Hlavní obsah

Komentář: Ferigate po roce. Oběti se už nebojí, univerzity vyhazují predátory

Daniel Zeman
spolupracovník redakce
Foto: Profimedia.cz

Ženám, které se nebály vypovídat proti Dominiku Ferimu, by se mělo nahlas poděkovat a jejich úloha by se měla právem docenit.

Reklama

27. 5. 12:00

Po roce, který uplynul od kauzy Dominika Feriho, můžeme s určitostí konstatovat, že ledy se v Česku hnuly a sexuální násilí přestává být věcí neveřejnou a bagatelizovanou. Co se příliš nemění, je přístup soudů. Bohužel.

Článek

Tento týden uběhl rok od vydání investigativního článku na serveru AlarmDeníku N, který ukončil slibnou politickou kariéru Dominika Feriho. Abychom však byli úplně přesní – nejmladší poslanec si svou kariéru zničil sám, když měl údajně sexuálně napadnout několik žen. Některé z nich se však nenechaly zastrašit mocenským postavením, plynoucím z milionu followerů na Instagramu a z poslanecké legitimace, a o svých zkušenostech pověděly novinářům.

Feri tlak médií a vlastní strany nevydržel a na funkci poslance po chvilkovém cukání rezignoval. O Feriho skutky se následně začala zajímat policie, načež vše prozatím vyvrcholilo letos v březnu, kdy byl exposlanec obviněn ze znásilnění spáchaného na osobě mladší 18 let.

Když jsem před rokem Feriho případu věnoval komentář, na závěr jsem si posteskl, že „v českých školách i rodinách chybí sexuální i vztahová osvěta a mladé ženy si pak logicky myslí, že je přirozené, že se k nim muž chová jako ke kusu hadru. Pro všechny bude lepší, pokud se přinejmenším toto smýšlení začne vlivem Feriho kauzy měnit.“

Po roce můžeme s určitostí konstatovat, že ledy se v Česku opravdu hnuly a sexuální násilí přestává být věcí neveřejnou a bagatelizovanou. Přestože veřejnost nezná identitu žen, které se nebály vypovídat proti Dominiku Ferimu, mělo by se jim nahlas poděkovat a jejich úloha by se měla právem docenit. Navzdory smršti urážek ze strany mnoha jeho příznivců a bohužel i některých stranických kolegů ukázaly mnoha ostatním dívkám i ženám, že má smysl se ozvat, jakkoliv se zdá být násilník slavný a jeho pozice neotřesitelná.

Na vlastní hroší kůži tuto společenskou změnu nálad pocítil i proslulý psychiatr Jan Cimický. Koncem loňského října jej obvinila ze sexuálního napadení zpěvačka Jana Fabiánová. I ta si zaslouží uznání, protože tak učinila veřejně, a navíc s rizikem, že bude dehonestována jako jeho bývalá pacientka.

Foto: Profimedia.cz

Cimický byl obviněn z 29 případů znásilnění a vydírání, které se měly odehrát mezi lety 1980 až 2016. 

Události nabraly spád, když se začalo ozývat stále více žen s podobnými traumatickými zážitky, včetně moderátorky České televize, kterou měl Cimický napadnout během spolupráce na televizním pořadu. Také zde už známe výsledek policejního prošetřování – Cimický byl obviněn z 29 (!) případů znásilnění a vydírání, které se měly odehrát mezi lety 1980 až 2016. Navzdory tomuto vývoji doktor Cimický může nadále vykonávat svou profesi – nebyl totiž vyloučen z České lékařské komory. Ta si chce totiž, slovy předsedy Milana Kubka, „počkat na výsledek“.

Systémový vzorec sexuálního nátlaku

Na výsledek oproti tomu nečekal děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Jak tento týden uvedl Deník N, poté, co se dozvěděl od jedné ze studentek, že byla sexuálně napadena a zneužita jedním ze svých vyučujících, docentem politologie Pavlem Dufkem, ověřil si základní fakta, konfrontoval s nimi údajného pachatele a následně s ním okamžitě rozvázal pracovní smlouvu.

Na této fakultě se podle všeho jednalo o první podobný případ, v rámci českého vysokého školství šlo o další z řady. Jakkoliv byla rychlost a razantnost reakce vedení brněnské fakulty do jisté míry bezprecedentní, už i na ostatních vysokých školách začínají chtě nechtě chápat, že tu máme co do činění se systémovým vzorcem. Do této doby tolerované vztahy mezi pedagogy a studenty/studentkami, nad kterými se často mávlo rukou jako nad nevinnou záležitostí dvou dospělých lidí, se ukazují jako mnohdy velmi toxické a asymetrické. Máte-li v pedagogickém sboru člověka, který pojímá výuku jako svého druhu náhražku Tinderu, je jasné, že to nebude dělat dobrotu.

Myslím, že nejsem výjimkou, když jsem si zpětně vybavil příklady nevhodného chování mnohých pedagogů ze svých vysokoškolských studií. A co hůře, čím déle jsem pátral v paměti, tím více naskakovaly i podobně alarmující situace ze střední školy. Něčeho jsem byl přímo svědkem, mnohé jsem měl z doslechu. Byla to taková ta veřejná tajemství a člověk si zpětně říká: „Proč s tím proboha někdo něco nedělal? Proč jsem s tím nedělal něco já sám?“

Maturitní ročníky a první ročníky vysoké školy představují pro sexuální predátory z řad kantorů ideální šedou zónu pro jejich počínání. Mají přirozenou autoritu, ale i moc nad prospěchem svých potenciálních obětí. Pokud si navíc vyhlédne někoho citově nezralého nebo zmateného, následky mohou být kruté. Hledat pak pomoc v okruhu velmi často podobně zmatených adolescentů, pro které je oblíbený „pan profesor“ bohem, může být ještě složitější, než když mluvíme třeba o sexuálním obtěžování v pracovním kolektivu plném dospělých lidí.

České soudy stále postaru

S přibývajícími studentkami, které se nebojí upozorňovat na nevhodné chování svých učitelů, stejně jako s členy studentských samospráv, kteří se na případy sexuálního násilí zaměřují, se tak pomalu upouští od zažitých předsudků a české univerzity podstupují očistnou proceduru.

Někde je učitel rovnou vyhozen, jindy je minimálně stažen z výuky, jinde se alespoň znovu nastavují pravidla, aby nemohlo k excesům docházet. Upravují se osnovy, zřizuje se funkce ombudsmana – zkrátka věci, které jsou v západních zemích běžné.

Zatímco vysoké školy už jedna po druhé vnímají, že v české společnosti máme se sexuálním násilím problém, české soudnictví jako by tuto změnu zatím nezaregistrovalo. Snad každý obhájce nebo státní zástupce se setkal se soudcem nebo soudkyní, kteří mají tendence na sexuální zločiny pohlížet jako na něco druhořadého, co oběť „rozchodí“. Jak uvádí advokátka Lucie Hrdá, pachatelé brutálních znásilnění často odcházejí jen s podmínkou. O to kuriózněji se jeví rozhořčení mnoha lidí (a Tomia Okamury), když mladík afrického původu dostal v roce 2020 za znásilnění dva roky vězení – v kontextu českých soudů se jedná pomalu o drakonický trest.

Výjimkou však nejsou ani rozsudky, v nichž se přímo přihlíží i k lepšímu společenskému statutu pachatele. Otřesným příkladem takového rozhodnutí byla půlroční podmínka pro neurologa Martina Tomáška, který při vyšetření znásilnil několik pacientek. Nejenže byl Tomášek odsouzen pouze za „poškození cizích práv“, nikoliv za znásilnění, ale navíc mu nebyl uložen ani zákaz činnosti s odůvodněním, že „není nutno omezovat naše zdravotnictví tím, že by obžalovaný ještě několik let nemohl vykonávat práci, kterou dělá a kterou podle našich zjištění vykonával na velmi vysoké úrovni“.

Jinými slovy soudce všem násilníkům (nejen) v bílých pláštích vzkázal, že stačí být profíkem ve svém oboru a projdou vám i sériová znásilnění. Mohl by Dominik Feri případně dostat nižší trest, protože mají jeho žluté vykřičníky na Instagramu „pozitivní vliv na osvětu mládeže“? Zní to jako fantasmagorie, ale s přihlédnutím k mnoha soudním rozhodnutím to není zdaleka vyloučené. Ještě dodejme, že Česká lékařská komora si opět myje ruce a neurologa Tomáška ani po „dočkání se výsledku“ dále neřeší.

Změna smýšlení českých soudů v přístupu k sexuálním zločinům je přitom posledním, avšak nejdůležitějším dílkem do skládačky. Oběti se přestaly bát a napadení hlásí, společnost se pomalu učí obětem věřit, policie i další instituce tyto případy aktivněji řeší. Nutno dodat, že oběti jsou po celou tuto dobu vystaveny velkému stresu, což lze ovšem chápat jako cenu za to, že se při spravedlivém procesu snaží systém v některých nejednoznačných případech dobrat pravdy.

Pokud navzdory celému tomuto snažení odejde násilník s podmínkou, celý pozitivní trend nahlašování sexuálních napadení se může opět zvrátit. Představa mnohaletých soudních tahanic, které povedou leda k zdviženému prstu a káravému „Ty ty ty!“, by odradila snad každého.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované