50 let Majora Zemana. Seriál sledovalo 90 procent lidí. Byl drahý, ale i odfláknutý

Bylo to stěžejní dramatické dílo za normalizace, které mělo pomoci legitimizovat komunistický režim. Letos uplynulo už půl století od odvysílání první řady seriálu 30 případů majora Zemana, v němž hlavní postava chytá nejen čisté kriminálníky, ale i odpůrce socialistického zřízení a západní agenty. Velkolepé televizní dílo se dodnes reprízuje a má dokonce svůj aktivní fanklub.

„Seriál 30 případů majora Zemana nelze chápat pouze jako televizní zábavu. Jde o promyšlený ideologický projekt, který měl prostřednictvím atraktivního kriminálního či špionážně dobrodružného žánru formovat historickou paměť a ovlivňovat vnímání poválečných dějin,“ komentuje historik Petr Kopal z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Ústav ve spolupráci s Muzeem Policie ČR zorganizoval cyklus besed, při nichž odborníci zanalyzují několik vybraných epizod s konkrétními případy, které se v seriálu objevily, a vysvětlí historické pozadí a souvislosti. Odborným garantem projektu je právě Petr Kopal.

„Seriál vznikl k 30. výročí vzniku Sboru národní bezpečnosti a současně 30. výročí osvobození Československa Rudou armádou. Záměrem byla prezentace a popularizace práce příslušníků SNB, respektive idealizace tohoto mocenského aparátu, ozbrojené ruky vlády a komunistické strany,“ říká Kopal.

Kdo vlastně vznik seriálu inicioval? Určitě to nebyl režisér Jiří Sequens, že?

Ten se k tomu vlastně dostal až na poslední chvíli. Původně se uvažovalo o jiných režisérech, například o Vladimíru Čechovi, což byl osvědčený tvůrce angažovaných snímků. Připomněl bych například jeho film Expres z Norimberku z roku 1953, který pojednává o boji Státní bezpečnosti proti západním agentům. Mimochodem, hraných filmů o StB se moc nenatočilo, i když snaha byla. Tajná policie ale velice nerada zveřejňovala své případy a metody práce. Mezi zvažované režiséry patřil třeba i Karel Kachyňa, tvůrce Krále Šumavy z roku 1959.

Takže kdo stál u zrodu seriálu?

Na počátku 70. let ho iniciovalo Federální ministerstvo vnitra, respektive jeho tiskový odbor. Ve hře byla vedle hraného seriálu také například série výpravných dokumentů. Zpočátku se na vnitru přikláněli k variantě, že by hlavní hrdina měl být pracovník StB, nejlépe rozvědky. Vyhrála ale postava kriminalisty. Jak už jsem zmiňoval, točit o práci StB bylo i v té době poměrně složité a riskantní. I tak se v seriálu výrazně stírá hranice mezi oblastí kriminální či kriminalistickou a státobezpečnostní.

Příslušníka StB hraje v seriálu František Němec.

Ano, František Němec hraje podplukovníka Žitného, od 70. let náčelníka kontrarozvědky. Ale původně je hlavní „estébáckou“ postavou plukovník Kalina v podání Miloše Williga. Pro Jana Zemana představuje i takovou otcovskou postavu, která ho přivede do Sboru národní bezpečnosti. Tam se pak Zeman, ač kriminalista, dostává rovněž k případům, které má na starosti právě StB – včetně stíhání západních agentů. Jejich hlavním představitelem je Pavel Bláha, kterého ztvárnil Radoslav Brzobohatý.

Který měl mimochodem původně hrát postavu majora Zemana, je to tak?

Byl skutečně jedním ze zvažovaných kandidátů. Vedle například Petra Kostky nebo slovenského herce Štefana Kvietika.

Proč byl vlastně nakonec vybrán do hlavní role zrovna Vladimír Brabec?

Byl doporučován jako politicky spolehlivý, ale také proto, že měl pro tuto roli požadované fyzické dispozice. Že mohl hrát mladého Honzu Zemana, který se po válce vrací z koncentračního tábora, i stárnoucího kriminalistu, který se počátkem 70. let chystá do důchodu. Ale také že byl schopen ten dlouhý a náročný pracovní zápřah zvládnout. Což se nakonec úplně nepotvrdilo, protože v roce 1975 dostal Vladimír Brabec infarkt.

Seriál ale nakonec dokončil a po listopadu 1989 tvrdil, že roli vzal, protože ho lákala role policisty, kterého do té doby nehrál. Ale že vlastně netušil, do jakého projektu se nechal uvrtat, protože měl k dispozici jen několik prvních dílů a pak prý z toho už nešlo vycouvat. Skutečně to tak bylo, nebo jen Brabec hledal vhodnou obhajobu pro své účinkování v normalizačním seriálu?

Dost často se kolem takových filmových rolí objevují různé legendy. Pravdou je, že se Brabec od role majora Zemana nikdy zcela nedistancoval. Snad jediným hercem, který se k účinkování v seriálu postavil kriticky a dokonce se omluvil, byl Jiří Lábus, který hrál v díle Mimikry.

Jen připomenu, že Jiří Lábus hrál postavu muzikanta v poloilegální skupině, která měla představovat legendární kapelu Plastic People of the Universe. Několik jejích členů nechal komunistický režim zavřít. Byli vůbec nějací herci, kteří odmítli v seriálu 30 případů majora Zemana hrát?

Hovoří se o Petru Čepkovi, který měl posléze profesní problémy právě proto, že v seriálu odmítl hrát.

Vraťme se k majoru Zemanovi. Co všechno tato postava musela splňovat?

Samozřejmě musel být dělnického původu a členem KSČ, to byl základní kádrový profil. A pochopitelně prokázal kriminalistický talent. Díky této kombinaci pak udělal rychlou kariéru. Po únoru 1948 nastoupil do Bartolomějské ulice na pražskou kriminálku a názorově pevným posléze zůstal i v krizové době okolo roku 1968 – což byl také jeden z důležitých ideologických akcentů.

V jakém smyslu?

Tvůrci se až poměrně nečekaně velkoryse rozhodli zařadit do seriálu právě toto takzvané krizové období, věnují se mu hned ve třech dílech. Navíc se pokusili vylíčit pražské jaro jako spiknutí západních služeb, jako dlouhodobý plán na rozpoutání kontrarevoluce v socialistickém Československu.

To nemělo ve své době obdoby, protože filmová a televizní tvorba se problému „krizového vývoje“ snažila spíše vyhýbat. Pražské jaro se stalo tabuizovaným tématem, snahou bylo se k němu nevracet, nepřipomínat ho. Jeho připomínání, byť i striktně negativní, by narušovalo pracně budovaný obraz téměř stoprocentní podpory normalizačních politiků. Ovšem v 30 případech majora Zemana se televizní, čili ministerští tvůrci rozhodli především cestě k událostem roku 1968 věnovat opravdu důkladně.

O seriálu se někdy mluví v tom smyslu, že pokud se odmyslí ideologický balast, je to dobrá kriminálka. Ale připadá mi, že ani to není pravda, že se tam objevují nelogické konstrukce, některé díly jsou vyloženě plytké, k vyřešení případu někdy přispěje více náhoda než kriminalistická práce…

…i titulní hrdina působí často hodně nesympaticky. Bývá nervní, hodně křičí, rozčiluje se. Když chcete rozluštit jeho vyšetřovací metody, vlastně na nic nepřijdete, často to skutečně bývají takové podivné, náhodné konstrukce. Natáčení přitom muselo stát ohromné peníze: šlo o zakázku ve Filmovém studiu Barrandov, použil se barevný filmový materiál 35 milimetrů, každý díl měl celovečerní stopáž, nezapomeňme ani na honoráře za angažovanou tvorbu.

I tak jsou některé epizody poněkud odfláknuté. Možná to byl i důsledek snahy natočit vše v rekordním čase – zvláště první řada se nesla v duchu „údernického“ překračování plánu. A koneckonců, dnešnímu divákovi musí pomalé plynutí děje zákonitě připadat neúnosné, nudné.

O seriálu se často mluví také jako o sofistikované, skryté propagandě.

S tím nemohu souhlasit, byla to propaganda jednoznačná, tvrdá, prvoplánová. Kdybych měl jmenovat promyšlenější a více skryté formy propagandy, zmínil bych třeba první řadu seriálu Nemocnice na kraji města.

Jaká byla role ministerstva vnitra nebo ÚV KSČ při schvalování jednotlivých dílů majora Zemana? Někde jsem se dočetl, že díl z roku 1968 s názvem Štvanice musel schválit dokonce hlavní stranický ideolog Jan Fojtík.

Tiskový odbor ministerstva vnitra tehdy řídil i Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti v Československé televizi, která tento monumentální a bezprecedentně nákladný seriál realizovala. Každý díl samozřejmě podléhal přísnému schvalování, cenzuře různých složek komunistického aparátu.

O natáčení se zajímal i tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina. Když se natáčely vybrané díly na Kubě, poslal svému kubánskému protějšku osobní žádost, aby umožnil práci celému štábu. Na oplátku pak Kubánci dostali kompletní seriál.

A skutečně do tvorby některých dílů zasahovala komunistická cenzura?

Jak vnitro, tak ÚV KSČ kontrolovaly především výrazně politické díly, hlavně z období kolem roku 1968. Ve zmiňované epizodě Štvanice se znovu otevírají případy z 50. let, konkrétně případ Babice. V původní verzi scénáře Jiřího Procházky se právě v souvislosti s Babicemi objevila také postava agenta StB. S ní ale narazil, takže se to muselo přepsat. Některé scény bylo dokonce nutné přetočit. Důvod? Režim nechtěl s 50. léty jakkoli spojovat práci StB.

Radikálně se předělával také poslední, třicátý díl, který se měl původně jmenovat Lišky mění srst. Velkou pozornost tam scenárista Procházka věnoval konstrukci, podle níž se na počátku normalizace takzvaní osmašedesátníci znovu tajně vkrádali do vrcholných politických postů. Něco takového muselo samozřejmě pryč. Epizodu nakonec přepsal režisér Sequens a přejmenoval ji na Růže pro Zemana.

Jak veřejnost celý seriál přijala?

To obecně souviselo s fenoménem normalizačních seriálů. Začátkem 70. let se v Československé televizi hledaly nové formáty, protože atraktivita programu šla i kvůli rozsáhlým personálním čistkám hodně dolů, což se projevilo také na sledovanosti. Východiskem se staly právě seriálové příběhy, do nichž komunisté do značné míry přenášeli svou ideologii. I když některé seriály byly ideologicky umírněnější než právě major Zeman.

Obecně platilo, že sledovanost všech seriálů byla enormní, režim se skutečně trefil do černého. V případě majora Zemana měly všechny tři řady, které se vysílaly postupně, sledovanost okolo 90 procent. V polovině 70. let už televizor vlastnila prakticky každá domácnost, navíc v té době neexistovala žádná televizní konkurence jako dnes.

O jednotlivých epizodách pak lidé debatovali. Dalo by se říct, že seriál skutečně hýbal národem, veřejnost jím žila. Dělaly se rovněž ankety o oblíbenosti seriálu, přičemž odezvy byly velmi pozitivní. Diváci byli spokojení.

Nemělo to i opačný efekt, že už tehdy brala určitá část obyvatel seriál jako recesi? Vzpomínám si ze svého mládí, že jsme si s kamarády v polovině 80. let nahráli na magnetofon skladbu Bič Boží ze zmiňované epizody Mimikry a připadali jsme si jako rebelové.

Nevím o tom, že by se za normalizace objevila nějaká zásadní negativní odezva, i když některé díly už tehdy působily lehce úsměvně, ale nekritický divák to obvykle přešel. Také proto, že seriál neměl prakticky žádnou žánrovou konkurenci. Myslím, že dnes už seriál nemůže oslovit prakticky nikoho. Právě díky filmové a televizní konkurenci.

Když se seriál poprvé po sametové revoluci v roce 1999 reprízoval, sledovalo ho 2,3 milionu diváků. Vysílá se dodnes, i když příznivců už má nepochybně mnohem méně. Seriál má ale i svůj aktivní fanklub. Čím to je, že je u určité skupiny lidí stále populární?

Myslím, že dneska je to už jen pro nejtěžší nostalgiky. Mladší generace už podle mě seriál vůbec nezná, i když jsou jednotlivé epizody dostupné leckde na internetu. Nemyslím si, že by měl seriál nějaký širší okruh příznivců. Jako popkulturní fenomén je dávno uzavřenou záležitostí. Možná bych ho přirovnal k muzejnímu exponátu.

Pro mě jako odborníka na vztah filmu a historie, včetně audiovizuálních reprezentací komunistických bezpečnostních složek, představuje v první řadě zajímavý historický pramen, významný názorný příklad režimní propagandy po nástupu normalizace. Podstatou je oficiální výklad poválečných dějin v duchu známého orwellovského citátu: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost.“