V podivném převratu hráli roli Rusové. Zbraně a uniformy se našly v Srbsku

Byl, či nebyl? Řeč tentokrát nebude o nějakém sporném fotbalovém nebo hokejovém gólu, ale o podivném převratu v Černé Hoře, o jehož pozadí se moc neví.

Malá balkánská země vyhlásila nezávislost teprve v roce 2006. Jako poslední bývalá jugoslávská republika se oddělila od Srbska a metropole Bělehradu, na rozdíl od většiny předchozích zemí ale bez války a násilí. Prvních deset let samostatnosti se toho ve státě se zhruba 600 tisíci obyvateli moc nedělo.

16. října 2016 se konaly parlamentní volby, v nichž průzkumy favorizovaly vládní Demokratickou stranu socialistů Černé Hory. Stranu premiéra Mila Djukanoviče, která podporovala vstup do NATO, o který Černá Hora požádala o rok dříve.

Poklidný průběh hlasování ale najednou narušily zprávy o hromadném zatýkání po celé zemi. Policisté při raziích odvezli do vazby několik členů vedení opoziční Demokratické fronty a celkem devět Srbů.

Obvinění se podle prokuratury chystali zosnovat na závěr volebního dne státní převrat, ovládnout bezpečnostní složky, odstranit premiéra a nastolit režim, který by zastavil rozhovory o vstupu do Severoatlantické aliance.

Obvinění se týkala také dvou Rusů, pracujících pro ruskou vojenskou rozvědku GRU: Eduarda Šišmakova a Vladimira Popova. Ani jeden z nich ale nebyl v den zatýkání v Černé Hoře. Mezi zadrženými Srby byl šéf extrémně nacionalistického a proruského hnutí Srbští vlci Alexandr Sindželič a bývalý velitel speciální policejní jednotky Žandarmerija Bratislav Dikič.

Obvinění vypadala vážně, protože vyvolala vzpomínky na atentát v Bělehradě. V březnu 2003 zastřelil z protější budovy tehdejšího srbského premiéra Zorana Džindžiče vrah, kterého najal Milorad Ulemek přezdívaný Legija. Bývalý velitel speciálních srbských protiteroristických oddílů.

Navíc Rusko dlouhodobě dávalo najevo nevoli vůči vstupu Černé Hory do NATO, ostře proti byla i nacionalistická a proruská část politické scény v Srbsku.

Klíčovým svědkem černohorské obžaloby v procesu s údajnými pučisty se stal zatčený Srb Sindželič. Souhlasil s návrhem, že výměnou za nižší trest bude spolupracovat a prozradí detaily celé operace. Proces trval tři roky a soud vynesl u třinácti osob rozsudek vinni. Srb Dikič dostal osm let, dva černohorští představitelé opoziční demokratické fronty po pěti, dva Rusové v nepřítomnosti dvanáct let.

Kauza tím ale neskončila. V roce 2021 se všichni odsouzení odvolali a soud jim vyhověl. Následně se odvolal státní žalobce a soud nakonec celý případ uzavřel až letos, po deseti letech. Definitivně vynesl osvobozující verdikty.

Takže skutečně se chystal převrat, nebo jen vláda chtěla zakročit proti opozici? Pro první verzi se nenašlo dost důkazů. Druhá verze nedává moc smysl – vládní strana měla jasně navrch už v průzkumech a volby vyhrála s více než čtyřiceti procenty hlasů. Opoziční Demokratická fronta, která odmítala vstup do NATO, dostala o polovinu méně.

Soudce nejvyššího soudu Zoran Radovič v roce 2024 konstatoval, že obžalovaným činy nelze prokázat. „Zbraně, které měly být údajně použity při převratu, se do Černé Hory nikdy nedostaly. Z vybavení a zbraní se prokázal pouze dovoz dvou mobilních telefonů značky Lenovo,“ uvedl Radovič.

Investigativní novinář ze serveru Bellingcat Christo Grozev, který se zabývá ruskými tajnými službami, ale upozornil na některé podezřelé události. Srbská policie podle něj 24. října zadržela dva Rusy a našla skrýš s falešnými uniformami černohorské policie. V úkrytu byly také dolary v hotovosti a komunikační zařízení se zašifrovaným systémem.

Dva dny poté přijel do Bělehradu předseda ruské Federální bezpečnostní rady Nikolaj Patrušev, aby podle Grozeva „urovnal situaci“. Tři dny poté ale policie nalezla skrýš zbraní, včetně granátometů a množství automatických pušek.

Každopádně dnes už víme, jak to nakonec s členstvím Černé Hory v NATO dopadlo. 5. června 2017 se stala devětadvacátým členem aliance.