Hlavní obsah

Brno 1969: S Palachem se loučily tisíce lidí, u morového sloupu se zapálil dělník

16. 1. 2019

Palachovu památku si připomněli také lidé v Brně. (Video: Tomáš Svoboda, Jan Kozel, Seznam.cz)

Palachův čin před padesáti lety otřásl celým Československem. Studenti v Brně drželi hladovku a čestnou stráž u pietního místa.

Článek

Brněnskými ulicemi se vinul nekonečný had tvořený lidmi, v jehož čele kráčel tehdejší primátor Oldřich Vaverka a další čelní představitelé města. Kostelní zvony zněly okolím přes půl hodiny, než desítky tisíc lidí tiše stanuly na náměstí Svobody. U morového sloupu obsypaného květinami a svíčkami spontánně vzniklo kondolenční místo. Byla sobota 25. ledna 1969 krátce po poledni, když účastníci brněnského pietního aktu vzdali hold národnímu hrdinovi. V těch chvílích se v Praze konal pohřeb Jana Palacha.

Na brněnském pietním aktu nechyběl ani současný rektor Janáčkovy akademie múzických umění Petr Oslzlý. Tehdy studoval v prvním ročníku na brněnské filozofické fakultě. „S pár dalšími studenty jsem byl starší než spolužáci, protože jsem předtím nesměl na fakultě studovat. Režim mi povolil dělat jen strojírenský obor,” vzpomíná Oslzlý.

Také jím Palachův čin otřásl. „Dozvěděli jsme se o tom v podstatě bezprostředně. Od počátku nám bylo jasné, že to jeho konání je naprosto hluboce vážné. Obětoval se za nás za všechny. Byl to pro nás takový impulz, že bychom mohli dělat víc,” dodává rektor a velký přítel Václava Havla.

Vysokoškolští studenti na brněnských fakultách zahájili protiokupační stávku, patnáct z nich dokonce drželo hladovku. „Dvacátého ledna po Palachově smrti vzniklo na náměstí Svobody pietní místo, u nějž studenti drželi čestnou stráž,” popisuje atmosféru oné doby historik Moravského zemského muzea Jan Břečka.

Jan Palach chtěl probudit společnost z letargie a žádal o zachování svobody slova a dalších výdobytků pražského jara. Jeho čin v Československu následovaly do dubna téhož roku téměř tři desítky lidí. Drtivá většina z nich však nebyla politicky motivovaná. „Už 27. ledna tehdejší brněnská Rovnost přinesla první přehled prvních pokusů o sebevraždu upálením. Všechny považovala za politováníhodné případy, které vyšly z neutěšených poměrů dotyčného. Byla tam řeč i o alkoholu nebo dřívějších sebevražedných pokusech,” vysvětluje Břečka.

O takzvaných živých pochodních, které protestovaly proti okupaci a režimu lze podle něj mluvit jen ve třech případech. Kromě Jana Palacha jde o Jana Zajíce a Evžena Plocka.

Málo známý je brněnský případ recidivisty Miroslava Malinky. Čtyřicetiletý dělník se zapálil u morového sloupu. „Svědci vypověděli, že si sehnal benzin na čerpadle v Renneské ulici. Tam si vyžádal i kanystr. Pak si v hotelu Avion ještě řekl o sirky se slovy, že se o půlnoci stane slavným,” líčí Břečka.

Malinka později přišel ke stráži studentů. „Stoupl si k hořícím svíčkám tak, že mu od nich chytl oděv. Hned byl uhašen studenty. Měl popáleniny asi na deseti procentech těla a podle lékařů byl mimo ohrožení života,” pokračuje historik. Malinkovy další osudy jsou neznámé.

Největší vlna solidarity a vzepětí se v Brně odehrála 25. ledna, v den Palachova pohřbu. Poté se lidé sešli při masových demonstracích už jen v srpnu roku 1969. Na dvacet let naposledy. Bezpečnostní síly se protestujícím postavily a brutálně zasáhly. „V té chvíli jsme pochopili, že se společnost rozdělila a mocenské síly jednoznačně patří režimu nového šéfa ústředního výboru KSČ Gustavu Husákovi. Reakce lidí byly různé. Já věděl, že boj nesmím vzdát,” dodává Oslzlý.

Doporučujeme