Hlavní obsah

Deník Miloše Čermáka: Proč je dobré, když mají barmani inteligenci. Aspoň tu umělou

22. 9. 2019
Foto: Miloš Čermák, Seznam.cz

Další Deník Miloše Čermáka. Jaké to je mít štěstí na dobrého barmana?

Nejdřív jsem ho předběhl a pak jsem na něj ještě převrhl půllitr nedopitého piva, který stál na baru. Svůj pokus koupit si drink na Lipně jsem nemohl začít hůř. Další Deník Miloše Čermáka.

Článek

„To si děláš legraci?” řekl udiveně, ale nebyl to přesně údiv, který jsem četl v jeho očích. A nepoužil také slovo legrace, to správné si doplňte sami. Pak se zarazil a podíval se na mě s o poznání větším zaujetím.

„Nepíšeš takový ty články s obrázky na Seznam?”

Panebože, proběhlo mi hlavou. Teď se ještě ukáže, že je jeden z těch lidí, které jsem v minulých měsících urazil, a budu definitivně v koncích. Měl potetované ruce a biceps o zhruba stejném obvodu, jako já mám stehno.

Nemám nijak malá stehna.

„Ano,” řekl jsem. A ještě jednou se omluvil za tu převrženou sklenici.

„Na to se vykašli. Ty jsou vtipný, ty články. Někdy. A ty obrázky se mi líbí. Hlavně ti jdou ženský. Pozvu tě na pivo?”

Barman, který mezitím pozorně sledoval, jak se naše interakce vyvine, utřel politý pult hadrem. Postavil před nás dvě piva a my je vypili. Moc jsme toho nenamluvili, ale dá se říct, že jsme setrvali v přátelském mlčení.

Foto: Miloš Čermák

Pozdrav pro čtenáře Deníku.

Zvláštní místo i profese

Bar je zvláštní místo, uvědomil jsem si znovu. A být barmanem je zvláštní profese, něco mezi obchodníkem, psychologem a strážníkem.

V srpnu se v mnoha médiích po celém světě objevila zpráva o londýnském baru Harrild & Sons, který používá umělou inteligenci k tomu, aby barmani rychleji obsluhovali hosty.

Kamery snímají prostor za barem a software pro rozpoznávání obličejů si pamatuje, kdo přišel v baru v jakém pořadí. Barman to pak vidí na displeji, kde je záběr na hosty a každý má nad sebou kolečko s číslem. To udává pořadí, v jakém by měl hosty obsloužit.

Budí to určité očekávané rozpaky. Předně ne každý chce být v baru v hledáčku kamery. Může vadit, že někdo natáčí, že je zaprvé v baru a zadruhé s kým tam je.

Správný bar by měl být něco jako Las Vegas. Jestli tedy pamatujete to úsloví. Parafrázuji: co se stane v baru, zůstane v baru. Nebo to maximálně skončí někde na Facebooku. Ale na fotkách aspoň nebudeme označeni.

Obavy návštěvníků baru částečně vyřešily pruhy namalované na podlaze, které znázorňují, kde jsou hosté „v hledáčku”. A pak slib, že po každé směně se všechny záběry mažou a na žádné servery se nenahrávají.

Firma DataSparQ, která londýnský bar vybavila, tipuje, že díky jejich technologii vytočí průměrná britská hospoda až o 1 600 piv ročně víc. Tedy ne že by to bylo tak moc, vychází to na nějakých necelých pět piv denně (možná by stačilo získat jednoho štamgasta navíc), ale třeba ještě umělá inteligence neřekla poslední slovo.

Nové pořádky v barech?

Mně by se osobně líbilo, kdyby toho umělá inteligence uměla naopak ještě mnohem víc. Přece všude čteme, jak dnes už algoritmy umí rozpoznat naše emoce a jak jsou v tom mnohem lepší než my lidé. A asi i než barmani, byť ti, jak bylo řečeno, do lidí často vidí.

Ale umělá inteligence by jim v tom mohla pomáhat. A tak by například na obrazovce viděli, že u baru je teď host, který není moc naložený, v náladě „ještě tak jeden nebo dva blbé kecy a dám někomu pěstí”, případně host v náladě opačné, „dneska všechny lidi miluju a vyspím se s prvním, kdo o to projeví zájem”. Jistě by tyto informace šly v rámci fungování baru nějak monetizovat.

Mimochodem, jestli se algoritmy – nejen v barech – zaměří na to, aby lidé méně předbíhali ve frontách, bude to velká věc. Slavný psycholog Stanley Milgram, který v šedesátých letech detailně prozkoumával kořeny a hranice lidského zla, považoval fronty za místo, kde se v nás zlo velmi často probouzí.

Stres ve frontách

A přišel na dvě věci. Zaprvé: lidé předbíhají neradi. Ani ne tak z vrozeného smyslu pro spravedlnost, ale spíše z obavy z konfliktu. Působí jim to stres.

Jenže ještě větší stres nám působí, když někdo předbíhá nás. Nebo když minimálně máme pocit, že se nám děje nespravedlnost a že zrovna nás barman už delší dobu přehlíží.

Nebo že jsme v pomalejší frontě v samoobsluze, určitě to znáte.

Druhý závěr Milgramových výzkumů zněl, že „předbíhači” jen zřídkakdy narazí na odpor. Neboli že se většinou nenajde nikdo, kdo by je pokáral nebo vrátil zpátky na konec. Sem tam se nějaký dobrovolný „strážce fronty” najde, ale je to podle psychologů spíše výjimečné.

Jeden rok života

Jak tedy nejčastěji reagujeme? Tím, že se snažíme předbíhat sami, a je jasné, k čemu to vede. Množství frustrovaných lidí se zvyšuje, zmatek ve frontě roste, délka čekání se prodlužuje. Kdosi ostatně spočítal, že v průměrném lidském životě započatém v druhé polovině dvacátého století stráví člověk čekáním ve frontách skoro jeden celý rok.

Před frontami jako důsledkem socialismu varoval v roce 1951 ve volební kampani Winston Churchill a i díky tomu se mu tehdy labouristy podařilo porazit. Jenže fronty nezmizely ani v rozvinutém kapitalismu.

Stačí vzpomenout na fronty na iPhone (moment, teď mě napadá, stály se vůbec letos na iPhone 11?) a ve známém rozhlasovém pořadu Freakonomics před časem jeden ze slavných ekonomů tvrdil, že fronty jsou v restauračním byznysu a ve službách skvělým, byť poměrně málo využívaným nástrojem.

Například v Disneylandu se prý někdy fronty u atrakcí vytvářejí uměle. To proto, aby lidé nevystřídali ty nejžádanější atrakce příliš rychle, neodešli ze zábavního parku moc brzy a neměli pocit, že toho prožili moc málo. A také utratili málo peněz za jídlo a pití.

Když jsem pivo dopil, chtěl jsem si objednat ještě jedno. Můj společník zmizel, možná šel někam posilovat. Ukázal jsem barmanovi prázdnou sklenici. Ale řekl jen: „Pivo došlo. Poslal jsem kolegu narazit sud, ale asi se někde ztratil.”

Což by se umělé inteligenci stát nemohlo.

Doporučujeme