Článek
Pravděpodobný ministr dopravy, nestranický expert SPD Ivan Bednárik, ujistil prezidenta Pavla, že podá žádost o udělení českého státního občanství. I když to není zákonná podmínka členství ve vládě.
Pan Bednárik je Slovák. A novinářům se s milým úsměvem omlouval za svou češtinu, protože jí prý hovoří teprve zhruba měsíc.
Ani ta první, právní a už teprv ne ta druhá, kulturní okolnost ho nediskvalifikují. Ale obě stojí za pozornost. Protože v případě ministerské funkce a v případě ministra za SPD jde v několika ohledech o hendikepy.
Nejdřív k té češtině a slovenštině. Jazyková bariéra skoro neexistuje, u vrstevníků Ivana Bednárika určitě ne. Dorozumíme se, rozumíme si. Při komunikaci v úředním styku by sice mohly nastat dílčí problémy (třeba když ministr nepochopí české slovo, nebo naopak někdo nebude znát jeho slovo), ale to by moderní technologie měly odvrátit. Ztratit se v překladu se zdá být vyloučeno.
Přesto je, z praktických i symbolických důvodů, šťastné, že se ministr rozhodl používat češtinu. I když, jak sám přiznává, je co zlepšovat. A pro koho z nás, rodilých mluvčích, tohle neplatí?
Nicméně, v návrhu vládního programu je i slib „zavedeme pro řidiče taxislužeb povinnost prokazovat znalost českého jazyka“, k jehož autorství se Bednárik hlásí. Sám by zkoušku na 99 procent udělal – ale nepůsobilo by o něco věrohodněji, kdyby ji prosazoval kandidát na ministra, který je sám v češtině jistější?
Ivan Bednárik míří do vlády v barvách strany, která měla ve volebním programu heslo „Čeština krásná“ a která letos navrhovala připsat do Ústavy, že čeština je státní jazyk.
Proklamace „Náš krásný český jazyk si zaslouží úctu a lásku“ je v krajně pravicové SPD důležitým prvkem vlastenecko-ideologické výzbroje. Ještě po volbách, když se skládala vláda, to ve stranickém usnesení podtrhla věta „Důležitá je rovněž ochrana české kultury, národních tradic a českého jazyka, které tvoří základ naší národní identity“.
Když supervlastenecký blok za této situace vysílá do vlády člověka, který se omlouvá za svou češtinu, není to zvláštní? Když ne rovnou protimluv?
Nedokonalá čeština se jistě dá slovenskému politikovi/odborníkovi prominout. Tím spíš, když na ní chce zapracovat.
Se státním občanstvím je to vážnější.
Informace, že členem vlády může být také cizinec, zní vlastně překvapivě. Ale nestalo by se to poprvé. Na ministra Gustava Slamečku, který na Ministerstvo dopravy přišel v roce 2009 jen se slovenským občanstvím stejně jako Bednárik, už se pozapomnělo. Potenciální problémy tu jsou dál.
Například když se ministr v zahraničí prokazuje diplomatickým pasem, možná by bylo prozíravější, kdyby šlo o pas té země, kterou skutečně reprezentuje. Aby z toho nebylo mrzení.
Na domácí půdě stojí za zamyšlení, jestli se hodí, aby ve vládě vzešlé z voleb působil někdo, kdo v těch volbách nesměl ani kandidovat, ani volit. A kdo nesplňuje podmínku, která je běžná při správě věcí veřejných (od soudce po krajské zastupitele) i ve státní službě (od policistů po hasiče).
Ministr dopravy není jen najatý expert, ale v první řadě člen vlády. Má toho v popisu práce mnohem víc než dopravu. V konkrétním případě se může rozhodnout dobře nebo špatně, ať už má, nebo nemá občanství. A přesto: nebylo by celkově lepší, kdyby o obraně, energetice, školství, rozpočtu a spoustě jiných strategických otázek, které se velmi týkají občanů České republiky, hlasoval ten, kdo je občanem České republiky také?
Politická a odborná kompetence, formální vzdělání, zralost, všeobecný přehled – nic z toho také není zákonnou podmínkou, aby byl někdo jmenován ministrem nebo ministryní. Přesto se to zhruba rozumí samo sebou. Neměla by suma nepsaných předpokladů vzít v úvahu i státní občanství? Není to nic, o čem se máme bavit jen tak mimochodem, jako o kuriozitě, na které dvakrát nezáleží.
Právní texty mluví o státním občanství jako o „projevu nejužšího sepětí mezi státem a jeho státním občanem“ nebo „časově trvalém, místně neomezeném, bezprostředním a hlubokém vztahu fyzické osoby a státu“. Je zjevné, že se to – všude, i na Slovensku – pojímá jako vážná věc, ze které plynou vážná práva a povinnosti. Při udělování občanství se skládají povinné státoobčanské sliby, u nás zní: „Slibuji na svou čest věrnost České republice. Slibuji, že budu dodržovat její Ústavu a ostatní zákony České republiky.“
Od textu povinného slibu ministra, jednoho z nejmocnějších lidí v zemi, se to zase tolik neliší. Není zvláštní, když člen vlády slibuje „věrnost České republice“, i když není jejím občanem? Má takový slib dostatečnou váhu? Bude Ivan Bednárik slibovat dvakrát?
Když bude česká vláda hlasovat o nějaké – navíc kontroverzní – záležitosti týkající se Slovenska a Slováků, je slovenský občan ve střetu zájmů. Ke komu bude loajálnější, k zemi, kde je občanem (s právy a povinnostmi), anebo kde je ministrem (se stejným závazkem)?
Jeden čistě právní důsledek ne-občanství: kdo není českým občanem, nemůže ani spáchat vlastizradu podle § 309 trestního zákoníku, protože tou se mohou provinit „občané České republiky ve spojení s cizí mocí nebo cizím činitelem“. Jde o hypotetický příklad, ne o příklad experta na dopravu a vládního nominanta SPD! I když Tomio Okamura jako opozičník obviňoval vládní politiky z vlastizrady na potkání.
Pravda, slovenský občan může být obžalován z vlastizrady Slovenska (ve spojení s cizí mocí), podle slovenských zákonů.
Ivan Bednárik se občanství asi dobere dřív než většina žadatelů, a to „z důvodu významného přínosu pro Českou republiku“. Podmínky zákona, respektive podmínky státního zájmu, nejspíš splní. Už proto, že by zasedal ve vládě, která Českou republiku řídí, byl by řádně „integrován do společnosti České republiky, zejména z hlediska rodinného, pracovního a sociálního“ – jak zní jedna z podmínek, které pro udělení občanství avizuje Ministerstvo vnitra.
Ale není to celé trochu naruby?
Gustav Slamečka obdržel české občanství po půl roce ve vládě. Ani u Ivana Bednárika nejspíš nepůjde o bleskový proces, úřední postupy jsou svaté. Jestli se stane ministrem, začne s hendikepem. Když se expert ze zahraničí povolává do ministerské služby, a ne k řízení podniku, pak záleží i na tom, jaký má v kapse pas.
