Článek
Stalo se asi poprvé, že nějakého ministra pro účast ve vládě diskvalifikuje přímo její programové prohlášení. Konkrétně věta, která v návrhu programu Babišova kabinetu stojí hned na začátku: „Základem vládního úsilí je slušnost, odpovědnost, spolupráce a respekt mezi lidmi.“
To je cenná proklamace. Až na to, že ji mají reprezentovat i politici Motoristů sobě Petr Macinka a Filip Turek. Což je vzhledem k jejich komunikační historii, plné agresivních výpadů vůči skupinám občanů i jednotlivcům, protimluv.
Když se řekne „slušnost“ a „respekt mezi lidmi“, co jiného se člověku vybaví než výrazy jako „škodná“, „zelená krev“ a „kvičení neziskového sektoru“? To jsou dřívější slova Petra Macinky, který na rozdíl od Filipa Turka právě ve vládě zasedl a zatím řídí i ministerstvo, které chtějí Motoristé stále svěřit svému čestnému prezidentovi. Ministerstvo životního prostředí.
Speciálně vůči lidem, kteří o životní prostředí mají aktivní nebo aktivistický zájem, neprojevovali Macinka a Turek nikdy respekt, ale často despekt, aroganci a pohrdání. Které je, dodejme, někdy oboustranné.
Právě na Ministerstvu životního prostředí bude vládní závazek respektu a mezilidské spolupráce otestován nejvíc. Od prvního dne.
Motoristé měli o zelený úřad zájem i proto, aby mocně zvýraznili svou anti-zelenou politickou agendu. Jasně se propsala také do vládního programu. Kapitola o životním prostředí je nápadná tím, že nemění jen parametry předchozího vládnutí, ale i jeho podstatu, výchozí ideu. Ta u Motoristů odpovídá víceméně nepřátelskému převzetí státní péče o životní prostředí, jak jsme ji znali doteď.
Ministr životního prostředí tradičně ve vládách působil - tu víc, tu méně - trochu jako disident, jako cizorodý prvek. Protože měl v popisu práce uvažovat i jinak než jeho kolegové a kolegyně. Veličiny růstu a maximalizace umožňování doplňovat, až komplikovat „zelenými“ ohledy a hodnotami. Dobrý ministr životního prostředí a jeho lidé by měli rozumět tomu, že zpomalit učitě není apriori neslušné slovo.
Tohle všechno staví příchod Motoristů na hlavu. Je přitom sporné, jestli by sedmiprocentní koaliční strana měla dostatečně silné veřejné zmocnění k radikální změně, kterou sebevědomě avizuje.
Státní péče o životní prostředí, doposud nebyla jen „dobrý nápad“, ale také součást demokracie, jak jsme ji znali od roku 1989. Protesty proti bezohlednosti vůči přírodě, a předtím zkušenost Černobylu a jeho zametání pod koberec, přispěly ke zhroucení komunistického panství. A ke zřízení Ministerstva životního prostředí v roce 1990.
Ale pokud si například Filip Turek myslí, že Listopad ’89 byl řízený a proběhl trošičku jinak, pak tuhle souslednost může hodit za hlavu. Nedává smysl.
Zaparkování Motoristů sobě na životním prostředí, ačkoli automobilová doprava patří k jeho hlavním problémům, by správně mělo působit jako čirá absurdita. Asi jako by obranu řídila strana pacifistů - to by nikoho nepadalo, natož aby se to stalo skutečností.
Macinka, případně Turek jsou tak zároveň zprávou o tom, jak vysoko na „společenském žebříčku“ životní prostředí doopravdy stojí. Relativně nízko. Protestují odborníci, ekologické organizace, částečně studenti. Žádná větší vlna odporu se nezvedla.
Kdyby se Petr Macinka býval vymezoval vůči lékařům nebo pojišťovnám a prohlásil, že poteče „bílá krev“, a pak měl převzít klíče od Ministerstva zdravotnictví, to by asi vláda jen tak nevznikla. Kdežto zpochybňování ekologie, výsměch a slovní útoky na aktivisty se berou jako standard veřejné diskuze, nejméně od dob prezidentování Miloše Zemana.
Standardem by to přitom nemohlo být, kdyby se péče o životní prostředí nechápala jako „potíž“, kterou je třeba „překonat“ na cestě k prosperitě. To zůstává hlavním proudem uvažování v politice i společnosti. V jeho intencích Macinka nebo Turek nešokují nebo ani nevadí.
Návrh programu vlády se hemží „prioritami“, ochrana životního prostředí mezi nimi nepřekvapivě schází. Musí prý „vycházet z reálných potřeb, dostupných technologií a ze zdravého rozumu“. Vymítání ideologií naší ideologií zdravého rozumu, pod kterým si každý může představit, co je mu libo, to je étos Motoristů sobě. Zatím dost úspěšný na to, aby se podíleli na řízení státu.
Začátek velkého nedorozumění je ale ještě někde jinde. Ve vládním programu ho skrývá věta „Budeme prosazovat vizi životního prostředí, které slouží lidem, přírodě i ekonomice“. Významovou kuriozitu „životní prostředí slouží přírodě“ a úděsnou myšlenku „životní prostředí slouží ekonomice“ by šlo částečně napravit tím, že se podmětem stane slovo „vize“ - tedy že sloužit nemá prostředí, ale jeho vládní vize. Jenže hlavní problém spočívá ve slově „sloužit“.
Životní prostředí, s vizí nebo bez ní, tu není od toho, aby „sloužilo“. Životní prostředí je zaprvé všechno. Teprve zadruhé nastupuje člověk, který skrze své chování a spoustu předpisů slouží životnímu prostředí - a tedy také sám sobě.
Pojem „životní prostředí“ je vlastně dílem stejného antropocentrismu jako devastace naší zeměkoule - řekl Václav Havel v jednom prezidentském projevu v roce 1991. Myslel to takhle: Termín „životní prostředí“ v sobě totiž obsahuje tichý předpoklad, že všechno, co není člověkem, je jen jeho prostředím, tedy jakýmsi jeho méně hodnotným okolím, které by měl ve vlastním zájmu ošetřovat i pěstovat. Nedomnívám se, že je tomu tak. Svět není rozdělen do dvou druhů jsoucna, z nichž je to hlavní a druhé je jen jeho prostředím.
To je samozřejmě jiný žánr než programové prohlášení. A určitě není nutné, aby ministr používal slovo „jsoucno“. Stačí upřímná snaha porozumět, co a od čeho životní prostředí je. Tedy vlastně i tomu, proč jsme na světě. Ale jelikož vláda je sbor praktiků, a ne škola filozofů, nezbývá než aby jejím svědomím byl právě zelený ministr.
