Zprávy z bojiště: Ukrajinci našli způsob, jak zmást „nezničitelné“ rakety

Ukrajinská kampaň proti ruské ropné infrastruktuře, kterou jsme popisovali už dříve, znovu zrychlila.

Ilustračním příkladem se stal terminál v Tuapse v Krasnodarském kraji. V noci z 27. na 28. dubna tam dopadl už třetí dronový úder za daný měsíc a hořelo tam téměř týden. Rozsah katastrofy musel veřejně přiznat i Kreml. Další úder pak přišel 1. května, kdy drony znovu zažehly požáry, jež se hasičům před tím podařilo uhasit.

Tuapse přitom není jediný cíl. Mezi 29. dubnem a 1. květnem ukrajinské drony zasáhly ropná zařízení v Permském kraji, Orenburské oblasti a v Ufě, která leží téměř 2000 kilometrů od ukrajinských hranic.

Strategicky možná nejvýznamnějším úderem byl zásah terminálu v přístavu Novorossijsk, hlavní vývozní bráně ruské ropy v Černém moři. Drony zde vážně poškodily šest ze sedmi nakládacích ramen a Rusko muselo nakládku surové ropy pozastavit.

Účinky kampaně jsou patrné v makroekonomických datech. Podle agentury Reuters Rusko v dubnu snížilo těžbu o 300 až 400 tisíc barelů denně oproti průměru z prvních měsíců roku. Jde o nejprudší měsíční pokles od začátku covidové pandemie.

Jak jsme vysvětlovali nedávno, dopad na rozpočet Kremlu nebude přímočarý ani okamžitý, tlak na samotné ropné společnosti ovšem dál narůstá.

Ruská kampaň není o nic slabší. Podle analýzy výzkumného institutu ISIS Rusko v dubnu vypustilo 6583 strojů typu Šáhid, z toho 4335 úderných dronů Šáhid/Geraň vyrobených v tatarstánské Jelabuze. Průměrný denní nálet 219 strojů překonal jak březnový vrchol, tak rekord z léta 2025.

Skutečný objem byl podle ISIS o pět až 10 procent vyšší: oficiální ukrajinské reporty pokrývají období od šesté večerní do ranních hodin, jenže Rusko stále častěji útočí ve dne, takže denní nálety se do statistik dostávají hůř.

Mění se i charakter úderů. Stále běžnější jsou útoky ve dne, kdy Rusko opakovaně cílilo na Oděsu a frontová města. Nejvýraznější novinkou jsou ale 24 až 32 hodin trvající nepřetržité úderné cykly, ve kterých na sebe jednotlivé vlny dronů navazují bez přestávek. Pro ukrajinskou obranu je to mnohem náročnější situace, protože nemůže stáhnout síly k odpočinku ani doplnit zásoby.

Munice přitom přilétá v „balících“, které kombinují Šáhidy/Geraně, návnady (drony Gerbera) a vedle nich i řízené střely a balistické rakety. Cílem je zahltit ukrajinskou protivzdušnou obranu a dostat alespoň část úderných prostředků k cíli.

Mezi prostředky, které Rusko v takových úderných balíčcích nasazuje, patří i to, proti čemu má Ukrajina nejméně účinnou obranu, tedy balistické střely.

Podle serveru Kyiv Independent ukrajinská jednotka elektronického boje tvrdí, že od začátku roku 2026 vyřadila 58 z 59 ruských vzdušně vypouštěných balistických střel Kinžál. Svého času se o nich mluvilo jako o „nezničitelných“.

Klíčovou roli přitom měl údajně sehrát systém rušení zvaný Lima. Jeden takový údajný případ, kdy střela dopadla na zem bez detonace, zachytily průmyslové kamery. Záběry však pochopitelně nedokazují, proč munice selhala – zda šlo o poruchu nebo skutečně vliv rušení.

Údaje z otevřených zdrojů potvrdit nelze a slovo „sestřel“ je tu trochu zavádějící. Jde spíš o to, že elektronický boj naruší navigaci střely natolik, že se sice dál pohybuje, ale míjí svůj cíl. V principu to možné je, jak vysvětluje analytik Fabian Hoffmann.

Konvenční balistické střely, mezi něž patří i Iskander-M nebo Kinžál, kombinují vlastní navigační jednotku se satelitní navigací. „Vnitřní“ navádění střely je odolné proti rušení, ale postupně se v jejích výpočtech hromadí drobné chyby.

Korekce ze satelitů (v případě Ruska ze systému GLONASS) tyto chyby srovnávají a přesnost zásahu se tak dostane na pět až deset metrů. Bez korekcí může odchylka při doletu 300 kilometrů narůst i na dvě stě metrů, což zpravidla znamená, že střela míjí cíl.

Obránci mohou této závislosti využít. Signál ze satelitu na zemi je velmi slabý a pozemní vysílač s dostatečným výkonem ho dokáže přehlušit, pokud je dost blízko trajektorie střely. Vyžaduje to ovšem velmi specializované a výkonné zařízení.

Anténa musí elektronicky natáčet svazek vzhůru pod strmými úhly, vysílač musí být v pozici předem (let trvá jen několik minut a po startu nelze rušič přemístit) a celá soustava zanechává tak velkou elektronickou stopu, že se sama stává atraktivním cílem.

Přejděme k bilanci bojů na zemi. Ukrajinský projekt DeepState napočítal, že napadená země přišla během dubna o 141 kilometrů čtverečních území, tedy o 11 procent méně než v březnu.

Proruský mapovač Creamy Caprice je naopak přesvědčen, že ruské zisky vzrostly oproti březnu skoro na dvojnásobek a dosáhly 329 kilometrů čtverečních. Finská skupina Black Bird Group hovoří o čistých 94 kilometrech čtverečních a francouzský analytik Clément Molin o 117 kilometrech čtverečních.

Důležitější než přesná čísla je shoda v jiném bodě. Většinu zisků si Rusko připsalo na sekundárních směrech: v Sumské a Charkovské oblasti, tedy přímo u rusko-ukrajinské hranice.

Na hlavní ose v Doněcké oblasti, která rozhoduje o tom, kdo bude na konci roku držet Slovjansk a Kramatorsk, Rusové podle DeepState „boxují na místě“ a podle Black Bird Group postupují jen velmi pomalu.

Ruské operace na severní hranici přitom nejsou snahou o průlom (alespoň zatím ne). Aktivita zde má vytvořit nárazníkovou zónu (v posledních týdnech zejména v okolí Hluchova a Krasnopilje) a donutit Ukrajinu přesouvat sem síly, které pak chybí v Donbasu.

Na severní frontě ještě chvíli zůstaňme. Ukrajinský generální štáb 24. dubna oznámil výměnu velitele 10. armádního sboru a velitele jemu podřízené 14. samostatné mechanizované brigády, která působí na východním břehu řeky Oskil nedaleko Kupjansku.

O důvodu nebylo třeba spekulovat: snímky čtveřice vyhublých vojáků, kteří podle příbuzných někdy 10 dní neviděli jídlo a pili dešťovou vodu nebo rozpuštěný sníh, oblétly ukrajinské sociální sítě i světová média.

Část odpovědnosti je objektivní. Mosty přes Oskil jsou zničené, ty provizorní Rusové ostřelují a logistiku tu zajišťují plavidla a těžké drony. Generální štáb ovšem zároveň konstatoval, že předchozí velení brigády „zatajovalo skutečný stav věcí, ztratilo část pozic a dopustilo se mnoha pochybení při zásobování“.

K tomu se přidávají systémové potíže s korupcí na úrovni zásobovacích důstojníků, které popsal deník Ukrajinská pravda. Pobouření bylo ohromné a vrchní velitel Oleksandr Syrskyj pod tlakem nařídil vyšetřování události a jejích okolností.

Vojenská situace na úseku se mezitím zřejmě pomalu zhoršuje. Ukrajinské síly stále ještě drží území východně od řeky Oskil. Ovšem po pádu silně opevněné Stěpové Novoselivky koncem roku 2025 se Rusové snaží rozdělit ukrajinskou obranu na dvě menší kapsy, které pro ně budou snadnější sousto. Další ztráta území se zdá být velmi pravděpodobná, pokud nové velení situaci nezmění.

Kousek na jih leží úsek, který v posledních dílech opakovaně označujeme za (alespoň prozatím) pravděpodobně nejdůležitější bitvu roku.

Slovjansk a Kramatorsk jsou poslední velkou aglomerací v Doněcké oblasti, kterou Ukrajina kontroluje, a jejich případné dobytí by Putinovi umožnilo vyhlásit „splnění cílů speciální operace“. Ještě před měsícem to vypadalo zle, teď se objevují náznaky, že se situaci podařilo přibrzdit.

Analytici Two Marines v bilanci k 30. dubnu uvádějí, že ukrajinská armáda zde provedla sérii lokálních protiútoků, dostala ruskou logistiku pod palebnou kontrolu a zastavila ruský postup. Clément Molin doplňuje, že Rusové se zatím nedostali do Dobropilje, která je pro útok na Kramatorsk klíčová. Pokud ovšem uspějí na siverském směru, situace se může rychle změnit.

Boje pokračují i u Kosťantynivky, kde podle Konstantina Mašovce působí nejsilnější ruské uskupení z celé fronty. Pokus o průlom přímo přes jih města se ale podle analýzy projektu UkraineDailyUpdate v posledních týdnech zastavil a Rusové přesouvají tlak na boky.

Opakuje se vzorec, který známe z Pokrovska: malé pěchotní skupiny proklouznou mezi ukrajinskými pozicemi, snaží se v zástavbě konsolidovat a teprve pak otevřít prostor pro větší tlak. Ukrajinská obrana zatím drží klíčové pozice na jihu a východě města.

V přilehlém pokrovsko-novopavlivském sektoru k zásadnímu posunu nedošlo. Stojí za zmínku pouze ruský pokus o obrněný útok ve dnech 18. až 20. dubna, kdy nasazené tanky, bojová vozidla pěchoty a čtyřkolky byly zničeny dříve, než se kolony stačily vůbec dostat z prostoru Časiv Jaru. Je to další doklad toho, že koncentrované nasazení obrněné techniky bez potlačení všudypřítomných dronů nevede téměř nikdy k úspěchu.

Že se fronta nehýbe, neznamená, že se na ní nic neděje. Dobrý příklad nabízí oblast na severovýchod od Pokrovska, kde se ukrajinské pozice opírají o město Rodynske. To je opevněno a připraveno k obraně, problém je v jeho okolí. Otevřená pole kolem města ovládají ruské FPV drony a každá rotace nebo zásobovací jízda se mění v hazard se smrtí.

Vojáci na pozicích jsou vyčerpaní a nemohou se vystřídat, aniž by je při pohybu někdo viděl a nepřivolal úder. Ruské infiltrační skupiny se mezitím tlačí do města i okolo něj, ukrajinské drony a dělostřelectvo nestíhají na všechno reagovat.

Vzniká situace, která připomíná pozdní fázi obrany Myrnohradu nebo dnešní Kosťantynivky: úsek se pomalu „dusí“, aniž by došlo k průlomu.

Části jižní fronty patří mezi ty úseky, kde se Rusové reálně, byť pomalu, hýbou. Podle Two Marines je úsek u Huljajpole z hlediska počtu útočných operací nejaktivnější částí celé fronty.

Velitelé 55. divize námořní pěchoty navíc označili dosavadní taktiku malých pěchotních skupin za neúčinnou a chtějí znovu nasadit obrněnce. Pokusy z 15. až 20. dubna ovšem skončily zničením několika tanků a bojových vozidel pěchoty.

Polský analytik Thorkill k tomu dodává nepříjemný detail: vesnici Myrne severně od Huljajpole obsadily ruské jednotky. Linie ukrajinských opevnění na výšině severně od ní pak padla mezi 16. a 18. dubnem. Operační skupině Vostok se tím otevřela cesta k přímému útoku na další ukrajinské pozice.

Na závěr se zastavme ještě u poměrů v ukrajinské armádě. Ty jsou v mnoha ohledech stále podobné sovětským časům, jak naznačuje i výše uvedený příklad od Kupjansku. Ale na rozdíl od sovětských dob musí vedení armády i státu na podobné excesy reagovat – i když to rozhodně nebývá vždy včas nebo skutečně efektivně.

Zpráva z konce dubna naznačuje, že v ukrajinské armádě by mohlo dojít k dlouho očekávaným systémovým změnám. Vrchní velitel Oleksandr Syrskyj podepsal příkaz o povinné rotaci vojáků z prvosledových pozic. Velitelé musí zajistit, aby vojáci nezůstávali na pozicích déle než dva měsíce a aby je výměna zastihla nejpozději do měsíce.

Prezident Volodymyr Zelenskyj o den později ohlásil širší armádní reformu: výrazné zvýšení platů (minimum 30 tisíc hřiven v týlu, tedy asi 14 tisíc korun, 250 až 400 tisíc hřiven pro pěchotu, tedy asi 118 až 190 tisíc korun), jasnější kontrakty a postupné propouštění mobilizovaných.

Reforma přichází pozdě a zatím je převážně na papíře. Ve spojení s veřejným skandálem se zásobováním u Kupjansku ale ukazuje, že ukrajinská armáda se snaží reagovat na opakovanou kritiku.

To, že rotace je technicky vůbec představitelná, by mohlo naznačovat ještě něco dalšího: že nábor přivádí dost lidí, aby bylo vojáky kým střídat. Někteří vnější pozorovatelé v posledních měsících uváděli, že ukrajinská armáda má možná stabilnější stavy než v minulosti, tento krok velení armády by mohl být signálem, že na těchto pozorováních je trochu pravdy. Ale počkejme si s definitivním hodnocením ještě na další týdny a měsíce; ukrajinské vedení a velení už mnohokrát reformovalo jen na oko.