Článek
Na trhu s bydlením je vždycky krize, protože bytů nikdy není dost pro všechny a navíc jsou drahé. Proto patří k těm nejlacinějším politickým slibům, že bytů bude dost a za dostupnou cenu. Zároveň však jde u bydlení o sliby, které se těžko plní. Pokud tedy Karel Havlíček slíbil ve své Hospodářské strategii takřka nesplnitelné, a přitom aspoň část z toho uskuteční, zapíše se do dějin.
Vládě Andreje Babiše už to jednou nevyšlo, konkrétně v jejím minulém funkčním období 2018-2021. Když Babišovi ministři nastoupili do svých funkcí, byly stížnosti na bytovou krizi spíš jen obvyklým folklórem. V letech 2014-2018 vyrostl počet dokončených bytů z cca 25 na 35 tisíc ročně, přitom skoro dvě třetiny z toho byly rodinné domy. Díky rostoucím příjmům celé populace a takřka nulovým úrokům u hypoték, které se navíc daly odepsat z daní, se skoro zdálo, že se začínají plnit liberální sny o tom, že si každý Čech pořídí vlastní domek za městem.
Sen o vlastním bydlení pro každého se však záhy rozplynul, a bylo to právě po intervenci minulé Babišovy vlády. Na jaře 2020, v časech covidu, to její ministři v čele s Alenou Schillerovou chtěli ještě vylepšit a navrhli zrušit spekulační daň, tedy čtyřprocentní poplatek z ceny zakoupené nemovitosti. S odůvodněním, že se tím sníží cena a zlepší dostupnost bydlení zvláště pro mladé rodiny, hlasovala pro návrh slavnostně celá Sněmovna.
Zájem o výstavbu či nákup bytů se skutečně zvýšil o tolik, že se jich začalo stavět dlouho nevídaných 45 tisíc ročně. Potíž byla v tom, že na tak velký boom nebylo dost materiálu, který pak zdražil o desítky procent. Byty se však bez ohledu na cenu stejně prodávaly, protože díky zrušení spekulační daně se staly žádaným investičním zbožím, jehož cena se rychle zvyšovala. Cenový nárůst byl v Česku v roce 2021 i 2022 největší v Evropě. Jinými slovy, vládní intervence pomohla bohatým, pro běžnou populaci se bydlení stalo méně dostupným, než bylo předtím. Pak ještě zdražily hypotéky a od té doby už nastala skutečná bytová krize.
Loni se dokončilo 34 tisíc bytů. Vicepremiér nové vlády Karel Havlíček podle Hospodářské strategie pokusí laťku zvýšit, prý až na 50 tisíc. Teoreticky by se tím mohla krize skutečně odstranit, zvlášť kdyby se takovým tempem stavělo delší dobu. Srovnatelně velké Rakousko předloni dokončilo 55 tisíc nových bytů a přinejmenším skromné bydlení si tam může dovolit prakticky každý.
V tuzemsku se v dohledné době nevrátí časy, kdy se ročně dokončovalo 20 tisíc rodinných domů. Dokud lidé zas nezačnou bohatnout a dokud nezlevní hypotéky, není důvod, aby jich bylo ročně víc než současných 12 tisíc. To Havlíčkův dokument nezmiňuje.
Bydlení ve vlastním domě bude dál vytlačováno modelem, který patřil spíše k minulému režimu, tedy výstavbou moderních bytových domů. Proto bude vicepremiér usnadňovat cestu největším developerům, třeba i tím, že nechá vzniknout „speciální krizový stavební úřad“, který bude ve zrychleném řízení povolovat stavbu velkých bytových komplexů. Developerům se i přes obligátní stížnosti na poměry dařilo už v minulých letech. Předloni zahájili stavbu 17 tisíc bytových jednotek a s pomocí nové politiky mohou tuto hranici výrazně překonat.
Další pákou, jak pohnout s bytovou otázkou, bude podle Hospodářské strategie návrat k osvědčeným receptům. Už v roce 2030 se podle plánu postaví 10 tisíc obecních bytů, další zainvestují velké státní instituce a vedle toho se ještě obnoví stavební bytová družstva. Padesát tisíc bytů se stane realitou – pokud se jako před pěti lety znovu neuplatní pravidlo bývalého ruského premiéra Viktora Černomyrdina: „Chtěli jsme to nejlepší, ale dopadlo to jako vždycky.“
Riskantní je sama o sobě sázka na developery. Jistě, bude dobře, když budou stavět víc bytů než dosud, nelze však zapomínat na to, co už bylo zmíněno - totiž že při minulém developerském boomu v roce 2021 šly ceny bytů nahoru dosud nevídaným tempem. Riziku by šlo předejít, kdyby se znovu zavedla protispekulační daň nebo kdyby byla v každém novém komplexu rezervována část bytů pro nájemní bydlení za regulovanou cenu. O tom však Havlíčkův projekt nemluví.
Naštěstí je lépe promyšlen druhý směr bytové ofenzívy, přes obce a družstva. Vicepremiér například rozumně doporučuje, aby stát předal obcím pro výstavbu nájemních bytů své nevyužité pozemky. Při obnově družstev se odvolává na německý a dánský vzor, uvažuje o tom, že za hypotéku bude možné ručit i družstevním podílem. V tom projevuje úctyhodný realismus, ke kterému se dosud žádný ze zdejších bytových reformátorů nepropracoval. Není a nikdy nebude možné, aby si všichni lidé pořídili svůj vlastní dům, ani si každý nebude moci koupit vlastní byt.
Reálné politice bydlení však chybí ještě druhý krok - objasnit otázku, kde se vezmou peníze na podporu obecních a družstevních projektů. V Rakousku, které s tím má největší zkušenosti, odvádějí pracovník a jeho podnik na „podporu bydlení“ (Wohnbauförderung) jedno procento hrubé mzdy, ve Vídni jeden a půl procenta. Díky tomu mohou spolkové země každoročně financovat výstavbu částkou v přepočtu 50 miliard korun a ještě jim obdobné prostředky plynou ze splátek dříve poskytnutých úvěrů. Letošní český rozpočet rezervoval pro investice do bydlení 2,2 miliardy korun. Je to lepší než nic.
Efektivní podpora bydlení v Česku má jeden nezbytný předpoklad, zato ho není složité splnit. Stačí, aby vicepremiér Karel Havlíček předstoupil před národ a oznámil, že se zavádí speciální odvod na bytovou výstavbu, a potřebná částka bude pod střechou. Zatím nepředstoupil.
