Koupili vilu, kde chtějí žít. Trápí nás krize bydlení, říká parta z Děčína

Prostorná vila nedaleko děčínského nádraží sloužila od svého vzniku v roce 1896 různým účelům. Postavil ji majitel místní čokoládovny Otto Rüger jako rezidenční sídlo pro svoji rodinu, během druhé světové války fungovala jako sirotčinec, po znárodnění komunisty zase coby mateřská školka. Po přelomu tisíciletí sem děti do roku 2013 chodily do psychologické ordinace.

„Proto asi ty oranžové a zelené barvy,“ ukazuje v chodbě vily z konce 19. století Anna, jedna z členek sociálního družstva Racek. Právě to dnes v budově sídlí.

„Nikdo z nás by si sám nemohl takovouhle investici dovolit, ani vlastní byt,“ vysvětluje, proč se spolu s ostatními rozhodla založit devítičlenné družstvo a vilu koupit.

Mluvíme spolu ve společenské místnosti s velkým zeleným gaučem, která je navzdory omšelým stěnám stylově zařízená. Opodál se pak suší úroda bylinek z komunitní zahrady.

„Půjčili jsme peníze, kdo jak mohl. Někdo z družstevníků třeba žádnou částku neměl, takže jenom splatil členský příspěvek. Můžete se stát družstevníkem a podílet se na rozhodování o domě, i když byste neměli žádný velký vklad v řádech statisíců,“ popisuje Ana s tím, že jednorázový členský příspěvek činí 20 tisíc korun.

Další z členů družstva, Mikuláš, pak dodává, že finance na pořízení zhruba šestimilionové vily mu půjčili různí lidé mimo družstvo, bankovní půjčky však nemá žádné.

Půjčky plánuje družstvo částečně splácet z pronájmu části prostorů vily, třeba velkých místností pro společenské či vzdělávací akce. Za jednotlivé pokoje pak budou jejich obyvatelé platit nájem, další zdroje financování půjček družstvo zatím řeší.

„I když to byla půjčka, tak ti lidé peníze ve výsledku ztratí. Nabízíme totiž velmi nízký úrok, který rozhodně nevyrovná inflaci. Z komunikace s věřiteli ale vidíme, že dávají peníze do věcí, které jsou pro ně důležité a mají pozitivní dopad i na svoje okolí,“ říká.

Tím má na mysli třeba cyklodílnu nebo komunitní zahradu, kterou mohou lidé ze sousedství využívat.

Právě na zahradu se brzy vyrážíme podívat. Na okraji pozemku rostou památkově chráněné staré stromy, pod nimi pěstují rajčata, papriky nebo dýně. Nechybí ani kurník se slepicí. Po obvodu domu je také rozmístěno hned několik nádrží na dešťovou vodu, kterou obyvatelé vily využívají na zalévání nebo na splachování.

Zahrada prý na vypěstování jídla pro celé družstvo rozhodně nestačí, hodí se ale na zahradní slavnosti. O ty je prý mezi lidmi ze sousedství zájem.

„Ukazuje to, že lidé se chtějí potkávat,“ říká Marika, která se na zahradě stará o vodu. „Hodně oceňují, že se setkají s lidmi, které jinak jenom míjejí na ulici ,“ dodává.

Kromě toho chce družstvo sousedům nabídnout také možnosti, jak se vyrovnat s následky různých krizí - třeba té energetické.

„Uspořádali jsme program, kde se lidé mohli naučit, jak si zaizolovat okna u sebe doma. Minulá zima byla totiž kvůli topení dost finančně náročná, a to i pro nás,“ popisuje Marika.

Okna jsou ostatně jednou z podstatných věcí, které je ve vile nutné opravit, aby se v ní dalo plnohodnotně bydlet. Předtím, než ji družstvo v květnu minulého roku koupilo, totiž budova několik let chátrala. Další na řadě má být střecha, na jejíž opravu na svých stránkách vybírají peníze.

Členové družstva dosud ve sdílené vile nebydlí, věří ale, že nastěhovat by se mohli zhruba za půl roku. A to do samostatných pokojů v horních patrech, kterých je celkem dvanáct. Zatím se však v domě střídají hlavně kvůli jeho hlídání nebo různým pracím.

Náklady na opravu vily pak šetří také tím, že řadu práce zastanou družstevníci.

„Nejsem manuálně super zručná, v dílně jsem se ale neučila dělat různé věci. Dává mi to vlastně příležitost pochytit manuální zručnost od lidí, co dané věci umí,“ říká Anna.

Krom práce se družstvo dělí také o některé užitné věci - například pračku nepovažují za vybavení, které musí každý jedinec vlastnit sám.

O budoucnosti domu pak rozhodují členové spolu, a to na online hovorech jednou týdně.

„I s kamarády jsou některé věci fakt těžké,“ přibližuje společné rozhodování Mikuláš. „Nějaké konflikty budou, tomu se nevyhneme. Snažíme se ale pracovat na tom, abychom je dokázali odhalovat včas a řešit strukturovaně, aby nezanechávaly zlou krev mezi lidmi,“ vysvětluje.

Všichni tři se ale shodují, že ačkoliv se řada obyvatel vily dobře zná, přátelství by nemělo být pro založení družstva podmínkou.

„Občas je problém, že jsme rámováni jako super parta kamarádů,“ říká Mikuláš, když se vracíme ze zahrady. „Nás ale hlavně trápí, že bydlení je nedostupné kvůli tomu, že slouží jako spekulace a investice těch nejbohatších. Zdražuje a to zásadně zvyšuje i životní náklady,“ dodává s tím, že právě sociální družstva mohou být pro řadu lidí alternativou.

Družstvo chce proto zajistit, že vila nebude v budoucnu fungovat coby finanční investice, ale jako místo k bydlení.

„Družstevní nemovitost jednoduše nemůžeme vrátit na trh, musíme ji nabídnout jinému  sociálnímu družstvu,“ přibližuje Marika podmínku, kterou si členové Racka dali do svých stanov.

Sociální družstvo Racek funguje v rámci kolektivu Sdílené domy, který podporuje komunitní a sdílené bydlení. Prvním takovým projektem v Česku bylo družstvo První vlaštovka na pražském Břevnově. To navštívily Seznam Zprávy v minulém roce.