Článek
Když letos v květnu zemřelo poprvé po 57 letech dítě na záškrt, znovu se ukázalo, jak důležité je očkování. Život zachraňující injekci totiž nedostalo. Do Česka už ale několikrát dorazila také epidemie spalniček. Přitom jsme i tohle onemocnění brali jako věc dávné historie.
Proočkovanost dětské populace na život ohrožující nemoci totiž není dostatečná. Ačkoliv jsou vakcíny povinné. V Česku tato povinnost znamená jen to, že rodiče mohou dostat pokutu až 10 tisíc korun, pokud děti naočkovat nenechají.
Už před covidem některé vakcíny trpěly nedůvěrou mezi lidmi. Ostatně několikrát vyvrácený mýtus, že očkování proti spalničkám způsobuje autismus, se stále traduje.
„Myslím ale, že tohle téma už trochu vyšeptalo. Dnes však bohužel fungují nové narativy, na které populace naskakuje, třeba v souvislosti s mRNA vakcínami. Určitě nepomáhá ani neustálá kritika očkování proti chřipce z úst SPD,“ varuje epidemiolog Roman Prymula s odkazem na probíhající debatu mezi vládními stranami o Národní očkovací strategii.
Výsledkem je, že Česko musí vzít za fakt, že dávno zapomenuté nemoci se opět vrací – ať už se jedná o spalničky, záškrt, nebo třeba černý kašel. Přitom recept proti jejich šíření je známý desítky let – očkování.
Zatímco hexavakcína (záškrt, tetanus, černý kašel, dětská obrna, žloutenka typu B a bakterie Haemophilus influenzae typ B) si udržuje proočkovanost poměrně vysokou a atakujeme tak minimální bezpečnou hranici 95procentní proočkovanosti, u MMR vakcíny (spalničky, příušnice, zarděnky) dlouhodobě zaostáváme.
Sice se v Česku podařilo u dětí s ročníkem narození 2016 až 2018 dostat až skoro k 99 % – co se týče aplikace alespoň jedné dávky. Od té doby ale zase klesáme. Na některá očkování se můžete podívat v grafu výše (rozdíly v časové lince jsou dané věkem, ve kterém se příslušná vakcína očkuje).
„Dříve tvořila silná skupina odpůrců v populaci nějakých 7 až 8 %, dnes máme data, která hovoří o 15 až 16 %,“ říká Prymula.
Právě zhruba 16 % lidí v nedávném průzkumu agentury Ipsos pro Seznam Zprávy uvedlo, že očkování má podle jejich názorů na imunitu a lidské zdraví jednoznačně nebo spíše negativní vliv.
Ostrovy odmítačů
Zároveň si je ale třeba říct, že z mapy Česka vyskakují v případě očkování stále stejná místa – jakési ostrovy –, kde se očkování dlouhodobě nedaří. A není to náhoda, protože regiony jako Vsetínsko nebo Karvinsko ze statistik vystupují, ať už se podíváme na očkování u dětí, dospívajících nebo seniorů.
„Co je zásadní – jde o dlouhodobý stav, nikoliv nějaký výkyv. Zajímavé je, že zrovna v očkování naprosto výjimečně exceluje Ústecký kraj, ačkoliv v jiných zdravotnických ukazatelích se většinou propadá. Proti tomu velice vyspělé části republiky, například vybrané okresy Zlínského kraje, setrvale zaostávají,“ popisuje ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislav Dušek, že obecně je situace horší na Moravě než v Čechách.
Přitom jednoduché vysvětlení pro to neexistuje. Horší je takto například i situace v Plzeňském kraji, ale tam se to týká výhradně chřipky. U dětské populace zase není žádným premiantem Praha, ovšem v hlavním městě hraje spíše roli velký počet cizinců, kde je s očkováním větší problém než u domácích obyvatel.
„Ve zdravotních datech nelze najít související proměnnou. Bude to spíše o společenské atmosféře ve zmíněných místech, kde se třeba snáze šíří odpor vůči očkování,“ dodává Dušek.
Často se s tímto dotazem setkává předsedkyně Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost Ilona Hülleová. Sama ve Zlínském kraji ordinuje, i když v okrese Kroměříž, kde je úroveň proočkovanosti naopak nad průměrem.
„Opakovaně jsme se na to s kolegy dívali a vyšlo nám, že jsme malý kraj, takže může docházet k určitému zkreslení. Na druhou stranu víme, že třeba na Vsetínsku byla ohniska, kde byli velmi aktivní odpůrci očkování. Pak se patrně stává, že se část dětí skutečně neočkuje, protože lékař navzdory vůli rodičů očkovat nemůže,“ vysvětluje Hülleová.
Z průzkumu agentury Ipsos mezi ordinujícími dětskými lékaři v loňském roce vyšlo, že každý má mezi pacienty alespoň jednoho, který není plně očkovaný povinnými vakcínami. Pokud se vezmou v potaz jen děti, u kterých o tom rozhodli bez dalších medicínských důvodů rodiče, tak pětina lékařů někdy někoho takového ve své klientele měla.
„Ve většině případů lékaři deklarovali, že pacient pak přešel do péče jiného pediatra,“ říká analytička Ipsosu Jana Bryknarová.
Není to tak, že by pediatři někoho po odmítnutí očkování snad z péče vyřadili. Naopak, rodiče odcházejí sami a hledají jiného lékaře. Třeba takového, který bude vstřícnější k jejich postoji.
„Nejlépe dokáže o potřebnosti očkování přesvědčit rodiče praktický lékař, protože ten má asi největší důvěru. Pravdou ale je, že někdy i mezi praktickými lékaři se objeví takoví, kteří příliš neočkují. A my proto horujeme za to, aby se opravdu veřejně do poslední ordinace ukázalo, kdo očkuje, a kdo ne,“ dodává Prymula za Českou vakcinologickou společnost.
Ministerstvo zdravotnictví v poslední době narušilo dlouhodobý postoj, kdy se data až na konkrétní nemocnici nebo pracoviště nezveřejňovala. Letos už ale otevřelo data k mrtvicím, některým druhům rakovin a naposledy také pooperačních sepsí. Data k očkování praktiků nebo proočkovanosti lékařského personálu v konkrétních nemocnicích by mohla následovat.
„Ministerstvo zdravotnictví si je vědomo, že proočkovanost v některých regionech zůstává nižší. V současnosti to vnímáme jako výsledek možné kombinace více faktorů, například sociálních vlivů či postojů části rodičů k očkování. Právě proto je jedním z hlavních cílů schválené Národní očkovací strategie důkladně zmapovat konkrétní příčiny regionálních rozdílů,“ říká za ministerstvo zdravotnictví Hana Plačková z tiskového oddělení.
Ministerstvo se chce zaměřit především na lepší informovanost rodičů – cílem je zvýšit proočkovanost, a to například právě u MMR vakcín.
Oběť vlastního úspěchu
Za fenoménem, proč se v některých místech Česka očkuje málo, tak může stát silný vliv lokálních komunit, kde jde o silné přesvědčení. Celkově ale nejde o jediné vysvětlení.
„Příčinou může být v některých částech Česka i nedostupnost péče, byť praktičtí lékaři se snaží malé děti registrovat a poskytnout jim jak preventivní péči, tak očkování. Ostatně to mohou provést i neregistrující lékaři,“ vysvětluje Hülleová.
Tohle mohlo hrát roli také v případě nedávného úmrtí dítěte na záškrt v Ostravě. Problém nebyl v tom, že by rodina a priori očkování odmítala, ale že všechny děti neměly očkování kompletní.
Obecně je narušená důvěra v očkování jako takové. Jak už bylo zmíněno, 16 % populace v něm nevidí zdravotní přínos. A odborníci dovozují, že jedním z důvodů může být i celkový příklon k přírodnímu přístupu k životu.
Gynekologové se například setkávají stále častěji s tím, že ženy odmítají i hormonální antikoncepci. Zároveň se z průzkumu ukazuje, že právě tahle skupina pak v podstatě jednotně odmítá i očkování proti HPV. Přitom jde o naprosto nejúčinnější prevenci rakoviny děložního čípku. Tento virus ale způsobuje třeba také rakovinu krku, hlavy, penisu, pochvy nebo konečníku.
„Kuriózní je, že lidé, kteří se celý život neočkovali proti hepatitidě A, se očkovat chtějí ne ve chvíli, kdy propuká epidemie, ale když se zjistí, že je nedostatek vakcín,“ zmiňuje Prymula jediný okamžik, kdy se zvedá touha po očkování.
Moderní svět je pak obecně „obětí vlastního úspěchu“. Se zajištěním dostatečně vysoké proočkovanosti prakticky vymizely v minulosti smrtelné dětské nemoci. Tím menší je ale povědomí o jejich závažnosti a zároveň snazší šíření dezinformací, které oslabují důvěru v očkování – jak na to ostatně poukazuje i Národní očkovací strategie.
Když se podíváme na problémy s očkováním v Česku, tak z mezinárodního pohledu nejsme rozhodně výjimeční. Světová zdravotnická organizace nebo UNICEF upozorňují, že dochází napříč světem k poklesu proočkovanosti mezi dětmi proti spalničkám, černému kašli nebo virové hepatitidě B o 1 až 2 % oproti období před pandemií covidu, která byla velkým spouštěčem tažení proti očkování.
Polovina zemí tak nedosahuje doporučené hranice proočkovanosti na úrovni 95 %. Pokud se podíváme například na spalničky, evropský průměr je na úrovni 94 %, když se hodnotí děti, které dostaly alespoň jednu dávku. Česko v tomto ohledu vychází ze srovnání Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí na 89 %.
„Co rozhodně vyšší důvěře v očkování nepomáhá, je minimálně velmi opatrná komunikace lékařské komunity ohledně nežádoucích účinků a reakcí po očkování,“ dodává další pohled analytička Bryknarová.
Seznam Zprávy letos upozornily na případ, kdy ministerstvo zdravotnictví vůbec poprvé v historii přiznalo odškodné za následky způsobené očkováním. Šlo o výjimečný případ, kdy roční dítě zemřelo krátce po očkování.
Stejně tak Nejvyšší soud na začátku června prohlásil, že je potřeba dopady očkování na zdraví posuzovat více odborně. A rozšířil tak prostor pro odškodnění lidí se zdravotními obtížemi po vakcíně proti covidu-19.
