Hlavní obsah

Čeští doktoři v Keni: Umírají tam děti, které by v Česku mohly přežít

Rozhovor s doktory Veronikou a Milanem Urbanovými. (Video: Lucie Hrdličková)

 

Reklama

22. 12. 2019 16:00

V roce 2006 se obyvatelům malé horské vesnice Itibo v Keni obrátil život vzhůru nohama, v tom nejlepším slova smyslu. Přijeli tam doktoři z Česka.

Článek

Když přijel, čekalo ho malé chátrající a spoře vybavené středisko. Místní přitom čelili malárii, tyfu nebo těžkým úrazům například po mačetách. Stačilo pár měsíců a zdravotník Aleš Bárta, ve spolupráci s humanitární organizací ADRA, místním vystavěl nemocnici a výrazně snížil úmrtnost.

Jak se v Itibu „dělá medicína”, popsali mladí doktoři a manželé Veronika a Milan Urbanovi, kteří se odtamtud nedávno vrátili.

„První týden je nejnabitější. Akutní ambulance je plná k prasknutí,” tvrdí Veronika. Středisko denně navštěvují desítky místních, kteří do něj putují pěšky i několik kilometrů.

Specialisté na všechno

Ročně doktoři v ambulanci ošetří více než devět tisíc pacientů. Urbanovi mají v Česku každý svou specializaci – Veronika se věnuje dětskému lékařství, Milan traumatologii a ortopedii. V Itibu se ale věnovali všemu, co přišlo, a to v kteroukoli denní či noční dobu.

„Nedá se na to reálně připravit, člověk si to musí zažít,” popisuje Milan, jak velký šok pro doktora z Evropy je ocitnout se v africkém zařízení. „Jsou tam rozdílné vyšetřovací metody, které jsou omezené jak místními podmínkami, tak často i financemi místních obyvatel.”

Místní lidé nejsou pojištění, proto si i ty nejzákladnější úkony, jako jsou laboratorní odběry nebo rentgeny, platí ze svého. Na pomoc bílých doktorů si ale už zvykli a na jejich pravidelný návrat se těší.

Kromě rovníkových nemocí, například malárie či tyfu, se kterými se mladý pár dosud neměl šanci setkat, to byly i úrazy mačetou, které je zaskočily.

„Ti lidé se v noci takzvaně mění a jsou schopní se poškodit kvůli majetku nebo financím,” vysvětluje Veronika a Milan dodává, že mačeta je v Keni univerzální nástroj, kterým místní sekají trávu, ale také se s ní brání i útočí. Především v noci se stávalo, že člověk, který potřeboval ošetření, dorazil s celou rodinou, vyzbrojenou mačetami.

„Ten pohled do ambulance byl někdy komický. Všichni měli saka a v rukávu saka mačetu, kdyby se náhodou něco stalo,” vzpomíná Milan.

Odolnější Afričané

Afričtí pacienti jsou podle manželů Urbanových mnohem odolnější a s úrazy, ke kterým by Evropané volali sanitku, docházejí k doktorovi i po pár dnech. Ostatně sanitky by v úzkých horských uličkách neměly šanci, a proto je často nahrazují skútry.

Mladí doktoři vzpomínají na mladého kluka, který spadl ze stromu a do nemocnice jej spolu s jeho matkou odvezl místní taxikář na motorce. „Říkal jsem si, že to nemůže být nic závažného, když ho takhle vezou. A pak se ukázalo, že měl zlomeninu holenní kosti, na kterou by člověk u nás zavolal sanitku a přijel by ve vakuové dlaze. A tam, po výmolech, několik kilometrů dojel k nám,” popisuje Milan.

A cesta zpět prý probíhala podobně, jen nohu už chlapec neměl svěšenou dolů, ale kvůli sádře mu trčela do strany.

Setkali se i s potraty šestiměsíčních dětí. „Představíte si, že v Česku by takové dítě mohlo přežít, ale v Africe ne,” říká Veronika. „Jsme strašně rádi, kde žijeme,” dodává Milan s tím, že téměř všechna onemocnění a úrazy se díky nadstandardní péči a zdravotnímu pojištění dají řešit. „Tam jsme člověku řekli sumu a on si to nemohl dovolit. Takže byl odkázán na život na vozíku a v podstatě standardní zlomeninou krčku se vyřadil ze společnosti. Na operaci ve větším městě neměl peníze, ani celá jeho rodina. Vydělávali by na to několik životů.”

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené