Článek
K výročí úmrtí Václava Havla zajisté vychází nemálo textů o historickém významu jeho díla, politického i uměleckého, i dojemných a zábavných vzpomínek na něj. Tento text půjde jinudy. „Havlovské“ na tom snad bude, že i texty a skutky samotného Havla kdysi „chodívaly jinudy“, než kudy se valí davy.
Budiž znovu připomenuto, že Václav Havel napsal sérii pozoruhodných a někdy dodnes zábavných her. Dokázal přes vnější příkoří a vnitřní překážky vést a udržet pohromadě protikomunistický odboj. Zejména díky němu se revoluce v listopadu 1989 stala pokojnou a světově proslulou. Po celá devadesátá léta dokázal český stát skvěle reprezentovat navenek a českou společnost aspoň do jisté míry uchovat soudržnou.
Nebyl ale ani úspěšným politikem, praktickým ani skutečně originálním myslitelem. A už vůbec nebyl „mesiášem“.
Pokud tedy dnes zaznívá z oficiálního havlovského centra, že „Havel našel odpověď na smysl života, vesmíru a vůbec, je to pravda a láska“, pak to není jen kýč. Není to jen ezoblábol. Je to i popření a zesměšnění skutečného Václava Havla, k jehož duchovnímu profilu patřila také skepse vůči velkým slovům a sžíravá ironie. Včetně sebeironie.
Havlova tvorba i politika byly vždycky kontextuální. Nebyl myslitelem – ale zato byl pozorným posluchačem myslitelů, od nekatedrového existencialisty Josefa Šafaříka po skupinu Patočkových žáků, zvanou „Kampademie“, k níž patřil také Havlův bratr Ivan.
Stejně tak první léta na Hradě byla tolik plodná díky tvůrčím osobnostem, jimiž byl tehdy Havel obklopen. Tigrid, Medek a Schwarzenberg, Jiřina Šiklová či Dana Němcová, ti všichni by byli sami sebou, i kdyby se s Havlem nikdy nepotkali.
Jak ale léta plynula, staří přátelé se vzdalovali a Havel byl stále více obklopován lidmi, kteří by nebyli vůbec ničím, kdyby nebývali „byli s Havlem“. Proto se také dokázali tvrdě rvát, aby „byli s Havlem“.
Tehdy, v oněch posledních Havlových letech, se mi přihodilo – ne z vlastní iniciativy, ale z nápadu správní rady Knihovny Václava Havla –, že jsem pro tuto instituci pracoval. Havel mi tehdy řekl: „Prosím vás, hlavně žádnej kult!“A toho jsem se snažil držet.
Problém byl ovšem v tom, že Václava Havla tehdy obklopovali – ne, raději „obtlačovali“ – lidé, kteří chtěli právě kult. Z historek s nimi by se dala sestavit kniha „havlovská“ v tom smyslu, že by ukazovala pošetilost světa.
Pamatuji osobu, která – když se vyskytla s Havlem na nějaké akci – podnikala akrobatické skoky, až jí kožená sukně vlála, jen aby byla s Havlem na co nejvíce fotografiích. Pamatuji osobu, která pro Havla užívala zcela vážně pojem „náš guru“. A pamatuji osobu, která patřívala k žákům filozofických žáků a která pak svoji kompetenci prokazovala tím, že každou třetí větu uvozovala buď „Havel říká“, nebo „Patočka říkal“.
Havel už byl tehdy příliš slabý, nemocný a ponořený ve svém odcházení, než aby se dokázal bránit. Nejenže velmi dobře věděl, že není „mesiášem“, ale často se rozhlížel po nějakém „mesiáši“. Nebo aspoň po nových myslitelích, nových sjednotitelích, nových lidech schopných vést.
Když Havel zemřel, národ se emotivně hlásil k jeho památce. A zanedlouho, do roka a do pár dní, zvolil na Hrad místo Havlova dávného spolupracovníka Havlova totálního protichůdce. Na demonstracích proti onomu protichůdci se tehdy provolávalo „ať žije Havel“. Provolání absurdní – a zároveň ukazující bezradnost oné „havlovské“ části české společnosti.
Dlouho se naříkalo, kde že je ten nový Havel – až se objevil člověk, který si to o sobě zřejmě i myslí. Svoje legitimizační „já jsem byl s Havlem“ povyšuje na „já jsem novým Havlem“.
Řeč je o Tomáši Sedláčkovi, autorovi zmíněného výroku „Havel našel odpověď na smysl života, vesmíru a vůbec. Je to pravda a láska“. Není to náhodný výrok, variace na tuto tezi hlásá šéf Knihovny Václava Havla do různých médií.
Tomáš Sedláček se v posledních letech stal „tím ekonomem“, který se suverénně a blahosklonně vyjadřuje k čemukoli. Rozdíl je v tom, že teze podobně blahosklonného „toho geologa“ Václava Cílka nebo „té filozofky“ Anny Hogenové podporují proruskou pseudopravicovou „konzervativní revoluci“. „Moudra“ Tomáše Sedláčka stojí na opačné straně.
Už před několika lety ohlásil, že chce být prezidentem. Jeho nynější vytočení havlovského kultu do nových obrátek dost možná neslouží ničemu jinému. Proruské síly jistě připraví do příštích prezidentských voleb takové kandidáty, že bude možná nutné volit Tomáše Sedláčka. Bylo by to tak absurdní, až by to bylo skutečně „havlovské“.
