Článek
Plagiátorské aféry by se už mohly zdát únavné, protože je to, lidově řečeno, „stále dokola“. Politici či vysocí zaměstnanci státu studují zázračně rychle, na podivných školách a jejich odevzdané práce jsou plné pasáží buď nízké kvality, nebo opsaných odjinud. Přesto má nová aféra, odhalená Seznam Zprávami, i v tomto kontextu zvláštní kouzlo.
Detaily možná znáte ze zpravodajských článků: dnešní velvyslanec na Slovensku a bývalý policejní prezident (2014–2018) Tomáš Tuhý získal v lednu 2018 doktorský titul na Vysoké škole báňské. Jak zjistila Kristina Ciroková v pořadu Terén, problémem je Tuhého disertační práce. Tehdejší policejní prezident zjevně opisoval a expert na plagiátorství z VŠE uvedl, že na této škole by taková práce rozhodně neprošla.
Jak jsem řekl, je to vlastně nuda. Autor opisoval a teď zatlouká a pikantní je na tom nejvíc to, že byl v době svého doktorandského studia nejvýše postaveným policistou v zemi. Zatlouká ne moc chytře, když třeba říká: „Rozhodně nikde nefiguruju, že bych si jakékoli práce půjčoval, to rozhodně odmítám,“ což je v době, kdy jsou bakalářské i diplomové práce běžně k dispozici elektronicky na internetu, docela legrační.
Řeči o tom, že ho chce někdo poškodit a že nic vědomě neopsal, ale chybovat je lidské, že ano? – to je jen taková běžná, nezáživná omáčka. To říkají všichni. Kdo si dá deset minut času a přečte si zveřejněné úryvky z Tuhého práce a srovná je s úryvky z prací, z kterých měl opisovat, dojde jednoznačně k názoru, že opisoval. Není tam prostor pro nejmenší pochybnost. Je úplně jedno, jaké procento shody ukázaly profesionální akademické nástroje určené pro odhalování plagiátů.
Na Tuhého případu je zajímavé něco jiného: jak mizerně a špatně je jeho práce napsaná. A to jak původní, tak opsané pasáže. Tím myslím jazykově: jak je bídná větná stavba, zoufalá volba slov a neskutečné množství obsahové vaty. Tuhý má dar už špatný text ještě zhoršit. Když je v originále napsáno „v dnešní, stále se zrychlující době“, tak on píše: „v současné dynamické a stále se zrychlující době“. A když je v diplomové práci jiného studenta napsáno: „nově vytvářené technologie a metody mění celkový náhled“, napíše Tuhý kreativně: „nové koncepce a technologie měnící celkový pohled“. A tak dále i podobně, šlo by citovat skoro donekonečna.
Reportáž o podezřelé disertační práci Tomáše Tuhého:
Vůbec nezpochybňuju to, že samotný obsah a praktická část práce jsou originální, možná i přínosné pro obor. Tím se brání Tuhý a třeba je to pravda. Ostatně právě to posuzovala komise, a proto nakonec Tuhému doktorát dala. Je to možné. Dané problematice nerozumím a nemám čas ani chuť odbornou úroveň zkoumat.
Znovu říkám: zaráží mě čistě to, jak je práce napsaná. Zvlášť v úvodní části jsou celé pasáže, které jsem četl několikrát, a kdybyste mě hned po odložení textu požádali, ať několika větami shrnu, co v dlouhých odstavcích stojí, nebudu toho schopen. On už ten název práce „Metody řízení zajištěnosti údržby průmyslových podniků“ je takový češtinářský ježek v kleci.
Ostatně i Tuhého oficiální, písemná (!) reakce na obvinění z plagiátorství je napsaná podobně: klopotně, gramaticky nedbale („v první řadě bych vám rád zopakoval mé stanovisko“), podivně („studium … jsem zpracovával sám“). A to cituji pouze z první věty.
Zdá se mi k nevíře, že jeden z nejvyšších státních úředníků, dnes zároveň velvyslanec a také muž s akademickými ambicemi (proč by jinak usiloval o titul Ph.D.?) neumí pořádně česky.
Ovšem pozor, pan velvyslanec a exprezident není zdaleka jediný s touto bolestí. My v Česku jsme posedlí formálním vzděláním a tituly před jménem a za jménem (a ano, spojuje nás to se sousedními Rakušany i Němci), ale jen málokdo umí srozumitelně a jasně vyjádřit své myšlenky. Málokdo umí psát. To je asi největší dluh, který české školství má. Střední i vysoké.
V mnoha ohledech si naše školy nevedou špatně, v mezinárodních srovnáních máme výsledky sice spíše průměrné, ale ne špatné. Mám zkušenost s americkými školami, které – zejména ty střední – mají často menší nároky než naše. Ale jedno žáky a studenty naučí, protože je k tomu nutí prakticky každý den: dobře psát.
Lidem hrozí, že se začnou nebezpečně podobat strojům:
A pak je tu ještě jedna věc. Je svým způsobem příznačné, že aféru s opsanou a špatně napsanou disertační prací řešíme právě na sklonku roku 2022. Protože si ho budeme pamatovat jako ten, kdy nás svou tvorbou zaskočila umělá inteligence. Tedy vedle malování či kreslení obrázků také psaním.
Celý rok v úžasu sledujeme to, jak se to algoritmy AI skvěle naučily. A jak se stále zlepšují: Jestli jste si s generátory textů či obrázků hráli naposled před měsícem, tak vězte, že nyní jsou zase o velký kus lepší.
Což byla první a zároveň nejsilnější myšlenka, kterou jsem měl, když jsem četl Tuhého věty: Že by je dnes kterýkoli algoritmus napsal líp. Výrazně líp. Pikantní na tom je, že umělá inteligence podobně jako Tuhý také opisuje. Ale dělá to nesrovnatelně dovedněji, což je samozřejmě dané její výpočetní silou: umí zkompilovat cizí myšlenky v ohromném počtu a tak, že to nikdo nepozná.
Ostatně na webu jsou dnes nástroje, které studentům nabízejí, že „přeformulují“ jejich texty tak, aby nebylo poznat, že je opsali od někoho jiného. Což je paradoxní v tom, že to byly právě počítače, které umožnily plagiátory perfektně odhalovat. A dnes jim naopak nabízejí, že za opisováním zametou stopy.
Zní to možná humorně, nebo jen bizarně, ale ono je to ve skutečnosti zásadní. Blížíme se do momentu, kdy svůj vztah k psanému textu budeme muset přehodnotit. Což tahle kauza asi nechtěně, avšak pěkně ukazuje.
Svoboda znamená i možnost dělat špatná rozhodnutí a psát nedokonalé články:
Je zřejmé, že v psaní špatných, ale i průměrných textů s počítači soutěžit nemůžeme. Jsou už nyní lepší. Ve sbírání cizích myšlenek, jakkoli je pak zamaskujeme či nazdobíme, už brzy také ne. I to zvládnou počítače brzy samy. A týká se to i vědeckých prací. Jak ostatně nedávno sdílel na twitteru kolega Pavel Kasík, na webu už najdete konkrétní nástroje určené ke generování právě akademických publikací.
Můžeme porazit AI jediným způsobem: novými, originálními myšlenkami. Ne tím, že něco nového uvidíme a popíšeme (to zvládnou počítače rychleji a líp). Ale tak, že o tom budeme přemýšlet jinak než kdokoli před námi. To je definice kreativity a inovativnosti. To nás – možná!? – bude vždy odlišovat od algoritmů. Jakkoli je vlastními inovacemi budeme dál a dál vylepšovat.
Dvacáté století přineslo zlatou éru pro intelektuální práci. Obávám se, že v jednadvacátém století čeká lidi, kteří se takzvaně živí hlavou a dosud za to často i sbírali tituly, totální válka s algoritmy. Přežije jen pár.
