Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
Garáže, kanceláře, letištní haly. Místa, která by v nás neměla vyvolávat žádnou emoci, natož údiv nebo strach. Stačí v nich ale pootočit jediným kolečkem, vykloubit nějaký aspekt: Vymažte z haly všechny cestující. Z kanceláře okna. V garážích rozsviťte. Zůstaňte tam o samotě. Máte zaděláno na velmi podivný zážitek. Jako z filmu Backrooms.
Chiwetel Ejiofor v něm hraje Clarka, osamělého majitele obchodu s levným nábytkem, který v suterénu své prodejny objeví prostory, o nichž neměl tušení. Žluté tapety, zátěžový koberec, mdlé světlo zářivek. Ticho. A nekonečné chodby, které postavil bůhvíkdo.
„Všechny ty místnosti – budují se samy od sebe,“ uvažuje Clark před svou zmatenou terapeutkou v podání Renate Reinsve. Backrooms, což by se česky dalo přeložit jako zázemí, jsou plné poházeného nábytku, pohovek vyčnívajících ze zdí, schodišť, která nikam nevedou, nepochopitelných zábradlí.
Připomíná to estetiku takzvaných liminálních prostorů. Míst, jež působí surreálně, i když jsou od naší každodennosti jen o malinko posunutá. Na první pohled působí tak přirozeně, až si jich nevšímáme. Jenže pak se podíváme pořádně.
Zájem o liminální místa významně narostl během pandemie. Fórum diskuzní platformy Reddit nazvané r/LiminalSpace mělo v březnu 2020 500 členů, kteří si navzájem posílali obrázky prázdných chodeb a opuštěných bazénů, v srpnu téhož roku už to bylo 50 tisíc (a dnes má milion uživatelů). Pak se v roce 2022 na YouTube objevilo devítiminutové video se špatným obrazem a vybledlými barvami, v němž se kameraman za bílého dne propadne do podivného labyrintu prázdných kancelářských prostor. Vypadá to jako sídlo firmy, která si sama sebe vysnila.
Tvůrcem krátkého filmu, který za čtyři roky od svého vzniku nasbíral téměř 80 milionů zhlédnutí, byl tehdy šestnáctiletý Kane Pixels, neboli Kane Parsons, režisér Backrooms. Dnes je z něj nová naděje Hollywoodu.
Trailer z filmu BackroomsVideo: Vertical Entertainment
Co všechno vidíme v prázdnotě
Z průpovídek o podivných místech, které si vyměňovali anonymní uživatelé na diskuzních fórech, dokázal poskládat svědectví o dnešku. Jeho výpravy do prázdných chodeb evokují hodiny strávené přesčasy v nedůležité práci (tu tematizoval už podobně laděný liminální seriál Odloučení), osamělost v pandemii, ale i něco z dětství posledních několika generací – třeba bloudění po mapách počítačových her.
Sám Kane Parsons opakuje, že inspiraci pro svět The Backrooms našel třeba ve hře Portal, kde hráč mohl cestovat pomocí děr ve zdi a plnil úkoly, které mu zadával cizí hlas. Vše se odehrávalo v interiérech, které se postupně rozpadaly a odhalovaly svou nedokonalost a vratkost.
Prázdné chodby The Backrooms se svými žlutými tapetami a chabě maskovanou nelidskostí ale vyvolávají něco ještě podivnějšího. Souvisí to s pocitem osamocení. „Všechny prostory našich minulých samot, prostory, kde jsme trpěli samotou, těšili se samotě, toužili po ní a riskovali ji, jsou v nás nesmazatelné,“ píše v knize Poetika prostoru francouzský filozof Gaston Bachelard, podle kterého je pocit osamocení určující pro naši osobnost, ovšem jen když ho zažíváme v místech, kde se cítíme doma. Jenže co když trčíme uvězněni v místech, která působí tak cize? Co s námi samota dělá pak?
„Jako byste popsala psa někomu, kdo ho nikdy neviděl. A pak mu řekli, ať ho nakreslí,“ snaží se Clark vysvětlit divný svět v zázemí svého obchodu. Jeho prapodivné přirovnání se blíží myšlenkám kulturního teoretika Marka Fishera, který v knižní eseji The Weird and The Eerie píše právě o tom, jak nás tajuplné, podivné a tísnivé nejčastěji potkává v prostorách, ze kterých zmizela lidskost.
„Co se stalo, že vznikly tyto ruiny, toto zmizení? O jakou entitu se jednalo? Co to bylo za věc, která vydala tak strašidelný výkřik?“ ptá se Fisher, zatímco Carl utíká prázdnými, nepochopitelně konstruovanými chodbami, k smrti vystrašený zvukem, který vyluzuje kdosi za žlutou zdí.
Až sem Backrooms fungují. Film Kanea Parsonse se však rozpadá ve chvíli, kdy svá strašidla odhalí. Jsou deformovaná podobně jako pohovky, informační cedule a schodiště v zázemí jeho obchodu. Ale také jsou nudná. Liminální prostory jsou totiž zajímavé jen do chvíle, kdy si v nich to divné pouze představujeme. Jde o tak generická místa, že v nás automaticky spouštějí touhu je doplňovat o vlastní vzpomínky nebo fantazie – podobně jako tma. Žádné strašidlo nebude divnější než fakt, že nám v obrazu něco prostě chybí.
Jsou ale způsoby, jak si Backrooms i s jejich zbytečnou pointou v kině užít. Kupte si lístek, ale vyrazte do sálu až po projekci. Zírejte na prázdné plátno. Počkejte, co se bude dít.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
