Hlavní obsah

Jak zaplatit armádu? Recept našli už za Masaryka… a fungoval dobře

Foto: Seznam Zprávy

Jednou z největších armádních zakázek, se kterou by fond obrany pomohl, je nákup bojových vozidel pěchoty. Ilustrační foto.

Reklama

Armáda a její zakázky trpěly nestabilním rozpočtem už za první republiky, píše v komentáři člen Národní rozpočtové rady Jan Pavel. Dnešní vláda by se tak měla inspirovat sto let starým řešením.

Článek

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Válka na Ukrajině jednoznačně ukázala, že dobře vyzbrojená armáda je i v 21. století důležitým předpokladem pro zachování územní celistvosti státu a svobody jeho obyvatel. To vše si však vyžaduje dostatek finančních prostředků z veřejných rozpočtů a zejména dlouhodobě stabilní finanční rámec. Oboje česká armáda dosud postrádala.

Současné financování české armády nejenže nedosahuje potřebné úrovně dvou procent HDP, ke které jsme se při vstupu do NATO zavázali, ale významně trpí silnou nestabilitou. Při hledání rozpočtových úspor dochází až příliš často k takovým změnám, které neumožňují plnění dlouhodobých cílů a znemožňují konzistentní přístup k nákupům složitějších a fiskálně náročných zbrojních systémů.

Financování Armády České republiky je v současné době řešeno výhradně přes kapitolu státního rozpočtu ministerstva obrany, a to vždy na období jednoho roku. To sice nepřináší významnější problémy při zajištění provozních výdajů, ale pro realizaci rozsáhlých a složitých zbrojních kontraktů, kterými jsou například nákup bojových vozidel pěchoty či vybavení dělostřelectva novým materiálem, je to systém jednoznačně nevhodný.

Tento typ investic se významně liší od investičních nákupů ostatních organizačních složek státu, kde jde zpravidla o nákupy standardizovaných produktů či realizaci obvyklých stavebních prací. Při nákupech vojenských systémů je podstatně vyšší pravděpodobnost zpoždění realizace daného kontraktu dána tím, že teprve postupně dochází k upřesňování finální podoby produktu, je nutné provést jeho testování atd. To vše vede k tomu, že původní předpoklady pro čerpání finančních prostředků se nedaří realizovat a rozpočtované prostředky nejsou utraceny.

Na první pohled se tak může jevit, že armáda „nadrozpočtovává“, což ji poškozuje při vyjednávání o rozpočtech na další roky. Tím trpí stabilita systému. Současný systém rozpočtování sice v sobě má instituty pro převody neutracených prostředků mezi jednotlivými roky, kterým jsou nároky z nespotřebovaných výdajů, avšak jejich velikost je ať již přímo, tak i nepřímo zohledňována v rozpočtech na další roky.

Stejný problém jako v roce 1926

Problém zajištění stabilních prostředků pro financování nákupů zbraní a jiných zařízení není ničím novým a snažila se ho vyřešit například už politická reprezentace první republiky.

Vše lze demonstrovat na citaci z dobového dokumentu: „Při velké části objednávek je totiž postavení vojenské správy zcela výjimečné a vymyká se v jistých případech naprosto běžnému způsobu uskutečňování dodávek. Jde tu hlavně o objednávky z oboru speciální voj. techniky; např. automatických zbraní; obrany proti letadlům, děl a kulometů nového typu, vojenských letadel, výzbroje proti plynům apod., jejichž výroba vyžaduje dobu delší jednoho roku; zvláště jde-li o novoty, na jejichž výrobu není náš průmysl zařízen. Dodávka voj. materiálu začátkem roku objednaného, uskuteční se zhusta teprve roku příštího,“ psalo v roce 1926 tehdejší ministerstvo národní obrany v důvodové zprávě k zákonu č. 240/1926 Sb. z. a n.

Kombinace této specifičnosti a financování jednoročními rozpočty také tehdy vedla k neustálým přesunům prostředků mezi jednotlivými roky, k vysoké administrativní zátěži s tím spojené a v důsledku i k nestabilitě zdrojů v delším časovém horizontu. Z těchto důvodů byl v roce 1926 přijat již zmíněný zákon č. 240/1926 Sb. z. a n. o úpravě rozpočtu vojenské správy.

Tato právní norma o pouhých šesti paragrafech od roku 1927 významně změnila způsob financování obrany. Vznikl Fond pro věcné potřeby národní obrany, do kterého byl každý rok ze státního rozpočtu odeslán transfer ve výši 315 mil. Kč, přičemž zákon garantoval tuto částku na dobu 11 let. Z prostředků tohoto fondu, jejichž nespotřebovaná část se převáděla do roku následujícího, kryla armáda nákupy vojenské techniky. Naopak běžné výdaje byly i nadále rozpočtovány v rámci státního rozpočtu.

Nový systém zajistil potřebnou stabilitu a po určitých modifikacích v polovině 30. let vydržel až do roku 1938. Nicméně potřeba stabilního mechanismu financování je dnes stejná jako v roce 1927. Možná dokonce i vyšší, neboť složitost zbraňových systémů a míra nejistoty ještě vzrostly.

Proto se domnívám, že reforma je více než nutná a že je přitom možné převzít i základní model z první republiky. Tedy vytvořit fond, do kterého by každoročně státní rozpočet posílal předem známou a zákonem stanovenou částku, například odvozenou od procenta HDP. Tyto prostředky by byly určeny k nákupu strategických zbrojních systémů. V případě, že by se daný projekt zpozdil, neutracené prostředky by ve fondu zůstávaly do dalších let.

Zákonná garance každoročního přídělu do fondu by zaručovala, že při zpoždění dodávek a nečerpání prostředků nebudou budoucí rozpočty kráceny, čímž by byla zajištěna potřebná stabilita a možnost dlouhodobého plánování. Běžné výdaje na provoz armády a obnova základního vybavení by i nadále zůstaly součástí státního rozpočtu.

Programové prohlášení vlády uvádí, že budou zvýšeny výdaje na obranu na potřebná dvě procenta HDP a že bude provedena reforma financování formou zřízení „obranného fondu“. Nejen s ohledem na současné dění na Ukrajině doufejme, že se oba záměry podaří uskutečnit a že zmíněný fond bude fungovat stejně jednoduše a dobře jako ten prvorepublikový.

Reklama

Doporučované