Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Nenápadná ulice v centru Prahy. Pomocí bzučáku vás pustí dovnitř a na vrátnici, vypadající jak z dob socialismu, vás legitimují. Nahlížím muži za okýnkem přes rameno a mimo jiné vidím vařič, rychlovarnou konvici, umyvadlo se dvěma ručníky. Vábný pohled to není. Je to nejspíš nechtěné předznamenání místa, kam se právě vydávám.
V pološeru schodiště stoupám tři patra a pak vstupuji do ticha badatelny. Opět se mi otvírá obraz jako vystřižený z mého dětství a mládí. Tmavá místnost se zelenými lampičkami mi připomíná prastarou studovnu v Klementinu. Podobně to tam vypadalo před půl stoletím. Ano, takhle to u nás už tradičně je, když se o něco stará stát. Je to pořád stejný problém – my všichni dohromady jsme špatnými vlastníky, a to přinejmenším do té doby, dokud něco nepatří někomu konkrétnímu.
Beru si dvě papírové složky, jež mi na mou žádost vyhledali. A pak se začtu. Čas letí a já ho nevnímám. Bez nadsázky jsem jako v tranzu. To čtení jsou desítky stránek spisu ukrývající kousky životních příběhů, jež se staly před více než sedmdesáti lety. Sledování, útěky, stěhování, výslechy, udání, falešné dokumenty a znovu výslechy… Plasticky na mne vystupuje duch doby, v níž se při psaní protokolů používal český jazyk v té nejprimitivnější podobě, a navíc se spoustou gramatických chyb. Připomíná mi to staré komunistické filmy a je to nesmírně tísnivé.
Tím nejdůležitějším je však obsah, který jen vykresluje šílenou dobu, kde jeden rozhovor se zmínkou o útěku na Západ znamená udání a okamžitý příkaz k zatčení. Doba, která se od té nacistické nijak nelišila. Někteří ze zdánlivě nepochopitelných důvodů udávají, jiní, neznámí, zdánlivě také bez důvodu pomáhají, a přitom riskují svou svobodu, majetek, možná i životy.
Člověk se musí mít na pozoru, aby příliš neodsuzoval. Je jednoduché sedět v klidu badatelny a vynášet přísná hodnocení nad charaktery jiných. Kdo ví, jak by se zachoval on sám.
Čtení o osudech lidí, které jsem znal, je nesmírně silným zážitkem. Už to nejsou jen známé a umělecky ztvárněné příběhy Josefa Hasila (Krále Šumavy) nebo třeba bratří Mašínů, ale mnohem víc. Jsou to lidé, kteří mi byli blízcí, a režim se rozhodl, že je stejně jako tisíce jiných ztrestá pro jejich názory neslučitelné s obrazem „moderního socialistického člověka“. A slovo „režim“ není vlastně dostatečně výstižné, protože se jedná o konkrétní lidi s konkrétními jmény. Černo-bílá doba to byla.
Proto bych toto nebo nějaké podobné čtení doporučil jako povinnou součást středoškolské výuky. Myslím, že by to studentům pomohlo objasnit, proč si máme vážit současné svobody i luxusu demokracie a obávat se antisystémových řešení. A ještě cosi. Lidé mají různé povahy a vypjatá doba vede k jejich polarizaci.
Na závěr ještě malý kompliment českému státu. Často platí, že kam jeho noha šlápne, tam se ničemu dobrému nedaří. Otevřený Archiv bezpečnostních složek je však světlou výjimkou. Skvělá myšlenka a velmi ochotní lidé.
