Článek
Mezi diplomaty se šíří údajně funkční recept, jak aspoň s nadějí na úspěch jednat s Donaldem Trumpem: V první řadě mu soustavně lichotit a dělat všechno, aby měl dojem, že mu hodláte vyjít ve všem vstříc, protože má ve všem pravdu.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Obdobný model teď zřejmě zkouší vedení České televize vůči Andreji Babišovi a jeho nastupující sestavě, která podle svých plánů hodlá Kavčím horám předvést, jak se dělá ta správná televize veřejné služby, s níž jsou vládnoucí politici konečně spokojeni. Což je sice oxymóron, ale protože kde je vůle, je i cesta, vyzkoušela ČT potenciální model poklidného soužití v úterý, kdy jmenování nového premiéra Andreje Babiše přenášela nejen na ČT24, kam patří, ale i na ČT1.
Je to zdánlivá drobnost nebo spíš drobná pozornost, ale říká hodně. Andrej Babiš Českou televizi - a taky spoustu dalších médií včetně Seznam Zpráv - upřímně nesnáší, nechodí do jejích pořadů, poštvává své voličstvo proti ní i samotné myšlence, že by snad mohli novináři dělat svou práci nezávisle, kriticky a zároveň férově. Což se ČT - přes všechny výhrady - pořád ještě daří. Proto ji platíme a proto patří k nejdůvěryhodnějším médiím.
Existují samozřejmě chvíle, kdy je žádoucí, aby přelomové dějinné události šířilo co nejvíc kanálů ČT - klidně i Déčko a Sport. Třeba když 22. února 2022 Rusko přepadlo Ukrajinu a svůj mimořádný projev ohlásil prezident Miloš Zeman. Tento unikátní zážitek, kdy ponížený Zeman musel odvolat všechno, co do té doby tvrdil, si samozřejmě správně zasloužil i prostor na prvním kanálu.
Dopředu oznámená ceremonie, kde by se tím nejdramatičtějším momentem mohla stát nefunkční propiska na stole se jmenovacím dekretem, mezi takové historické momenty zcela jistě nepatří, a tak i v minulosti tyto události zůstávaly tam, kde je jejich místo: Na zpravodajském kanále ČT24, kde si jej po 20 letech jeho úspěšné existence zájemci jistě dokážou najít.
Ale jak dobře víme už od základní školy, drobné plus u pana řídícího se jednou může hodit. Bude to ale stačit? I panu řídícímu?
Protože tohle gesto dobré podřízené vůle dost vypovídá o sebevědomí nejvyššího vedení ČT. Jednoduše řečeno: Pokud jste přesvědčeni, že děláte svou práci - veřejnou službu - dobře, není důvod po příchodu nové vládní garnitury předvádět nějaké zásadní změny směru. Nebo i ty drobnější.
Celou tuhle slávu musíme navíc zasadit do jistého kontextu. Významný člen Rady ČT Pavel Matocha si před dvěma týdny na facebooku pochvaloval, jak se mu během pěti lety povedlo Českou televizi „opravit“. Nora Fridrichová a Marek Wollner jsou pryč, Jakub Železný uklizen do sklepa, Václav Moravec se „řeší“, Kavčí hory opustili i generální ředitel Petr Dvořák a jeho šéf zpravodajství Zdeněk Šámal. Matocha je zjevně pyšný i na „operaci Souček“, kdy jedno z nejdůležitějších médií v zemi „jeho“ rada svěřila vyjukanému chlápkovi z Brna, aby ho po necelých dvou letech zase nemilosrdně sejmula a s radostí se popásla pohledem na tu spoušť, co to na Kavčích horách způsobilo.
Pana Matochu zvolila do Rady ČT spolu s Lubošem „Xaverem“ Veselým a ekonomkou Hanou Lipovskou (což byla jen Jana Bobošíková jinou cestou) na jaře 2020 hlasovací koalice ANO, SPD a komunistů. Což je v podstatě stejná sestava, jaká se teď ujímá moci, jen komunisty vystřídali Motoristé, k nimž mají Matocha a Veselý ještě blíž. Mandát sice oběma za půl roku končí, jejich nástupci ale budou chtít v rozdělaném díle pokračovat a dovést ho k úspěšnému konci.
A pak tu máme ještě ohlášenou změnu financování ČT pod krycím názvem „zrušení poplatků“. Nastupující ministr kultury, motorista Ota Klempíř, sice optimisticky tvrdí, že by mohl být nalezen nějaký „kompromis“, ale možná mu jen uniklo, že zrušení poplatků má vláda takto doslova stanoveno ve svém programovém prohlášení. (Nebo mu ho kolegové z nové koalice zapomněli poslat do datové schránky.)
A i kdyby snad náhodou teoreticky došlo na onen klempířovský „kompromis“ a poplatky by přestali platit třeba senioři nad 65 let, vytvoří to v rozpočtech obou veřejnoprávních institucí takovou díru, že by to spolehlivě vedlo k jejich - zřejmě žádané - marginalizaci.
Zastánci zrušení poplatků a financování médií veřejné služby ze státního rozpočtu argumentují, že je to vyzkoušený a funkční model, který používá 17 z 27 zemí EU. A mají pravdu. Stejně tak mají pravdu, že i přímá závislost na rozpočtu ještě nemusí znamenat ztrátu nezávislosti celé instituce. Ano, najdeme příklady zemí, kde to tak funguje - kupříkladu na severu Evropy. Problém ale trochu je, že Andrej Babiš a jeho noví vládní spojenci mají mentálně a instinktivně přece jen blíž k Maďarsku nebo Slovensku, kde z veřejnoprávní televize udělali po změně financování totálně poslušný a bezvýznamný vládní megafon.
Jenže rovnice „financování nerovná se nezávislost“ může platit i jinak. Třeba tak, že se podvolíte už preventivně dopředu, protože si myslíte, že to bude podobně úspěšná taktika jako onen zaručený recept na setkání s Donaldem Trumpem.
A opravdu to bude mít stejný výsledek. Nakonec vám nezbude nezávislost ani důstojnost.
