Článek
Plány na posunutí důchodového věku obnažily jeden „postranní“ problém, jímž se nyní aktuálně začala zabývat i Evropská unie. Totiž průšvih desítek, spíše stovek tisíc Čechů, pro něž rok sem nebo rok tam nehrají roli. Hrozí jim v každém případě kardinální malér. Totiž že penzi prožijí v těžké nouzi.
Pracují v šedé ekonomice. Naoko fungují jako osoby samostatně výdělečné činné. Podnikateli ale nejsou. Jiní bývají standardně zaměstnaní, dostávají však minimální mzdu. Bokem, bez patřičných povinných odvodů, pak inkasují dorovnání platu na udržitelnou úroveň.
Výši důchodu jim ovšem úřady nakonec nelítostně vypočítají z tvrdých, prokazatelných příjmů.
Pokud bych věc vztáhl na vlastní životní situaci (věk, dosavadní délka pracovní dráhy, počet dětí), pak bych při aktuální minimální mzdě 17 300 korun podle platných měřítek měl nárok na penzi 16 718 korun. Patrně bych zaplatil náklady na bydlení v garsonce, nakoupil zlevněné jídlo těsně před expirací, snad i základní generické léky. Hotovo. Účet na nule. Při troše štěstí bych takto živořil do smrti. Rozbitá lednice by mě ale torpédovala k sociálnímu dnu.
Miliony lidí v ohrožení
„V různých zemích probíhají soudy ohledně právního statusu pracovníků. Protože ti jsou obvykle označováni za samostatně výdělečné osoby, a tak nemají nárok na žádnou sociální ochranu a výhody,“ řekl Právu Nicolas Schmit, eurokomisař pro pracovní místa a sociální práva. „Většina soudů přitom rozhodla, že ve skutečnosti to nejsou samostatní podnikatelé, živnostníci, ale zaměstnanci té platformy.“
Na mapě Evropské unie jde podle něj o bezmála třicet milionů lidí.
Schmit jmenuje Uber nebo rozvážkovou službu Wolt. Její kurýři shodou okolností tento týden v centru Prahy demonstrovali za důstojnější pracovní podmínky.
V Česku v tomto režimu tradičně fungují servírky a číšníci. A vůbec lidé v gastronomii. Podobně dělníci ve stavebnictví. Nově takto fixlují právě i rozličné digitální služby. Firmy rozvážející potraviny, obědy, ale třeba i elektroniku, nábytek a další spotřební zboží. Také alternativní taxislužby. Poskytovatelé ubytování. A další.
Nikdo vás tady nedrží
Populární argument zní: „Vždyť je tam nikdo nedrží, když se jim to nelíbí, ať jdou makat jinam.“ Tuhle ponižující rétoriku používají začasté vůči svým lidem i druhdy oblíbené startupy. S rostoucím publikem a investicemi evidentně přišly o soudnost a soucit.
Ano, každý svého štěstí strůjcem. Překvapivě ovšem mezi námi žijí i bytosti, jež nemají místo mozku kalkulačku. Jinak řečeno, spoléhat se čistě na ekonomickou prozíravost a příčetnost populace je ošidné.
Podobně nelze od firem, které se k personálu chovají jako ke hmyzu, očekávat, že se náhle stanou čímkoli jiným než bezduchými mašinami na peníze.
Ušlechtilý bojkot ze strany zákazníků rovněž nepřijde. Produkty vykořisťovatelů – omlouvám se za termín z 19. století, ale výstižnější zatím nebyl vynalezen – jsou z principu lacinější než slušná konkurence. A při nynější inflaci nelze spotřebitelům vyčítat fascinaci cenou.
Ve jménu obecného blaha
Zní to bezvýchodně. Ale není. Jen nesmíme rezignovat na pojem „common good“ rozšířený v anglosaských zemích. Veřejný prospěch. Trend mířící k vyššímu obecnému blahu.
Vztaženo na firmy to znamená, že jednají ve všech ohledech poctivě.
Odpusťte letmý úkrok na území filozofie. Nejeden myslitel považuje – vedle rodiny, práce a koníčků – aktivní účast na vylepšení života obce za jednu z opěrných zdí smyslu života.
Nahlíženo i primitivní laickou optikou, je v zájmu celku mít co nejméně důchodců nad ekonomickou roklí. Lidé padající do nuzoty častěji volí populisty a demagogy, kteří jejich důvěru zneužívají k nízkým sobeckým cílům, brodíce se k nim bahnem extremismu.
Celé je to v rozporu s dlouhodobým směřováním světa, který veškerým protivenstvím navzdory cílí k lepší budoucnosti.
Lidské trosky
Do věci se musí – jako liberál to neříkám rád – vložit stát. Evropská komise chystá směrnice, které by měly umožnit, vedle mnoha dalších kroků, aby se pracovník mohl domáhat toho, že je zaměstnanec, a to klidně u soudu. Prokazování by už ovšem nebylo na pracovníkovi. Právě naopak, platforma by měla povinnost soudu dokázat, že je samostatný podnikatel a není její zaměstnanec.
Páchne-li to někomu sociálním inženýrstvím, zbývá jen apel na lidství. Život seniorů, dnes našich matek a otců, zítra náš, by myslím neměl nikomu evokovat verše Karla Kryla: „Když vidím tyhle lidský vraky, třesu se strachem před přízraky, že jednou ze mě bude taky – důchodce…“
