David Kraus: Focení celebrit není žádná zábava

Fotograf David Kraus má za sebou více než čtyři desetiletí za objektivem. Nafotil stovky titulních stran magazínu Reflex, přes stovku obalů hudebních alb a spolupracoval s největšími hvězdami domácí i zahraniční scény.

V rozhovoru otevřeně mluví o tom, jak se proměnila profese fotografa od analogové doby po éru digitálního vizuálního smogu, proč dnes hledá únik v knihách a dlouhodobých projektech i proč focení celebrit často není tak glamourové, jak si mnozí představují.

Začnu možná trochu negativně — jeden tvůj kolega mi říkal, že povolání fotografa už není, co bývalo, a kvůli rozšíření digitálních technologií jeho hodnota na trhu klesla. Souhlasíš?

Souhlasím s tím už dlouho, vlastně od nástupu digitální fotografie. Existuje na to hezký vtip: člověk si koupí drahý profesionální fotoaparát a hned má pocit, že je profesionální fotograf. Ale když si koupíš foťák, nestaneš se fotografem. Přestože máš na faktuře napsáno „umělec“. Ale když si někdo koupí housle, nestane se z něj houslista, jen majitel houslí. A to je přesně problém našeho řemesla — lidé mají pocit, že samotnou koupí techniky se stávají profesionály.

Fotografování se věnuješ desítky let. Jak se svět profesionální fotografie za tu dobu změnil?

Především se změnila pozornost diváka. Dřív si lidé sedli s tištěnými fotkami, prohlíželi si je, vraceli se k nim. Dnes na sociálních sítích během minuty zkonzumují desítky obrázků a za vteřinu je zapomenou. Maximálně je někomu přepošlou. Vizuální kultura se zploštila, zrychlila a vzniká vizuální smog. Proto jsem se vrátil ke knihám — jsou protipólem té rychlé a líbivé vizuální konzumace.

Fotil jsi titulní strany pro Reflex i obaly alb. Jak na to vzpomínáš?

Byla to skvělá doba. S Luckou Bílou jsme fotili v New Yorku, s Ilonou Csákovou v Paříži, další rok na Sicílii. Focení na obal bylo tehdy samozřejmou součástí celé kampaně — presskity, plakáty a tak dál. Dnes je fotografie často jen vedlejší produkt.

Kolik alb jsi nafotil?

Našel jsem server, který to počítal — vyšlo mi asi 120 obalů, i když ne všechny jsou evidované.

Máš nějaké oblíbené?

Určitě. Například Divné století od Jaromíra Nohavici. Nerad se fotí, ale vznikla z toho silná fotka. Rád vzpomínám i na práci s Luckou Bílou — za obal desky Zahrada rajských potěšení jsme získali ocenění. A pak Londýn a focení pro Jas Manna z kapely Babylon Zoo. Každé focení mělo vlastní příběh, který si pamatuju dodnes.

Jak dlouho trvalo jedno focení obalu?

Celý proces — od prvního setkání po finální odevzdání — zhruba čtyři až pět dní. Nejdříve jsme se museli setkat s vydavatelstvím, které už mělo nějakou svoji představu a vědělo, jak se ta deska bude jmenovat. Pak se určil vizuální styl a domluvil termín setkání s interpretem. Samotné focení pak trvalo 2–3 dny. Fotilo se na film, což byla výhoda — žádné dlouhé noční sezení u počítače. Fotky přišly z labu, člověk vzal fixu, vybral nejlepší a odeslal je.

A jak to bylo s titulními stranami Reflexu?

To bylo mnohem rychlejší. Šlo často jen o obálku a dvě fotky dovnitř. Malý rozpočet, málo času, ale zato intenzivní práce. Udělal jsem 542 titulních stran.

Na kterou titulku vzpomínáš nejvíc?

Nepamatuju si konkrétní snímky, spíš historky z focení: když mě vytáhli do patnácti metrů při focení Petry Jungmanové a zapomněli mě pořádně připoutat. Nebo když jsme málem podpálili ateliér s Ivanem Trojanem. Každé focení bylo jedinečné.

Vrácená titulka?

V začátcích ne. Reflex byl otevřený a svobodný. Když jsem třeba fotil s paní Hegerovou, tak na té fotce nebyl její obličej a byly jí vidět jenom nohy. Nebo když jsem chtěl fotbalistu nahého s míčem — žádný problém. Žádné puritánské limity, jen zákonné.

Jaké to bylo, když jsi po letech odešel?

Odešel jsem dobrovolně poté, co tam přišel nový pan šéfredaktor. Nová koncepce byla sedět v kanceláři s čipem v ruce — a to mi připadalo neproduktivní. Chtěl jsem zůstat svobodný, navíc jsem měl spoustu své práce. Postupně odešli i ostatní kolegové.

Jaký je rozdíl mezi focením českých a zahraničních interpretů?

Obrovský. Doma tě lidé znají a respektují. Venku jsi „nějaký fotograf z Východu“. Respekt žádný, málo času, málo prostoru pro kreativitu. Třeba Lou Reed odmítl pózovat — nakonec ho zaujala moje technická novinka a nechal se vyfotit. Ale byla to otrava, ne radost. Zahraniční focení je dané v tom, že jsem jeden z mnoha, nic nevytvářím, jenom zachycuji. Focení celebrit není žádná zábava.

Naopak nějaké pozitivní zahraniční focení?

Ano — Linda Perry z 4 Non Blondes nebo Moby, když byli na začátku kariéry. Byli pokorní, otevření. Na rozdíl od těch, kteří už mají třetí album a berou tě jako nutné zlo. Například Ozzy Osbourne mi dal sedm minut — a první už prý uběhla, když přišel. Madonna dorazila o minutu později a odešla o minutu dřív. Z takových focení nevznikají silné fotky.

Loni jsi vydal knihu o legendární hodinářské značce Prim. Jak dlouho vznikala?

Dvacet let. Jsem sběratel hodinek a zjistil jsem, že o této československé značce neexistuje žádná ucelená literatura. Objížděl jsem sběratele, sháněl dokumenty, fotil unikátní kusy. Kniha vyšla v limitované edici 333 kusů. Obsahuje věci, které jinde neuvidíte.

Jsi sběratel i dnes?

Už ne. Uvědomil jsem si, že život je velmi krátký na to, abych se obklopoval věcmi, takže momentálně jsem ve fázi se věcí zbavovat. Raději sbírám zážitky. Knížky mám rád, chci jim věnovat víc času — chystám i knihu o oknech, ale víc zatím neprozradím.

Litoval jsi někdy, že ses dal na dráhu fotografa?

Nikdy. Tahle profese mi zprostředkovala situace, možnosti, cesty a poznávání, ke kterým bych se v životě nepřiblížil ani omylem. Dala mi svobodu i způsob života.

Uměl bys začínat s fotografií dnes?

Bylo by to těžké. Fotka má menší pozornost než video, umělá inteligence mění pravidla hry. Kdo se nepřizpůsobí, zůstane pozadu. Schopnost adaptace je klíčová.

Fotil jsi někdy erotiku?

Jednou jedinkrát jsem byl účasten tvorby erotické fotografie — v té svobodné době devadesátých let, kdy jsme měli na obálce Dolly Buster. Její manžel Dino Baumberger nás pozval do jedné vyhaslé německé diskotéky, kde se natáčel bizarní příběh. Přijelo tam asi pět italských hřebců bez manažerů a pět krasavic z celé Evropy, každá se svým manažerem. Ti manažeři byli zvláštní — bříška, čepice s vrtulkou — a mezi sebou si ukazovali partnerky, které zároveň hrály ve filmu. Chválili si je lámanou němčinou, takovým „esperantem porna“ té doby.

Dino celé natáčení režíroval. My jsme měli udělat obálku krátce po natáčení. Všechno probíhalo synchronně, materiál se rovnou stříhal — skoro jako přímý přenos fotbalového zápasu. A co bylo nejbizarnější: film byl úplně němý. Všichni dělali své pohyby, funěli, dýchali, ale nemluvili — dialogy se pak dabovaly do maďarštiny a polštiny. Byl to pro mě strašidelný zážitek. Viděl jsem něco, co jsem vlastně vidět nechtěl. Sebralo mi to všechny dětské iluze o tom, jak to na podobných natáčeních vypadá.

A co třeba nabídka z prestižního pánského magazínu typu Playboy?

Playboy byl součástí mezinárodní licence, takže musel používat část původního obsahu. Já jsem tam měl asi tři editorialy s tehdejšími partnerkami. Ale celé se to pohybovalo na hranici čisté komerce. Byly přesně dané parametry — někde musí být víc zadečku, jinde víc něčeho jiného. Tvůrčí svoboda, kterou jsem měl u jiných časopisů, tady neexistovala. Bylo to spíš jako dělat reklamu než fotografii. Takže mě to vlastně vůbec nebavilo.

Odmítl jsi někdy dobře placenou zakázku?

Ano. Politické kampaně lidí, které bych nebyl schopný volit. Nechci pomáhat získávat hlasy lidem, s nimiž se nechci potkat.

Jak vnímáš pojem boomer?

Je to člověk, který má pocit, že už všechno viděl a ví, a nerozumí mladým. Včera jsem se setkal s Bolkem Polívkou, který použil hezký výraz, a sice že je alfa stařec. A to je přesné.

Cítíš se tak někdy?

Ano. Třeba když jedeme s dcerou autem a ona si pustí své Spotify. To zestárnu, protože to jsou věci, kterým nerozumím, a ty písničky už nejsou o lásce, ale o tom, že by ho někdo některé někam zandal. To mám chuť zastavit auto, vystoupit a provětrat se. Texty dnešních písní jsou úplně jiné než dřív. Nebo když sleduju reality show, kde se lidé seznamují na ostrově — to je jak struhadlo na čas.

Máš nostalgii po něčem z doby minulé?

To vím bezpečně – vůbec po ničem! Můj život začal sedmnáctým listopadem v roce 1989 a všechno před tím bylo vlastně špatně. Chtěl bych v té době najít alespoň nějaké zrnko dobroty, ale nic tam není. A ten marast, který teďka zažíváme, vlastně vznikl v té době. Je to něco jako dlouho zapomenutý sýr v ledničce. A teď tu ledničku otvíráme a zjišťujeme, jak dlouho ten sýr v té ledničce vlastně byl.

Žil jsi s několika mediálně známými ženami. Je to jiné než běžný vztah?

To je zvláštní otázka, protože nevnímáš, že je mediálně známá, dokud někdo nepřijde a chce se s ní vyfotit. V té době nebyly sociální sítě, takže nikdo nevypisoval nebo nespamoval. Doma je to stejné jako s kýmkoliv jiným.

Co tě teď, Davide, čeká pracovně?

Mám v plánu jeden projekt, který bych chtěl realizovat, ale dávám si na něj patnáct let. Zajímá mě proměna čtvrtí, kde dochází k nahrazení původního obyvatelstva novou skupinou lidí. Nejprve tam přijdou umělci, pak střední třída a nakonec už si byty mohou dovolit jen bohatí. Přesně to se teď děje v Holešovicích — vedle sebe tu stojí dělnické byty a luxusní apartmány za šedesát milionů a s tím se mění i celá subkultura čtvrti.

Chtěl bych tu proměnu zachytit, protože Karlín jsem už nestihl a jeho vývoj mi utekl. Myslím, že pro budoucí generace bude zajímavé vidět, jak se město měnilo. Když mám čas, chodím mezi místní lidi a fotím jak ty úspěšné, tak i ty, kteří se tam narodili nebo tam pracovali. Chci dělat portréty, které budou odrážet proměnu města skrze příběhy lidí.

Může fotograf fotit, když je pod vlivem?

Znám jednoho člověka, který pije a je prakticky pořád pod vlivem. Myslí si, že jeho fotky jsou skvělé, ale všichni se tomu spíš smějí. Takže ano, fotit samozřejmě může — ale podle mě to rozhodně není dobrý nápad.

Kdo je Davidův oblíbený světový fotograf? Proč nedává životní rady své dceři? Jak se realizuje zakázka na veselý zadek? Jak vypadal jeho kázeňský trest na vojně? A proč si Miloš myslel, že vymyslel selfie? Poslechněte si v novém díle podcastu Boomer Talk!