Článek
Mezi mnoha změnami, které vnesly na politickou scénu volby a vítězství opozičních stran, je často slyšet tezi o potřebě obratu naší zahraniční politiky, zejména ve dvou jejích dosavadních akcentech.
Prvým je dlouhodobý důraz na uplatňování kritérií lidských práv a respektu k právu v širším smyslu. Druhým a konsekventním je přímá i mezinárodní spolupráce s těmi zeměmi, kde jsou práva omezována nebo byly přímo aktéry protiprávního jednání.
V konkrétech se vesměs mluví o změně politiky vůči Číně (a odklonu od podpory Tchaj-wanu), a o omezení podpory Ukrajiny a sankcí EU vůči Rusku. A naopak o zvýšení vstřícnosti směrem k Moskvě. V kontextu se možná diskuse dotkne i širší skupiny zemí například Íránu nebo dalších satelitů Pekingu.
Berme tyto návrhy a kritiku dosavadní české zahraniční politiky vážně. A podívejme se na jejich obsah a východiska.
Historické souvislosti a lekce
Naše dnešní zahraniční politika nevznikla na zelené louce. Navazuje a pracuje se zkušenostmi, které udělalo Československo v meziválečném i poválečném období. To se projevilo po roce 1989 a dále pak po zániku Československa. Mimochodem není od věci všimnout si rozdílů mezi českou a slovenskou zahraniční politikou po vzniku samostatných států. Rozdíl je instruktivní, Slovensko začalo československou zahraniční politiku opouštět záhy a periodicky se k tomuto kurzu vracelo, včetně rozdílů v politikách jednotlivých vlád například v termínu a způsobu přistupování k NATO.
Ale vraťme se k naší historické zkušenosti. Zdá se evidentní, že kdykoli Československo akceptovalo narušení vlastních nebo cizích práv, byl z toho malér a ve většině případů dokonce katastrofa. Připomeňme Mnichov a naší ochotou přijmout německý diktát vzniklý v synergii domácích Sudetských Němců a Berlína. Vlastní integritu a právo jsme nebránili, neprosazovali silou. Akceptovali jsme kapitulaci na svá práva a ztratili stát.
Dalším prokazatelným příkladem byla Benešova politika vstřícnosti k SSSR, kterou realizoval v Londýně nejen v potřebě donutit západní spojence k uznání jeho vlády, ale také ve stále rostoucím obdivu ke Stalinovým možnostem, vládě, výsledkům a mocenskému významu. Bez ohledu na katastrofální bezpráví v Sovětském svazu. Jak smlouva ČSR-SSSR podepsaná v Moskvě, tak návrat s Košickým programem a se stalinistickými komunisty v zádech byly rezignací na plnokrevný demokratický právní stav a systém. Stranou nelze nechat ani bezpráví provázející poválečný odsun Sudetských Němců.
Představa o výhodnosti spojenectví se silným SSSR bez ohledu na jeho viditelné imperiální ambice rozhodla volby 1946, po nichž následoval komunistický puč v únoru 1948. A jakmile se po hospodářském zhavarování komunistického vládnutí v Československu počátkem 60. let začala uvolňovat situace a prostor pro návrat alespoň části svobod a práv během Pražského Jara 1968, následovala protiprávní recidiva a silová vojenská agrese od našeho sovětského „spojence“.
Proč havlovská a lidskoprávní etapa?
Jádrem změny po pádu komunismu nebyl jen návrat politické plurality, ale také geopolitický transfer do západního demokratického světa, právě v jeho právním a lidskoprávním rozměru. A nebylo náhodou, že politickými aktéry této změny byly osobnosti ochotné prosazovat lidská práva i v podmínkách tvrdých represí a diskriminace.
Komunismus by se možná i sám o sobě zhroutil nebo reformoval, ale bez jasné lidskoprávní orientace zahraniční politiky bychom nedosáhli tu míru změn a mezinárodního uznání, které nám otevřely cestu do NATO a později do EU.
Máme i nové zkušenosti – Zeman v protisměru
Porovnejme si tedy výsledky obou směrů v československé historii a podívejme se i na nové české zkušenosti. Pokus ukončit „havlovskou“ zahraniční politiku zejména vůči Číně u nás již jednou proběhl. Realizoval jej Miloš Zeman s cílem otevřít prostor hospodářské spolupráci a obchodu a odstranit ony „zbytečné“ lidskoprávní překážky. Jaké byly a jsou výsledky tohoto pokusu? Mizerné, nepochybně.
Ostatně, dá se říci, že nač Miloš Zeman v zahraniční politice sáhl, to zpackal. Připomeňme si jeho katastrofální výmysl o návštěvě teroristy Muhamada Atty v Praze, jeho komunikaci s Vladimírem Putinem nebo výmysly o Banderovcích na podporu ruské válečné propagandy proti Ukrajině, jeho uznání okupace Krymu a gigantický trapas s popíráním přítomnosti ruských vojáků na Ukrajině při summitu NATO, i poslední mystifikaci z února 2022 o tom, že Rusko na Ukrajinu nezaútočí.
Právě Zeman byl nejdůslednější aktér odklonu od lidskoprávní a havlovské politiky. Právě v jeho případě lze prokázat, že šlo o nepravdivé a pro naši bezpečnost škodlivé principy se zápornými důsledky.
Jaké jsou naše zájmy?
Musíme velice pečlivě zkoumat i návrhy na oslabení podpory protiprávně napadené Ukrajiny, ve prospěch větší otevřenosti vůči Rusku. Je třeba odpovědět na dvě zásadní otázky: Jaké výsledky přinesly pokusy Donalda Trumpa, Viktora Orbána nebo Roberta Fica o sblížení s Moskvou a Vladimírem Putinem? A za druhé: Jaké jsou historické zkušenosti Československa a Česka s politikou Moskvy vůči naší suverenitě, právům a svobodám našich občanů?
I kdybychom zcela ignorovali lidskoprávní agendu a zdůraznili pouze naše historické zkušenosti a zájmy, protože právě o „zájmech“ mluví kritici havlovské politiky nejhlasitěji, můžeme je formulovat poměrně jednoznačně:
- Naše bezpečnost a existence mezinárodně vždy stála a padala s respektem k právu a suverenitě zemí a států v Evropě, i s ochotou pomoci napadeným.
- Naše mezinárodní pozice a respekt s politikou ochrany a podpory práv vždy získávala. Porovnání renomé našich prezidentů v celé historii Československa i Česka je v tomto indikativní.
- Prosazování našich práv bylo úspěšné tehdy, pokud se pojilo s řešením celkových poměrů v Evropě a bylo neúspěšné, pokud se zaměřovalo pouze na naše domácí zájmy. Od významu odsunutí sovětské armády a rozpuštění Varšavského paktu po roce 1989, až k rozšíření NATO a EU, naše bezpečnost a právní jistota rostly.
- Prosazování právních kritérií jako základu bezpečnosti bylo daleko úspěšnější v zajištění naší prosperity a atraktivnosti, než singulární pokusy o sbližování s mocnostmi nebo nedemokratickými aktéry, Sovětským svazem, Ruskem a Čínou explicitně.
- Stabilita, vnitřní demokracie a právní úroveň Československa a Česka mají zásadní význam pro stabilitu celého středoevropského regionu. Česko v uplynulých letech bylo a stále je pevným západoevropským bodem ve střední Evropě.
- Jakékoli pokusy nadřazovat středoevropskou politiku vůči evropské nebo je dokonce stavět proti sobě zpravidla končily havárií naší pozice i vnitřních poměrů.
- Kvůli rozkolísání transatlantických vztahů máme existenční zájem podporovat mezinárodní právo reprezentované obranou Ukrajiny jako obranou právních poměrů v Evropě před imperiálními a diktátorskými poměry Ruska.
Výše zmíněné historické zkušenosti i nové principy naší zahraniční politiky pro roce 1989 nepochybně nejsou mimo kritickou debatu a trvalé přehodnocování, ale zatím nedávají dostatečné důvody tuto politiku zpochybnit, natož opustit a změnit.
