Ledovec soudného dne se „odbržďuje“. Pro svět je to vážné varování

Thwaitesův ledovec po čase opět dominuje titulkům světových médií. Tentokrát ale přece jen výjimečným způsobem.

Ledovec se dostal do popředí globální pozornosti kvůli poznatkům o jeho zranitelnosti v posledních zhruba patnácti letech a přibližně stejně dlouho se mu přezdívá Ledovec soudného dne. Od té doby celý svět sleduje každý nový objev, který o něm vědci učiní. Nové poznatky přitom přicházejí prakticky rok co rok a většinou obavy ještě prohlubují.

Přezdívka vznikla kvůli tomu, že ledovci hrozí „náhlý“ kolaps, který může způsobit rychlejší stoupání globální mořské hladiny, než jaká se obecně očekává. Sám o sobě má dost ledu na zvýšení globální hladiny o asi 65 centimetrů a zároveň pravděpodobně funguje jako opora pro celý Západoantarktický ledovcový příkrov, kde je dost ledu na zvednutí hladiny dokonce o gigantických 3,3 metru.

Slovo náhle jsme ale dali do uvozovek proto, že náhlý je kolaps měřítkem glaciologů a geologů, a nikoliv laickým pohledem. Vědci předpokládají, že až na něj dojde, úplný rozpad nebude záležitost nejen několika let, ale nejspíš ani několika dekád, a navíc nic takového nečekají v tomto století.

Když se tedy objeví něco nového o Thwaitesově ledovci, většinou jde o informace o dílčích posunech (např. v tempu tání atd.) nebo o pravděpodobném dění v hodně vzdálené budoucnosti. Teď se ale najednou mluví o tom, že jeho východní okraj enormně rychle praská a dost možná se „nedožije“ konce roku.

Co že se to tedy přesně s ledovcem o rozloze 170 tisíc kilometrů čtverečních (více než dvojnásobek rozlohy Česka) a tloušťce stovek metrů (v nejtlustším místě dokonce dva kilometry) děje?

Odpověď není jednoduchá. Na jednu stranu se totiž děje poměrně zásadní věc, z hlediska zvyšování mořské hladiny na ní ale na druhou stranu vlastně už moc nezáleží.

Drama se týká specificky Thwaitesova východního ledovcového šelfu (TEIS). Jde o okrajovou část ledovce, která je sice spojená s jeho hlavní částí, ale ne s pevným podložím, takže už pluje po vodě. Má rozlohu asi 1500 kilometrů čtverečních (to je zhruba trojnásobek rozlohy Prahy), což je méně než setina rozlohy celého ledovce.

Vědci na jeho pravděpodobný rozpad v dohledné budoucnosti upozornili už v roce 2021, kdy odhadovali, že k němu dojde někdy v rozmezí pěti až deseti let. Teď se ale šelf podle nich dostal do fáze, kdy rozpad hrozí zcela bezprostředně.

Podle šéfa Britského antarktického výzkumu (BAS) Roberta Lartera k tomu „velmi pravděpodobně“ dojde už letos, protože šelf je už nějakou dobu ve vysoce destabilizovaném stavu a nadále rychle praská. Kdy přesně se rozpad odehraje, ale předpovědět nelze a není vyloučeno, že se terminální fáze existence šelfu ještě o něco protáhne.

„Nepřekvapilo by mě, kdyby už další várka satelitních snímků ukázala rozpad šelfu, zároveň ale nemůžu vyloučit, že budu na tuto otázku odpovídat stejnými slovy ještě za rok,“ řekl Larter.

Jeho kolegové aktuální stav šelfu popisují jako „volný pád“. Tempo pohybu ledu se mezi rokem 2020 a 2026 ztrojnásobilo a i letos dál zrychluje. Rychle se také objevují nové trhliny přímo u tzv. linie ukotvení, což je místo, kde končí šelf a začíná „pravý“ ledovec, či jinými slovy okraj plochy ledovce, která ještě sedí na pevném podloží.

Vědkyně a vědci z BAS, kteří změny pozorují na satelitních snímcích, šelf prý už v podstatě „odepsali“ a dopředu sepsali jeho „nekrolog“, tedy speciální tiskovou zprávu se všemi důležitými informacemi, kterou vydají, až k uvolnění obřích kusů ledu dojde.

Co ale finální rozpad vlastně bude znamenat?

Pro vědce jde nepochybně o historický milník. Až do roku 2021 se mluvilo o tom, že šelf se pravděpodobně rozpadne až v řádu příštích dekád.

Ještě nedávno se také experti obávali, že ztráta šelfu by mohla mít i závažné důsledky na zvyšování mořské hladiny. A to i přesto, že led přímo z něj už plave na vodě, takže jeho uvolnění a tání hladinu zvýšit nemůže (stejně jako roztátí kostky ledu ve vodě).

Šelfové ledovce ale typicky, zjednodušeně řečeno, „chrání“ hlavní části ledovců ležících na pevnině, zejména před rychlejším sklouzáváním do moře. Když se tak před pěti lety přišlo na to, že TEIS už vydrží jen roky, a ne dekády, mluvilo se o tom, že celý Thwaitesův ledovec může přejít do „nového režimu“ a zrychlit proces ústupu.

Nyní už ale vědci znají opět více informací a dat a tvrdí, že se to nestane – jde o závěr zatím nepublikované studie, na kterou její autoři pod tlakem okolností upozorňují předem, ve snaze co nejlépe vysvětlit možné důsledky rozpadu TEIS.

Toto zjištění je ale ve skutečnosti o hodně méně uklidňující, než se na první pohled zdá. Rozpad TEIS totiž hroucení Thwaitesova ledovce neurychlí nejspíš jenom kvůli tomu, že funkci „brzdy“ už ztratil.

„V tuto chvíli už šelf proud ledu nezpomaluje vůbec, nebo jen velmi málo. Mezitím, co v posledních letech slábl, nicméně docházelo ke zrychlení toku ledu, což indikuje, že ještě nedávno nějakou brzdící funkci měl,“ řekl k tomu Seznam Zprávám Larter. Kromě toho podle vědce šelf nejspíš měl i nějakou ochrannou funkci ve smyslu, že tvořil bariéru mezi ledovcem a oceánem. Jestli toto bude mít vliv – a jak velký případně bude –, se nicméně nedá odhadnout, protože to bude záležet na tom, jak přesně se šelf od ledovce odlomí.

Zvyšování mořské hladiny tedy kvůli kolapsu TEIS téměř určitě náhle nezrychlí. Půjde spíš o spektakulární připomínku světu, jaké riziko Thwaites představuje a že toto nebezpečí je kvůli pokračující změně klimatu čím dál blíž.

Momentálně ledovec ke zvyšování globální mořské hladiny přispívá jen ze 4 %. Podle nejnovější studie z letošního března se objem uvolňovaného ledu může do roku 2067 zvýšit i víc než trojnásobně na asi 190 gigatun ledu ročně, což by odpovídalo současnému množství, které momentálně ročně odtéká z celé Antarktidy.

Studie také ukázala, že při využití jiné a retrospektivně méně přesné metody, by projekce tání vyšla podstatně nižší, což nás přivádí k tématu nejistoty. To je přitom zásadní a úzce spojené s hlavním sdělením aktuálního dění kolem TEIS.

Dojde-li totiž k rozpadu šelfu v brzké době, bude to mimo jiné jasné potvrzení, že i v moderní době lze stabilitu ledovcových útvarů snadno přeceňovat a jejich zranitelnost přehlížet téměř až do poslední chvíle.

Pokud jde o Thwaitesův ledovec jako celek, je přitom nejistota skutečně obrovská. Jak už jsme nastínili v úvodu analýzy, nikdo sice neříká, že se ledovec může celý najednou v dohledné době rozpadnout, nicméně stále hrozí, že až se rozpadat začne, zvyšování mořské hladiny se citelně zvýší nad rámec současných očekávání.

Zmiňovaná „středová“ predikce zvýšení mořské hladiny někde kolem 50 cm do roku 2100 podle poslední hodnotící zprávy IPCC totiž stojí na předpokladu, že proces bude pokračovat postupně a přímo úměrně oteplení a k žádnému většímu kolapsu ledovců nedojde.

Podle Lartera se můžeme víceméně spolehnout, že tyto projekce jsou spolehlivé pro několik dalších dekád, ale pak už se nejistota rapidně zvyšuje. Obzvlášť vysoká je nepřekvapivě zejména pro další století, kdy nevyhnutelně dojde k největšímu nárůstu hladiny, ale už před rokem 2100 se podle vědce může stát, že tempo se „nečekaně“ významně zrychlí. A Thwaitesův ledovec je v tomto ohledu největší neznámou ze všech.

Dodejme, že vědci teprve začínají rozumět tomu, jakým způsobem oteplování k destabilizaci antarktických ledovců přispívá. Až v posledních letech se ukazuje, že jsou zranitelnější, než se čekalo. „Ochranný efekt“ lokálního chladného počasí je ve zkratce řečeno menší nejspíš proto, že roli nehraje jen postupné oteplení vzduchu a oceánu, ale i změny v proudění větru a oceánských proudů, které umožnily průnik teplejší vody ke břehům zamrzlého kontinentu.

Míra nejistoty může působit zvláštně, ale ve skutečnosti na ní není nic moc překvapivého. Důvody dobře přibližuje například článek environmentální historičky Marissy Grunesové o dějinách poznávání Thwaitesova ledovce. Jsou totiž podstatně „řidší“, než by člověk u nejobávanějšího ledovce světa mohl čekat.

Začínají sice už v 70. letech 18. století plavbou Jamese Cooka Amundsenovým mořem, kdy se mořeplavec k ledovci přiblížil na úctyhodných necelých 300 kilometrů. Pak v nich je ale víc než 200 let dlouhá pauza. Cookův rekord totiž překonal americký ledoborec až v roce 1985.

Na jeho palubě byl i Terry Hughes, první vědec, který už v 70. letech začal tušit, že by Antarktida mohla být vůči změně klimatu zranitelnější, než se zdá. Kvůli těžkým podmínkám se mu ale nepodařilo sebrat žádná data a jeho argumenty (opírající se o satelitní snímky ukazující podezřele malou délku šelfu a zjištění o tání Antarktidy v hluboké minulosti) na přesvědčení vědecké komunity nestačily.

Uvědomění, že antarktické ledovce ustupují mnohem rychleji, než se do té doby předpokládalo, přišlo až díky kvalitnějším datům (např. o přesné poloze linie ukotvení) ze satelitních snímků koncem 90. let a teprve po roce 2000 se vědci začali zaměřovat přímo na Thwaites. Dalším milníkem byla výprava v roce 2009, při níž vědci poslali z lodi pod šelf autonomní ponorku. Šlo přitom teprve o třetí případ, kdy na místo doplul nějaký vědec na palubě lodi.

Celosvětový alarm a přezdívka Ledovec soudného dne přišly až po roce 2010 a za začátek koordinovaného mezinárodního výzkumu se podle Grunessové dá považovat až zformování projektu ITGC v čele s USA a Velkou Británií v roce 2018.

Antarktida je tedy zkrátka nadále do značné části neprobádaná a vědecká komunita se teprve probouzí z omylu, že její lokální chladné počasí ji může před dopady změny klimatu chránit ještě dlouho a neochvějně.

Kromě rozpadu TEIS nám mimochodem to samé připomněla i letošní studie o příčině náhlého úbytku mořského ledu - ukázala totiž, že plovoucí led z Antarktidy nezačal mizet kvůli anomálii, ale kvůli dosud neobjevenému spuštění zpětné vazby související se změnou klimatu.