Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Adventus“ znamená latinsky prostě „příchod“. Onen jedinečný příchod Ježíše Nazaretského. Každoroční příchod Vánoc. Niterný příchod do jednotlivého lidského srdce (které, jak praví barokní luteránsko-katolický mystik Angelus Silesius, se má stát novým Betlémem). A konečně druhý příchod na konci dějin, konci našeho světa.
O tom posledním příchodu se během Adventu mluvívá jen málo, a o Vánocích už vůbec. Paradoxně, je to spíš onen následující, veskrze sekulární svátek Silvestra a Nového roku, který „rubem“ připomíná konec světa: Onen šev mezi starým a novým. Ono pootočení kola času, které v každé neotupělé duši vyvolává úzkost: A co když se tentokrát nepootočí? Co když je to konec?
O konci světa se asi moc nemluví ve vánočních kostelích. Úzkost z končení však táhne do nich zvenčí jako chlad. V Austrálii si islamisté vybrali slavení Chanuky – toho svátku Vánocům podobného symbolikou světla, i když historicky a teologicky jinak ukotveného -, aby co nejbolestněji zranili židovskou komunitu, a skrze ni celý svět „západní“, liberální, demokratický, pluralitní, v němž je možné být veřejně a hrdě židem stejně jako křesťanem, muslimem či ateistou. V Německu se ujala taková nová „vánoční tradice“, totiž vražedné útoky, zpravidla opět islamistické, na vánoční trhy na náměstích.
Nu, a na loňské Vánoce a Chanuku měl jsem možnost vidět, jak slaví křesťané v Jeruzalémě: Za zavřenými dveřmi. Z obav, zde pro změnu ze židovských extrémistů. V neorománském luteránském kostele Spasitele, v srdci Starého města, se vždycky otevřou dveře pár minut před bohoslužbou, pak se zase zavřou, a otevřou znovu, až když zazní uvnitř Amen a Aleluja. Loni jsem německým luteránům zpíval za těmi zavřenými dveřmi i české roráty. Radost z vánoční zprávy je opravdu „jen“ duchovní, světu a válkám a extrémistům všech barev navzdory.
Co na to sám Spasitel? Když přichází se svými učedníky k Jeruzalému, proslovuje řeč, které se v biblistice říká „malá apokalypsa“: „Někteří si povídali, jak je chrám krásný – ty kameny, ty obětní dary! Ježíš na to řekl: ‚Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni. Všechno bude zbořeno.‘ ‚Mistře, kdy to bude?‘ zeptali se ho. ‚Jaké bude znamení času, kdy se to má stát?‘ ‚Dávejte pozor, abyste se nenechali svést,‘ odpověděl. ‚Mnozí přijdou pod mým jménem se slovy: Já jsem Mesiáš! a Přišel čas! Nechoďte za nimi. Až uslyšíte o válkách a nepokojích, neděste se. Musí se to dít, ale to ještě není konec.‘
Tehdy jim řekl: ‚Národ povstane proti národu a království proti království. Budou veliká zemětřesení, na různých místech bude hlad a mor a přijdou hrůzy a veliká znamení z nebe.‘ ‚Před tím vším ale vztáhnou ruce na vás a budou vás pronásledovat. (…) Kvůli mému jménu vás budou všichni nenávidět, ale ani vlásek z vaší hlavy se neztratí. Vydržte, a získáte život!‘“ (Lukáš 21, verše 5-12 a 17-19).
Jistě, války a nepokoje a mory a pronásledování (někdy křesťanů, někdy křesťany), to už tu bylo mnohokrát. Svět ještě nikdy zcela neskončil. Avšak „světy“, rozumí se historické a kulturní formace, ty už opravdu mnohokrát skončily. Jednu verzi tohoto kázáníčka jsem říkal na koncertě kapely Svatopluk, která hraje písně Sváti Karáska – písně velmi podobného ducha o zlostném světě a duchovním odboji.
Jenže odboj Svatopluka Karáska a jeho přátel byl, nehledě na všechno trápení, snazší tím, že bylo jasno, kde je zdroj zla. Teologickým zdrojem duchovního zla je hřích a ďábel – konkrétním zdrojem komunistického zla je Rusko. Západní svět je sice nedokonalý, ale přece jen „normální“.
Dnes přichází zlo z Ruska i z Ameriky, zleva i zprava, „shora“ i „zdola“. Dnes se zlo ohání „křesťanskými hodnotami“ a „tradicí“ a „rodinou“ a „národními zájmy“ a jindy zase pokryteckou „neselektivní humanitou“. Je čím dál nesnadnější následovat Ježíšovo varování „Dávejte pozor, abyste se nenechali svést“. Je čím dál nesnadnější odolávat lákání falešných mesiášů.
Je čím dál nutnější připustit, že „přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni. Všechno bude zbořeno.“ Že se časem zavřou ty kostely, které se nepřizpůsobí duchu doby. Že se rozpadnou naše stále ještě fungující společenské struktury. Že nastanou diktatury, kterým budou mnozí ochotně poskytovat „křesťanskou“ či jinou náboženskou škrabošku. A to ještě nemluvě o zkáze, která může nastat kvůli změně klimatu – o níž je už leckde prostě zakázáno mluvit.
Ježíš však svým následovníkům neslibuje ani světské vítězství, ani vánoční idylu. Slibuje něco docela jiného: Slibuje, že přijde znovu na konci věků. Slibuje, že tento konec věků, konec světa, bude dobrým koncem – že z chrámů sice nezůstane kámen na kameni, ale že v novém Jeruzalémě už nebude chrámu zapotřebí, neboť Bůh bude všem zjevný (Zjevení 21, verše 22-23). Slibuje, že ten, kdo mezitím obstojí a nepoddá se, bude mít život věčný.
A co když někdo nevěří ani na druhý příchod, ani na věčný život? Tomu se dají Ježíšova slova přeložit do jazyka sekulárního, klidně „ateistického“: Ten, kdo obstojí a nepoddá se – toho život bude mít smysl.
