„Vzhlíželi jsme k Československu.“ Jak Kubáncům v exilu dochází čas

Rodiče ho z rodné Kuby do USA poslali, když mu bylo pouhých 11 let. Byl součástí tzv. operace Petr Pan, kdy se tímto způsobem z ostrova dostalo na 14 tisíc dětí. Byla to snaha zachránit jejich mysl před Fidelem Castrem a jeho revolucí.

Profesor historie a náboženství Carlos Eire, kterému je dnes 75 let a stále přednáší na prestižní americké univerzitě Yale, je svým rodičům vděčný, i přes tehdejší srdceryvný moment odloučení. Prožil totiž podle svých slov svobodný, plnohodnotný život.

Přesto ho při pohledu na ostrov, jemuž dal sbohem v roce 1962, dodnes přemáhají emoce. I proto, že mu občas někdo na ostrově vyfotografuje rodný dům, který jako většina budov v Havaně a po celém ostrově chátrá a drolí se.

„Více než nostalgie mě ale dojme, že v tom domě žijí lidé. Že jsou kubánským režimem lapeni a neměli jako já šanci utéct do svobodného světa,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Eire před lety napsal úspěšnou knihu s názvem „Čekání na sníh v Havaně“. Titul odkazuje na několik věcí, jednou z nich je vytoužená představa o konci Castrova režimu. Ta se ale postupem času změnila až v jakousi utopii - ve sníh, který padá v tropické zemi.

Kubánci jsou zvyklí na neměnný život, který odměřují nejrůznější výročí.

Nedávno si připomněli 65 let od tzv. Zátoky sviní, kdy na ostrov neúspěšně zaútočili americko-kubánští exulanti. Před pár týdny režim pro změnu uspořádal vzpomínkové akce kolem 73 let od útoku na vojenská kasárna Moncada v Santiago de Cuba, který odstartoval kubánskou revoluci.

Ve čtvrtek ostrov „oslavoval“ 100 let od narození Fidela Castra. A na 25. listopad už jsou připraveny pochody, přednášky, projevy a speciální televizní a rozhlasové pořady, které se budou věnovat desátému výročí Fidelova úmrtí.

Všechna tato výročí a vzpomínkové akce v čase dávno ztracených událostí jsou - slovy kubánské státní propagandy - ukázkou odolnosti revoluce.

Pro Kubánce v americkém exilu jde o bolestivé uvědomění si toho, že se jim rodný ostrov možná už dočista vzdálil a nikdy ho na vlastní oči neuvidí.

„Teď právě umřel jeden ‚Petr Pan‘. Bylo mu osmdesát a ostrov po svém útěku už nikdy neviděl,“ poznamená Carlos Eire k jednomu svému známému, který byl součástí popsané operace.

Mnozí v exilu se ptají, co z nich mohlo být, kdyby na ostrově zůstali. Jaký život by na Kubě vedli, kdyby se neukázal Castro? Ten se ovšem v lednu 1959 ujal moci a pomalu, ale jistě na Kubě vytvořil komunistickou diktaturu. Systém se nezhroutil ani s pádem SSSR a jeho satelitů.

„Vzhlíželi jsme tehdy k Československu a dalším postkomunistickým zemím a doufali, že bychom na ostrově také mohli vytvořit prostor pro demokracii a osobní svobody. Bylo nám zároveň jasné, že to nebude možné,“ vzpomíná pro Seznam Zprávy kubánský profesor historie Alejandro de la Fuente, který přednáší na Harvardu.

Vystudoval přitom na Havanské univerzitě, kde dokonce nějaký čas přednášel právo. Sen o pluralitní demokracii ale brzy pohřbil a v prosinci roku 1991 z Kuby emigroval.

Na ostrov se, jak to bylo možné, snažil vracet. A to až do roku 2019, kdy ho přemohly tíživé etické otázky. Podobně jako mnozí další v exilu nechtěl svými penězi kubánský režim podporovat a k tomu věděl, že zatímco se prochází ulicemi kubánských měst, ve věznicích jsou stále tisíce politických vězňů.

Jiný osud potkal Maríu C. Werlau, která do Spojených států přišla jako malé děvčátko. Nový domov nenašla v Nové Anglii, ale na Floridě. V Miami nakonec založila organizaci s názvem Cuba Archive, jejíž náplní je evidence obětí Castrova režimu.

I ona přitom cítí velkou nostalgii po ostrově.

„Všichni máme stesk po ostrově vrytý v sobě, a to navzdory tomu, že mnozí Kubu neviděli už desetiletí,“ přibližuje pro Seznam Zprávy. Mluví i o sobě, protože naposledy byla na Kubě v roce 1998, když tam přijel papež Jan Pavel II.

„Pak jsem to zkusila ještě jednou, ale odepřeli mi vstup. No a dnes bych se tam bála, protože by mě režim mohl nechat zabít. Na ostrově mi komunisté říkají María La Loca (Marie, ta šílená),“ dodává.

Během celých 60 let, které v Miami strávila, neuplynul snad jediný den, kdy by se někdo v jejím okolí o Kubě nebavil. Rozhovory se většinou točí kolem nejnovějšího bezpráví Castrova režimu nebo naděje, že revoluce každou chvíli skončí.

Tyto rozmluvy nabraly na intenzitě letos, kdy Donald Trump nechal ve Venezuele zatknout diktátora Nicoláse Madura a začal tuto zemi, někdejšího spojence Kuby, podle svých slov řídit.

Řekl přitom, že další na řadě bude právě Kuba. To ale bylo v lednu, tedy před téměř osmi měsíci. Kubánský režim se i přes tvrdou americkou ropnou blokádu stále drží a zatím nevypadá, že by se měl zhroutit.

„Sníh v Havaně asi nebude padat,“ poznamená Carlos Eire s tím, že „Trumpovi se nedá věřit“. Obává se, že představou současného amerického prezidenta je mít v Havaně „přátelskou vládu“, s níž by mohl obchodovat tak, jak to teď praktikuje ve Venezuele.

Co se odhodlání „bránit revoluci“ týče, má ale kubánský režim podle profesora blíže k Íránu než k Venezuele. „A pokud u moci zůstanou komunisté, byť umírnění, k žádné velké změně nedojde,“ míní Eire.

Také profesor De la Fuente zkraje letošního roku očekával, že by kubánská revoluce po téměř 70 letech mohla padnout. A i on evidentně ztrácí víru. „Spousta lidí měla dojem, že to padne do několika týdnů. Režim ale znovu ukázal svou odolnost, tak jako už tolikrát v minulosti,“ posteskl si dnes 63letý De la Fuente.

Mnozí tuší a také vědí (Kubu někteří členové exilu navštěvují), že je ostrov v dezolátním stavu a mluví o budovách před zhroucením, o odpadu v ulicích, zničených polích ležících ladem či o zkrachovalém průmyslu.

„Trhá vám to srdce,“ svěří se María C. Werlau, aby vzápětí řekla, že jí stejně jako lidem kolem stále naději přináší představa nového začátku. Velké obnovy ostrova poté, co castrismus padne.

„Možná bych tam měla druhý domov, s manželem o tom hodně mluvíme, nebo bych tam alespoň jezdila na návštěvy. Každopádně bych chtěla Kubě pomoci, třeba tím, že bych tam založila muzeum historie a paměti,“ přemítá.

Nejprve by ale museli skončit komunisté, kteří i deset let po smrti Fidela Castra pokračují - aspoň rétoricky - v jeho odkazu. Exil přitom očekával, že se režim s Fidelovým odchodem rychle rozloží, protože to byl „el comandante“, který plnil roli všech institucí země.

Profesor De la Fuente ovšem odmítá současnou vládu v Havaně označovat za komunistickou a systém za socialistický. „Je to zkorumpovaný, autoritářský druh státního kapitalismu. To je dnešní Kuba,“ uzavírá.