Hlavní obsah

Archivy vydaly zprávu o nacistickém táboře na britské půdě, Britové ji tutlali

Foto: Profimedia.cz

Ostrov Alderney na pohlednici ze šedesátých let.

Reklama

30. 5. 14:50

Normanské ostrovy byly jediné teritorium britské koruny, které během 2. světové války okupovali Němci. Na ostrově Alderney panovaly v koncentračních táborech kruté podmínky. Britové události po válce vyšetřili, ale poté zatajili.

Článek

Dne 30. června 1942 napsal Robert Perelstein nevinnou otázku, kterou adresoval úředníkovi v departmentu Sarthe na severozápadě Francie. Šedesátiletý truhlář a tesař byl během první světové války dvakrát raněn ve službách Francie, oženil se s katolickou ženou a cítil se být „především Francouzem“. Kvůli židovskému původu ale musel nosit žlutou hvězdu, přišel o práci a brzy mu došly životní úspory. Trpěl nejen on, ale i jeho manželka a tříletá dcera. V dopise žádal o to, zda by nemohl Němcům někdo vysvětlit jeho nesnáze, aby dostal výjimku, která by mu umožnila sundat symbol šesticípé hvězdy alespoň na cestu do práce.

Odpověď přišla brzy. Pro Perelsteina si přišlo gestapo, skončil v pracovním táboře a o rok později byl mrtvý. Oficiální příčina? Vyčerpání.

Z pohledu statistik není jeho příběh nijak výjimečný. Během holocaustu bylo zavražděno kolem 75 tisíc francouzských Židů, z celkového počtu šesti milionů. Jako jeden z mála nacistických vězňů ale zemřel na britské půdě.

Jeho jméno se objevuje i ve zprávě britské rozvědky, která se zabývá nacistickými zločiny spáchanými na Alderney, jednom z Normanských ostrovů. Skupina ostrovů v Lamanšském průlivu byla nacisty včleněna do 2865 kilometrů dlouhého Atlantického valu k obraně Evropy. Po převzetí ostrovů započala výstavba bunkrů, základen, strážních věží či tunelů.

Na téměř opuštěném Alderney pak nacisté zřídili čtyři koncentrační tábory, pojmenované podle ostrovů v Baltu (Helgoland, Sylt, Borkum, Norderney), které se staly „domovem“ pro zhruba 6000 vězňů. Po konci 2. světové války vypovídali o hrůzách na ostrově přeživší i nacističtí vojáci. Příběhy o vězních bitých pro potěšení, popravách za jezení odpadků, a dokonce i kanibalismu ale nejsou příliš známé.

Britská vláda se rozhodla kvůli mezinárodní reputaci osoby odpovědné za válečné zločiny na ostrovech nestíhat a podrobnosti ututlala. Britský deník The Times získal z ruských archivů kopii Pantcheffovy zprávy, pojmenované podle důstojníka, který ji zpracoval a která podmínky na ostrově popisuje. V reportáži, kterou list zveřejnil na svých webových stránkách, jsou k nahlédnutí její kopie.

Němci se k ostrovům dostali poměrně snadno. Tehdejší britský premiér Winston Churchill po porážce Francie usoudil, že nemají strategický význam, a vojáky z nich nechal stáhnout. Britská veřejnost o tom nebyla informována, netušili to nejdřív ani Němci. Potom, co je nacisté získali, přistoupili ke stavbě Atlantického valu a postupem času na prakticky vylidněném Alderney vznikly pracovní a později i koncentrační tábory.

Mezi vězni byly stovky francouzských Židů, dále ruští, polští a ukrajinští váleční zajatci, civilisté nebo němečtí a španělští političtí vězni.

Úkolem Pantcheffa bylo popsat, co se s nimi v letech 1942 až 1945 dělo. Mladý, ale schopný důstojník, který hovořil plynně německy a francouzsky a už dříve v Londýně proslul výslechy nacistů, se zdál jako ideální volba. Na ostrově trávil jako dítě prázdniny.

Muž po příjezdu na ostrov prověřil neuvěřitelné tři tisíce svědků, včetně bývalých válečných zajatců, německých vojáků i civilistů, a sepsal jejich výpovědi.

Ve zprávě popisuje vše od strastiplného příjezdu na ostrov, kam vězni připlouvali v tak přeplněných lodích, že během nich obvykle několik lidí zemřelo, až po léta utrpení v pracovních táborech. Vězni žili v dřevěných kasárnách obklopených ostnatým drátem. Do budov zatékalo a nebyly chráněny před poryvy drsného počasí. Většinu času museli vězni trávit venku, kde běžně pracovali nejméně 12 hodin denně, a to 7 dní v týdnu. Šlo o namáhavou a těžkou práci, patřilo mezi ní pokládání kabelu či stavby tunelů a bunkrů. To vše v mizerném oblečení, nehledě na roční období.

Ráno dostávali „půl litru kávy bez mléka a cukru“ na snídani, „půl litru tenké zelné polévky“ na oběd a „podobnou porci polévky a kilový bochník chleba na pět až šest mužů“ na večeři. Příležitostně se na jídelníčku objevilo i 25 gramů másla. Klobása, sýr nebo čerstvá zelenina pak byly opravdovou raritou. Podvyživení vězni proto nezřídka snědli cokoliv, co našli – jídlo, které zbylo po psech, či pohřbená hospodářská zvířata.

Konzumace věcí, které byly mimo předepsané dávky, se ale rozcházela s nacistickými pravidly. Za podobné rozhodnutí čekalo vězně bití a někdy i smrt.

Nacističtí důstojníci a dozorci v táborech měli podle svědectví vězně k porušování pravidel přímo nabádat, aby získali záminku, proč jim ublížit. Nejhoršího zacházení se dostávalo východoevropským vězňům a francouzským Židům, které měli Němci za podřadné. Podle přeživších byli Židé a Rusové běžně mláceni holemi.

Svědci podrobně popsali také řadu náhodných úmrtí, zmizení a vražd, podle některých šlo vysloveně o systematické popravy. Vedoucí jednotek SS Hoeglow měl dokonce uvést, že „poskytne dozorcům čtrnáct dní dovolené, jídlo a pití za každých pět mrtvých vězňů“.

Do dnešních dnů není jasné, kolik lidí přesně na ostrově zemřelo. Pantcheff v závěru napsal, že pravděpodobný počet pohřbených je 371, a schválně se tak vyhnul stanovení počtu mrtvých. Britští úředníci, kteří na ostrov dorazili před ním, mu dokonce potvrdili, že na ostrově na vlastní oči viděli i masové hroby. I akademici zůstávají v počtech zemřelých opatrní. Podle britský historiků Paula Sanderse a Gilliana Carra mohlo na ostrově zemřít kolem 700 lidí. Podle archeoložky Caroline Sturdy Collsové mohlo jít dokonce o 950 obětí. Sám Pantcheff před smrtí napsal, že jeho původní záznam je „minimálním závěrem“.

Utrpení zůstalo nepotrestáno

Na jaře 1947 napsali úředníci francouzské armády svým britským protějškům, aby jim osvětlili některé podrobnosti ohledně koncentračních táborů na Alderney. Zajímalo je, zda Spojené království situaci vyšetřilo, zda existuje seznam mužů odpovědných za válečné zločiny a zda je země hodlá stíhat.

Odpověď ze dne 24. března 1947 zaslaná podplukovníkem Barrattem je ale spíše vyhýbavá. Jeho kancelář podle textu „provedla vyšetřování v koncentračním táboře“, seznam obviněných ale nemá, a jelikož do záležitosti nebyli zapojení britští občané a týkala se především Rusů, byla předána dalším orgánům k akci, kterou uznají za vhodnou.

„V důsledku toho lituji, že jedinou informací, kterou vám v této věci můžeme poskytnout, je obecné prohlášení, že s Rusy bylo zacházeno velmi krutě a že byli nejen mučeni, ale také umírali v důsledku vyhladovění,“ stálo v textu.

Pantcheffova zpráva ve skutečnosti obsahovala dlouhý seznam nacistických úředníků, trestné činy, z nichž byli obviněni, i důkazy. V dokumentech je popsána i struktura tábora a jeho úloha v rámci německé mašinerie.

Velká Británie navzdory těmto důkazům nikdy nepřistoupila k trestnímu stíhání a zabránila v tom i ostatním tím, že nezveřejnila důkazy. Místo toho využila nejednoznačnosti nad tím, kdo by měl vlastně zahájit stíhání – trestné činy se sice odehrály na její půdě, ale občanům Sovětského svazu.

Za zločiny byla potrestána jen hrstka Němců, většinou francouzským vojenským soudem.

Příběh je dnes možné vyprávět díky odtajnění vojenských záznamů, ke kterému došlo až desítky let po popsaných událostech. Jako první si Pantcheffovu zprávu přečetla v ruských archivech na počátku 90. let novinářka Madeleine Buntingová. Marcus Roberts z historické židovské organizace JTrails poté získal fotografie ruské zprávy a kopie poskytl deníku. Není jasné, zda plnou zprávou disponuje Velká Británie.

Události na Alderney by se měly stát součástí nového památníku holocaustu, který má být postaven poblíž Westminsteru.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované