Článek
Být osmí z 27, to vůbec není špatné. Eurostat tento týden vydal každoroční souhrn dat o stavu rozpočtů v jednotlivých zemích a Česko boduje.
S dluhem na úrovni 44 procent HDP ale současně působí jako nesmělý začátečník v klubu gamblerů. Průměr je dvakrát vyšší a pětka největších výtečníků má v banku už přes sto procent. Řecko, Francie, Itálie, Belgie, Španělsko – ti dluží víc, než za rok vydělají, což lze rovnou brát jako rezignaci, že by své závazky někdy vypořádaly.
Česko má naopak pořád luxusní prostor. Který je ale v ohrožení. Protože nová vláda – a pojďme si to pro dobro vlasti opakovat stále dokola – nemá zábrany prostor využít. Nízký dluh už nebere jako pojistku pro zlé časy, ale jako nevyužitou nákupní kartu.
Letos vyrobí další manko za 2,6 procenta HDP. Tak to vidí Ministerstvo financí, skeptičtější prognózy jdou až k trojce. Co bude příští rok, ještě přesně nevíme. Ministerstvo v nové kvartální prognóze prostě nechalo u ročního deficitu a kumulativního dluhu 2027 prázdná políčka, dokud se vláda na rozpočtu nedohodne.
O moc lepší než letos to jistě nebude. Nákupní seznam ve vládním programovém prohlášení je dlouhý a mantinely mizí. Rozpočtová pravidla padla už letos. A strop pro rozpočtový deficit – jak otevřeně říká vládní program – se posouvá pro celé volební období na tři procenta ročně. Loni jsme vykázali 2,1. Jít na tři, to znamená vydat se až na samou mez unijního bontonu (byť ho leckdo překračuje, loni 11 zemí).
Andrej Babiš se snaží svůj obrat prodat nikoli jako hřích, ale jako ctnost. Zkouší získat veřejnost na svou stranu, protože utrácení se prý vyplatí a zadlužit děti nevadí. Pod dohledem někoho tak zkušeného, jako je miliardář makající pro nás, jde přece o investice do budoucnosti. Což zní pěkně a odvážně, ale může to celé dopadnout i jinak – jako nákup voličské přízně na účet všech.
Před covidem Babiš fungoval jinak. Má pravdu, když říká, že za jeho první éry státní dluhy klesaly.
V zádech sice měl příznivý vítr globální konjunktury, kombinovaný s domácími specifiky, jako byly vysoké příjmy z EU, rozpuštění dluhových rezerv, dokončení státní pokladny (tedy propojení účtů jednotlivých institucí a snazší sdílení volné hotovosti) nebo rozvrat v plánování dálnic v éře Věcí veřejných a následný útlum výstavby. Ale dluh šel dolů vcelku impozantně. Z 41 procent HDP v roce 2012 na 30 procent v roce 2019.
Jenže pak se něco zlomilo. V polovypnuté covidové ekonomice stát z dobrých důvodů podržel kdekoho (byť ve větší míře než jinde, protože i vypínání bylo kvůli zdejším zmatkům větší) a dluh začal rychle růst. A rostl dál po vpádu Ruska na Ukrajinu, když se ze státních peněz ve velkém dotovala elektřina.
Pomáhat a chránit
Obojí mělo ve své době smysl, ale pomáhání už s námi tak nějak zůstalo. Stalo se standardem. Některé podpůrné zásahy zůstaly (velké snížení daní při zrušení superhrubé mzdy, zmražení spotřebních daní bez reflektování inflace). A s nimi možná i cosi jako návyk, že stát je tu navěky od toho, aby se staral.
Čtěte také
Dobře si toho všímá Národní rozpočtová rada – na vládě nezávislá instituce zřízená v roce 2017 podle unijních předpisů všude jako prevence řecké krize. Jako pozorovací orgán, který sice nekouše, ale v Česku při ohrožení fiskální disciplíny aspoň důsledně a prospěšně štěká.
Její předseda Mojmír Hampl poslední dobou v rozhovorech opakovaně mluví o tom, že v Česku byla veřejnost odpradávna k zadlužování ostražitá. Politickou nabídku nových vymožeností na dluh nebrala apriori jako plus. Ptala se, kdo to či ono zaplatí, a mentálně zůstávala spíš v severnější části Evropy.
Teď se možná zvolna začínáme sunout na jih, kde šlo utrácení vždy prodat snáz. A čísla tam podle toho vypadají. Když se někdo „nežinýruje“ (po francouzsku, od slova gêner), může to jít rychle. Francie měla v době naší sametové revoluce stejný dluh (k HDP), jako má dnes Česko. Teď je dvaapůlkrát výš.
Výčet hříšníků svádí k dojmu, že bohatství a dluhy k sobě jaksi patří. Že na tom třeba něco je, když Babiš navádí veřejnost k tomu, ať mu svěří víc peněz (obrazně řečeno, protože s většinou 108 hlasů se už nikoho ptát nemusí). Když to jde ve Francii nebo v Itálii, proč si máme utahovat opasky?
Noste na stůl
Tak to ale v ekonomice samozřejmě nefunguje. Respektive může, pokud je finanční páka použita osvíceně, ale v praxi spíš politici peníze rozházejí na volební dárky, které nic nikam neposunou. Francouzům ani Italům dluh ke štěstí nepomohl, vůči zbytku světa naopak spíš ztrácejí. Dluh je koulí na noze nejen ekonomicky, ale už i politicky kvůli omezené akceschopnosti jakýchkoli vlád. Žádná kauzalita mezi dluhy a prosperitou nikde na světě není.
Jsou tu naopak zjevná rizika. Třeba to, že sypat do ekonomiky, která stále obstojně roste, další peníze, vede zákonitě jen k inflaci a růstu úrokových sazeb. Jenže to už je pokročilejší, složitější ekonomie, kterou si spočítá jen někdo. Dokud jsou čísla dobrá, lze nový dluh nabrat snadno, protože náklady nikdo hned nevidí.
Babiš má skvělé politické instinkty a ještě lepší průzkumy. Má obvykle dobře změřeno, co zdejší veřejnost chce. A také ví, že s více penězi se vládne snáz.
Možná už z průzkumů vyčetl, že si může práci ulehčit a lidi to spíš potěší, než naštve. Že to, o čem mluví Hampl – tedy severská averze k dluhům – je už možná v Česku jen vzpomínkou, místo níž přichází jižanská poptávka po všestranné péči. Z čeho se zaplatí, s tím nás prosím nezatěžujte a noste na stůl.
Minulá vláda, která si naopak dala statečně do štítu konsolidaci, prohrála. Bylo to z mnoha důvodů, ale snaha šetřit (a třeba pro to i zradit slib ohledně nezvyšování daní, jak se Petru Fialovi ne úplně férově vyčítá) patřila mezi ně.
Tak uvidíme zase na jaře, v příštích žebříčcích dlužníků. Bývali jsme v EU čtvrtí nejlepší (2019), teď jsme osmí a jak už bylo řečeno: máme luxusní prostor dál růst. Bohužel.
