospěch Agrofertu nechce. Stačí, že situace objektivně vyvolává pochybnosti o nestrannosti.
Co když někdo ve státní správě preventivně bude chtít šéfovi exekutivy vyjít vstříc? Potěšit ho, nebo ho alespoň nerozlobit? Anebo co když Babiš pojede za Česko na Evropskou radu a bude – jak se to nyní shodou okolností děje – požadovat zrušení dotačních stropů pro velké zemědělské podniky? Jistě řekne, že to dělá pro celé Česko, protože velké agroholdingy tu mají převahu. Ale lze to „objektivně“ vnímat jako nestranné rozhodování ve prospěch celé země či Unie?
Irelevantní je i argument, že Babiš v tuto chvíli nemá z Agrofertu ani ze svěřenského fondu sám žádný přímý prospěch. Výhledově má, protože dotace zvyšují hodnotu majetku, který jednou jeho děti zdědí. A článek 61 výslovně zmiňuje „hospodářský zájem“ i „rodinné důvody“.
Nejvíc Agrofert dostává formou takzvaných nárokových dotací, neboli přímých plateb, odvozených od množství obdělávaných hektarů nebo od počtu chovaných zvířat. SZIF se drží argumentace, která je slyšet často, a sice že tyto peníze putují do firem automaticky a není na nich co ovlivňovat. Což ale také není úplně pravda, protože Babiš může mít – a bude mít, při formování příštího unijního rozpočtu po roce 2028 – jako premiér vliv na to, jak se vzorce přímých plateb nastaví. Navíc unijní nařízení mezi typy dotací nijak nerozlišuje, zapovídá všechny bez rozdílu.
Proč tak spěcháme?
Zůstává velkou záhadou, jak je možné, že i přes velmi kritický audit z roku 2019 nikdo z EU nikdy nedotáhl do konce tehdejší souběh Babišova premiérování a dotování Agrofertu. Evropská komise zastavila jen velmi malou část dotací podle českého zákona o střetu zájmů. To je argument, který může posílit kuráž pro druhý pokus.
Jde ale o velmi riskantní postup, v unijních právních dokumentech lze naopak najít celou řadu odstrašujících pokynů. Evropský soudní dvůr v minulosti zdůraznil, že ochrana finančních zájmů Unie vyžaduje přísný výklad. Existují-li pochybnosti, má se jednat ve prospěch rozpočtu EU, nikoli ve prospěch politika. O úmysly nejde – ani o prokazování, zda někdo jednal „v dobré či zlé víře“.
I při nejlepší vůli je těžké pochopit, proč se zdejší úředníci tak moc hrnou do rychlého ANO. Proč se nejdřív v EU nezeptali? Vždyť peněženku nakonec drží Komise, tak proč s ní případ neprojednat dopředu?
Těžko se ubránit dojmu, že přesně takto vypadají důsledky střetu zájmů v praxi. Než se vše dořeší, uteče totiž ještě hodně vody. I kdyby Evropská komise časem dotace zastavila, Agrofert už je bude mít dávno vyplacené a černý Petr zůstane v ruce SZIF. Tedy českým daňovým poplatníkům. A dokáže pak SZIF dostat peníze zpět z Agrofertu, když teď sám tak vehementně mává posudkem, podle kterého má Agrofert na peníze nárok?
