Článek
Rozpočet českého školství by měl příští rok klesnout o 16 miliard korun, navrhuje Ministerstvo financí. Resort pod vedením Zbyňka Stanjury (ODS) snížení odůvodňuje tím, že školníky a kuchařky místo Ministerstva školství (MŠMT) nově platí obce a kraje. Pro vzdělávání v Česku to však nemůže být uspokojivé. Navržených 275 miliard nestačí ani na pokrytí povinných výdajů – zvýšení platů učitelů, zaplacení psychologů na základních školách, natožpak na investice do vzdělávání hodného 21. století. Vláda by navíc porušila své vlastní sliby.
Výdaje na vzdělávání mají v poměru k HDP odpovídat alespoň průměru zemí OECD, zavázal se kabinet Petra Fialy (ODS) ve svém programovém prohlášení. To by znamenalo, že by Česko mělo do své budoucnosti investovat ze státního rozpočtu alespoň čtyři procenta svého HDP. Vzhledem k aktuálnímu HDP se bavíme o alespoň 320 miliardách korun.
Na slíbenou metu se vláda nedostala nikdy. Teď by se od ní dokonce vzdalovala. Ministerstvo školství vedené Mikulášem Bekem (STAN) se pokouší vyjednat alespoň udržení letošního rozpočtu, který dělá 291 miliard. I to by však znamenalo relativní pokles, který by neumožnil investice třeba do dlouhodobě podfinancovaného vysokého školství.
Financování kuchařek jako záminka k osekávání rozpočtu
Finance mají pro navržené snížení své odůvodnění. Resort školství nepotřebuje tolik, protože se z jeho rozpočtu nově neplatí školníci či kuchařky. Nepedagogické pracovníky od ledna hradí ze svých rozpočtů obce a kraje. Stejně tak na ně přechází odpovědnost hradit učebnice, pomůcky či další vzdělávání učitelů.
Celkově se bavíme o více než 20 miliardách (rozpočtováno pro období leden až září), které přecházejí z rozpočtu MŠMT na samosprávy. To by však nemělo nikoho uchlácholit, že si navržené utažení školského opasku můžeme dovolit. Stát má totiž závazky, na které by seškrtaný rozpočet nestačil.
Učitelé a učitelky mají brát 130 % průměrné mzdy, říká zákon. Je to nezbytná podmínka pro udržení stávajících vyučujících a přilákání nových absolventů. To se moc nedaří: roste průměrný věk učitelů a stále častěji vyučují lidé, kterým chybí potřebná kvalifikace. Dnes mají ve sborovnách už desetinové zastoupení.
Učitelské platy reálně nikdy na metu 130 % nedosáhly. Po dlouhých letech těsně nad hranicí průměrné mzdy začaly růst v roce 2018, v roce 2021 se vyškrábaly až na 125 % průměrné mzdy. Od té doby klesají. Letos se propadly až k 109 %, ukázala studie think-tanku IDEA při CERGE-EI.
Rozpočet 290 miliard jako minimální cíl vlády
Aby vláda splnila zákonný závazek, který se vztahuje k průměrné mzdě před dvěma lety, musí do rozpočtu školství oproti letošku přidat 10 až 12 miliard. Dluhy a resty ovšem nekončí.
Nově už nemůžeme spoléhat na evropské peníze, z nichž jsme dosud platili nepostradatelnou práci psychologů, speciálních či sociálních pedagogů. Odborníci pomáhají dětem s duševním zdravím, mají důležitou roli pro zvyšování docházky. Teď musí 1 700 pozic v základních školách s alespoň 180 dětmi hradit rozpočet, což vyjde na zhruba další 1,1 miliardy Kč.
Rozpočet musí počítat také s asistenty, kteří od příštího září přibydou v prvních třídách. Vláda totiž prosadila velké snížení odkladů, což se dlouhodobě vyplatí, reformu ale musí doprovázet i větší podpora pro prvňáčky. Náklady jsou odhadovány na aspoň 300 milionů.
Alespoň miliarda na „indexaci“ pro potřebné školy a děti
Vzdělávání je hlavní silou ekonomického růstu a inovací, proto se investice do něj vyplatí. Pro jednotlivce znamená vyšší vzdělání lepší uplatnění na pracovním trhu, lepší šanci překonat sociální znevýhodnění i lepší zdraví. Společnost díky vzdělávání bohatne a dokáže vytvářet podmínky pro dobrý život.
I naše vláda si to uvědomuje. Udělala proto kroky, které mohou vzdělávání zlepšit. Rozhodně mezi ně patří reforma financování škol, podle které mají znevýhodněné školy dostávat víc peněz. Česko to fatálně potřebuje: málokde v rozvinutých zemích trpí vzdělávání tak velkými nerovnostmi jako u nás. Mají přitom konkrétní důsledky.
Až třetina žactva končí základní školu s velmi nízkými čtenářskými a matematickými gramotnostmi. To znamená, že mají potíže s jednoduchými úkony, jako je vybavení si faktu nebo nalezení údaje v tabulce. Musíme jim v zájmu nás všech dát lepší podmínky, čemuž by pomohlo právě reformované financování znevýhodněných škol. To by zohledňovalo, že někde je prostě náročnější vzdělávat.
Avšak není to zadarmo. Do takzvané indexace by měl stát investovat alespoň miliardu, abychom dosáhli kýžených výsledků: zvýšení docházky a dokončování základních a středních škol, které se státu bohatě vyplatí na větších odvodech, menší kriminalitě či lepší zdraví obyvatelstva. Vláda však zatím počítá jen se 300 miliony.
Je školství opravdu priorita?
Během vlády současné koalice se na ministerstvu školství vystřídali tři ministři. Agendu měli podobnou: každý rok se řešilo, jak na vzdělávání ušetřit. Investovalo se do obrany či dopravy, školství zůstávalo ve vládě profesora a bývalého univerzitního rektora spíš otloukánkem. Teď má vláda poslední šanci, aby dostála slovům, že školství je priorita.
Vyžaduje to k navrhovaným 275 miliardám přidat alespoň dalších 11, abychom vůbec zaplatili provozní náklady. I tak zůstaneme hluboko pod slibovaným průměrem OECD. Jeho dosažení by přitom Česku pomohlo jako máloco. Mohli bychom investovat do přehlíženého vysokého školství, podpořit docházku i výsledky znevýhodněných dětí ve světě běžnými programy jako obědy zdarma nebo reformovat náš roztříštěný systém 2635 obcí-zřizovatelů, ve kterém se dubluje administrativa a školy se velmi rozcházejí svou kvalitou.
To už vláda nestihne, patrně na to proto ani nedá peníze. Neměla by však předávat české vzdělávání ve finančně horším stavu, než v jakém jej převzala. Věřme proto, že Mikuláš Bek vyjedná alespoň stejný rozpočet, s jakým školství hospodařilo letos.
