Komentář: Čtvrtstoletí za námi. Proč se naše úzkost podobá té z roku 1925

Píše se rok 1925. Londýn se dusí v uhelném smogu, ulicemi zní kakofonie koňských povozů a prvních automobilů a společnost se stále vzpamatovává z traumatu zákopové války. Uprostřed tohoto chaosu sedí ve své pracovně profesor Archibald Montgomery Low - celebrita své doby a muž, který je bytostně přesvědčen, že chaos je pouze dočasný stav, který věda brzy vyřeší. Právě dopisuje knihu s prostým názvem The Future (Budoucnost), ve které odvážně předpovídá, jak bude vypadat svět za sto let – tedy dnes, v roce 2025.

Lowovy vize byly na svou dobu radikální. V jeho představivosti měl být svět za sto let řízen „televizním telefonem“, který umožní vidět tvář osoby, se kterou hovoříme, bez ohledu na vzdálenost. Viděl fantastickou budoucnost, kde lidé budou nakupovat z pohodlí domova pomocí obrazovek, kde budou zločinci odhalováni pomocí kamer a zařízení schopných odposlechnout jejich komunikaci. Věřil, že v roce 2025 budou rozšířené samohybné schody a lidé se budou do práce budit na dálku ovládanými krabičkami, které zazvoní v předem nastavený čas. V jeho vizi měli být dokonce lidé schopni ukládat energii z větru, většina průmyslové výroby měla být automatizovaná a stroje měly být schopny převzít i velkou část kancelářské práce. Pro Lowa přitom technologická rovnice fungovala jednoduše: více technologií rovná se více volného času a více štěstí. Jeho rok 2025 měl být věkem, kde lidstvo, osvobozené od starostí o přežití, dosáhne nového stupně mentálního a duchovního rozvoje.

Při pohledu na skutečný rok 2025 by byl Archibald Low asi zděšen. Technicky se jeho proroctví v mnoha aspektech naplnilo. Nosíme v kapsách zařízení výkonnější, než si dokázal představit. Můžeme vidět tváře přátel na druhém konci světa a jídlo nám doručí v krátké chvíli až ke dveřím. Přesto společnost, která tyto zázraky využívá, nepřipomíná bezstarostnou utopii. Naopak. Vládne jí nervozita a šířící se pocit, že se řítíme do propasti a místo řidiče je prázdné.

Dnes máme tendenci vidět dobu před sto lety jako vrchol „zlatých dvacátých“, tedy éry bezbřehého optimismu. Pod povrchem večírků, ať už těch v New Yorku nebo v pražské Lucerně, však bublaly temné spodní proudy.

Právě v roce 1925 vydal Francis Scott Fitzgerald svého Velkého Gatsbyho, román, který zachytil hédonismus generace snažící se upít k zapomnění. Byla to doba, kdy se bestsellery stávaly knihy jako Spenglerův Zánik Západu, předpovídající pád civilizace. Lidé cítili, že starý svět skončil a ten nový je nelidský, mechanický a nebezpečný. Hlasitá hudba a rychlá auta nebyly projevem radosti, ale často formou zoufalého úniku.

A přesně zde leží paralela pro dnešek. Nejsme optimisté, ale útěkáři. Bojíme se umělé inteligence, bojíme se války na Ukrajině, bojíme se změny klimatu. A proto, stejně jako generace roku 1925, hledáme anestetika. Jen jsme vyměnili gin za dopamin ze sociálních sítí.

Zásadním rysem dnešní debaty o technologiích není nadšení, ale fatalismus. Většina lidí nevítá nástup AI s jásotem Archibalda Lowa. Vidíme v ní hrozbu pro pracovní místa, pro pravdu (deepfakes) i pro bezpečnost. V roce 1925 zažívali dělníci podobný šok z mechanizace a nástupu sériové výroby, kterou u nás symbolizoval Tomáš Baťa. Cítili, že systém se stal příliš složitým a rychlým na to, aby ho jednotlivec mohl ovlivnit a člověk se stával jen součástkou v soukolí.

Dnes tento pocit zažíváme znovu, jen v digitální podobě. Máme pocit, že technologický vývoj se utrhl ze řetězu. I když experti varují před riziky umělé inteligence, logika trhu a geopolitické soutěže velí zrychlovat za každou cenu. Akcelerující technologický pokrok má i dnes potenciál radikálně proměnit svět práce a v mnoha oborech zcela upozadit význam individuálního člověka i s jeho kreativitou.

Pokud se bojíme budoucnosti, logickou reakcí je žít pro přítomnost. Ekonomické chování roku 1925 i roku 2025 tomu odpovídá. V obou případech vidíme nárůst spotřeby, která maskuje hlubší nejistotu. Před sto lety tuto náladu v globálním kontextu ztělesňovala administrativa amerického prezidenta Calvina Coolidge. Její politika maximální deregulace a snižování daní vytvořila iluzi nekonečného růstu dostupného pro každého. Snadné úvěry umožnily masám nakupovat sny na splátky a roztočit tak kola růstu financovaného spotřebou na dluh.

Tato vlna dorazila i do střední Evropy a znamenala zlom v mentalitě starého mocnářství. Šetrnost a spořivost starého světa přestávaly být ctnostmi. Nastoupila dravá moderna. Lidé, traumatizovaní válkou, chtěli žít „teď a tady“. Střední třída, ač často žijící ve „slušné bídě“, toužila vypadat moderně. Kupovala si masovou konfekci, navštěvovala biografy a kavárny, pořizovala si rádia na splátky. Chtěla se obklopit symboly pokroku, aby zapomněla na křehkost své existence. Byla to ekonomika fasády.

Dnes vidíme stejný vzorec. Mnoho zejména mladších lidí tváří v tvář nedostupnému bydlení a hroutícímu se klimatu rezignuje na dlouhodobé plánování. Místo nedosažitelných hypoték investují do zážitků, cestování nebo luxusního spotřebního zboží.

Je to forma „Doom Spending“ (utrácení ze zkázy). Není to optimismus, že „zítra bude lépe“. Je to cynismus, že „zítra možná nebude nic“. Stejně jako návštěvníci prvorepublikových barů tančili, aby nemuseli myslet na nejistou budoucnost, my scrollujeme TikTokem a nakupujeme na čínských e-shopech v naději, že okamžitá spotřeba přehluší zprávy o válce nebo změně klimatu. Technologie neslouží k řešení problémů, jak chtěl Low, ale k jejich zapomenutí.

Archibald Low ve svých vizích předpokládal, že technologie zvedne životní úroveň všem a my dnes budeme žít v době oproštěné od sociálních problémů, které charakterizovaly jeho současnost, kdy se nůžky mezi vítězi a poraženými modernizace prudce rozevřely. Po celém západním světě to vedlo k silnému napětí, které je nám dnes nepříjemně povědomé. Na jedné straně stála „moderní“ města plná jazzu, emancipovaných žen s krátkými vlasy a avantgardního umění. Na druhé straně stál konzervativní venkov, který se cítil modernou ohrožený. I u nás ostatně agrárníci a klerikálové varovali před „zkažeností velkoměsta“, před rozpadem tradiční rodiny a úpadkem národních hodnot.

Dnešní kulturní války jsou přímou ozvěnou tohoto sto let starého sporu. Opět vidíme hluboký příkop mezi „globálními“ metropolemi a zbytkem. Strach z technologií, migrace a překotných změn žene voliče do náruče populistů, kteří slibují návrat k pořádku a jistotám, stejně jako to slibovali vůdci ve 30. letech. Není to nic nového pod sluncem. Je to jen další dějství dramatu o tom, jak těžké je vyrovnat se s rychlou změnou.

Když Archibald Low v roce 1925 psal svou knihu, viděl před sebou dálnici k pokroku. Jeho generace věřila, že nejhorší válku má za sebou a že věda zajistí věčnou prosperitu. Mýlili se. Neviděli, že za horizontem na ně nečeká ráj, ale burzovní krach roku 1929, vleklá hospodářská krize, nástup nacismu a válka ještě horší, než si uměli představit.

My, na prahu druhé čtvrtiny 21. století, máme opačný problém. Naším problémem není slepý optimismus, ale paralyzující závrať. Když se díváme do roku 2050 nebo 2100, nevidíme Lowovy technologické možnosti, které vyřeší všechny naše problémy. Vidíme katastrofické klimatické modely, klesající demografické křivky a geopolitická rizika, která nás děsí.

Možná je v tom ale paradoxní naděje. Generace roku 1925 narazila do zdi Velké hospodářské krize, úpadku demokracie a následné války v plné rychlosti, protože ji nečekala. Věřila, že „tohle se už stát nemůže“. My víme, že může. Naše úzkost, ač nepříjemná, je důkazem, že jsme ztratili iluzi o technologickém pokroku. Zatímco Archibald Low snil o tom, co všechno za nás technologie vyřeší, my zjišťujeme, co všechno budeme muset vyřešit technologiím navzdory.