Hlavní obsah

Češi třídí odpadky hodně, ale často špatně, zjistili vědci

Foto: AVČR

Zdeněk Kruliš z Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd.

Reklama

10. 10. 2020 14:21

Lidé v Česku třídí podle zjištění Akademie věd odpadky hodně, ale často nesprávně. Závěry svého průzkumu demonstrují na zacházení s plastovými odpady, ale také třeba s kapslemi z domácích kávovarů.

Článek

Kapsle do kávovarů se vyrábějí z různých materiálů, včetně takzvaně biodegradovatelných (rozložitelných přírodními mechanismy - pozn. red.). Převažuje však kombinace polypropylenu (kalíšek) a hliníku (víčko). Patří tedy do směsného odpadu.

„Ekologicky založení občané mohou použité kapsle rozebrat, oddělit hliníkové víčko od polypropylenového kalíšku, dát je do sběrných kontejnerů na kovy a plasty a vysypaným lógrem zušlechtit zeminu v květináči nebo na záhonku,“ demonstruje na příkladu kapsle možný postup Zdeněk Kruliš z Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, který se zabývá recyklací a zpracováním polymerních materiálů. „Pochybuji však, že uživatelé kávových kapslí by si takto komplikovali život, když si chtějí ušetřit i práci s přípravou slušné kávy.

Obaly či výrobky, které nepatří do separovaného sběru, způsobují podle něj při recyklaci technologické potíže a patří do směsného odpadu. Mezi lidmi stále panují mnohé omyly. „Do separovaného skla rozhodně nepatří porcelán a varné sklo. Do papíru zase kartony s plastovou vrstvou nebo papíry lakované. Do plastového odpadu nevyhazujme nic z pryže ani z koženky,“ vyjmenoval Kruliš nejčastější chyby.

A jak je to s diskutovanými kelímky od jogurtů? Do žlutého kontejneru by měly přijít pokud možno bez větší porce jogurtu, postačí zběžně vypláchnout. Svozová firma je dopraví do třídírny, tam se separují do frakce ‚tvrdý plast‘ a následně zamíří do recyklačního závodu, kde se zpracují například na plotovou plaňku odolnou povětrnosti.

Riziko znečišťování životního prostředí se ve spojení s užíváním plastů skloňuje čím dál víc. Z části jde podle akademiků o problém, který je třeba řešit, z části prý o mediální masáž různých ochranářských frakcí. Evropská komise našla řešení: zákaz plastových tašek, talířků, brček, kelímků či tyčinek na čištění uší na jedno použití. Je to krok správným směrem? Podle Zdeňka Kruliše jsou podobné restrikce úsměvné: „Zakazování plastů tam, kde za ně není po technické a ekonomické stránce rovnocenná nebo lepší náhrada, je holý nesmysl.“

Jak konstatuje aktuální číslo časopisu „Akademie věd ČR A / Věda a výzkum“, prvním plastem vůbec byl parkesin. Na průmyslové výstavě v Londýně jej v roce 1862 představil anglický vynálezce Alexander Parkes. „Nitrát celulózy, později známý a průmyslově vyráběný jako celuloid, mohl být podle své převažující přírodní suroviny – celulózy – považován za bioplast. Americká auta padesátých let, známé ‚křižníky silnic‘, měla věnec volantu a ovládací prvky přístrojové desky právě z imitace slonoviny a želvoviny z triacetátu celulózy,“ popsal Kruliš. Z dnešního pohledu byly bioplasty prvními plasty, které se do technických aplikací rozšířily. A následovaly je mnohé další.

Doba mezitím pokročila. „Vše bio je správné, pokrokové a šetrné k životnímu prostředí, bio prodává,“ řekl Kruliš s nadsázkou. Bioplasty jsou plasty vyrobené z přírodních surovin. Označují se tak ale i biologicky rozložitelné plasty vyrobené z fosilních surovin, například polykaprolakton nebo polylaktidy z kyseliny mléčné, připravené z etylenu nebo acetylenu, a rovněž rozložitelné plasty vyrobené z přírodních surovin, například polylaktidy z kyseliny mléčné vyrobené bakteriální fermentací cukrů. Biodegradovatelných plastů se průmyslově vyrábí několik typů. Využití nalézají třeba v medicíně: vyrábějí se z nich vstřebatelné tkáňové náhrady a šicí materiály.

Vlastnost, která je pro jedno odvětví výhodou, je pro jiné nevýhodou. „Biologicky rozložitelné plasty se těžko uplatní v potravinářské obalové technice, když základním požadavkem na materiál pro uchování potravin je jeho biologická stabilita,“ podotkl Kruliš.

Jak je tedy správně třídit? Biodegradabilní plasty je možné kompostovat, případně likvidovat se směsným odpadem. Dosud se však přesně neví, jak se budou v různých prostředích a za různých podmínek chovat. V přírodě mohou zůstávat i několik let a za určitých podmínek, zejména v suchém prostředí, se pravděpodobně úplně nerozloží. Pokud se dostanou k běžným plastům do žlutého kontejneru, mohou je kontaminovat a proces recyklace narušit.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované