Krok vedle může znamenat smrt. Jak vypadá práce českých jeskyňářů

„Není to pro každého,“ volá jeskyňář Vít Baldík, zatímco svižně schází po bahnité stezce do veřejnosti nepřístupné Amatérské jeskyně. Zablácený, místy potrhaný pracovní overal prozrazuje, kolikrát už podobnou cestu absolvoval. Stejně jako jeho jisté kroky, když bez zaváhání slézá po žebříku nebo kluzkých kamenech.

I když prý mnoho lidí jeho vášeň nechápe, on se do chladu, tmy a vlhka vrací rád. Speleologii se věnuje víc než pětadvacet let.

„Nejsilnější zážitek je, když vám krumpáč projde do prázdného prostoru, vy ho rozšíříte a vlezete tam, kde nikdy nikdo nebyl. Nebo když odvalíte pár kamenů, pod vámi se otevře propast, slaníte do ní, slyšíte tekoucí vodu a jdete několik desítek či stovek metrů. To jsou obrovské emoce,“ popisuje.

Vzápětí ale zdůrazňuje, že jeskyňářství není jen o dobrodružství – i když právě to mnohé přitahuje. Největší část jejich práce tvoří dlouhodobý výzkum, systematické bádání, měření nebo mapování podzemních prostor.

V posledních dvou týdnech se na jeskyňáře upírá pozornost médií i veřejnosti, na kterou nejsou zvyklí. Důvodem je výjimečný zásah v jeskyni Svážná studna u Rudice, jen pár kilometrů od místa, kde společně procházíme.

Při jedné z návštěv si totiž jejich kolega zranil kotník a nebyl schopný se na povrch vrátit sám. Ven se ho podařilo dostat po více než dvaceti hodinách náročného zásahu záchranných týmů. Na akci, kterou hasiči označili za mimořádnou, se podílelo zhruba devadesát záchranářů.

Vít Baldík byl v tu dobu v jiné jeskyni. Reagoval okamžitě: Vylezl a šel pomáhat. „Kdyby se komukoliv něco stalo, sjedeme se a pomůžeme si,“ krčí rameny.

Zdůrazňuje, že podle něj nikdo nic nezanedbal - jejich kolega při práci prostě špatně došlápl. Záchrannou akci hodnotí jako velmi dobře zvládnutou. „Všichni byli soustředění a koncentrovaní. Zároveň byla radost sledovat, jak každý ví, co má dělat, jak se to plánuje, jak chodí skupiny dolů v intervalech – jedna rozšiřuje, jiná nese zdravotnický materiál, další občerstvení. Všechno fungovalo jako hodinky,“ popisuje.

„Máme velice profesionální záchrannou službu. Přesně na situace, kdy je potřeba dostat jeskyňáře z nepřístupné, odlehlé části jeskyně, za pomoci všech možných technik, pravidelně trénují,“ doplňuje předseda České speleologické společnosti Jan Lenart.

Od veřejnosti přitom zazněla i kritika – že zásah byl drahý a vyblokoval velké množství záchranných složek. Jeskyňáři ale upozorňují, že mnozí si neuvědomují, že jejich práce není jen dobrodružstvím, ale také systematickým průzkumem a vědeckou činností.

Na místě navíc zasahovala i Speleologická záchranná služba, která je financovaná příspěvky členů České speleologické společnosti - a slouží právě pro podobné mimořádné situace.

Naše procházka vypadá jinak než návštěva veřejně přístupných jeskyní. Na zemi není pohodlný betonový chodník, ale vrstva bláta nebo kaluže. Často se musíme protáhnout úzkými škvírami a několikrát lézt po čtyřech.

„Tady jsou kameny hodně kluzké. Stačí krok a může nastat podobná situace jako před dvěma týdny ve Svážné studni,“ varuje v jednu chvíli Baldík s tím, že Amatérská jeskyně je ale přístupnější.

Jenže takto by bez práce speleologů vypadala většina podzemí - a veřejnost by se do něj nejspíš vůbec nedostala. Výzkum i údržba jeskyní přitom z velké části leží na amatérských jeskyňářích, kteří se práci věnují většinou ve volném čase.

Česká speleologická společnost sdružuje zhruba 1200 členů po celé republice. Nejvíce jich působí v Moravském krasu, druhá nejpočetnější komunita bádá v Českém krasu u Prahy.

„Bez podpory, vůle a nadšení amatérských jeskyňářů by nebylo co zkoumat a ani o čem diskutovat. Všechny podzemní prostory byly objeveny jen díky tomu, že lidé pracují o sobotách, nedělích a v noci,“ říká Vít Baldík.

Speleologie se zvenčí může zdát jako zvláštní adrenalinový koníček, ve skutečnosti má ale konkrétní význam pro vědu i ochranu přírody a krajiny. Jeskyňáři například sledují podzemní i skapové vody, analyzují sedimenty, měří pukliny v horninách a modelují tok vody. Díky tomu mimo jiné odhalují, co ohrožuje krajinu na povrchu, a přispívají k ochraně pitné vody.

Objevování a dokumentace podzemí je další zásadní část jejich práce. Jeskyňáři mapují nové chodby, fotografují rozsáhlé dómy i zatopené prostory a připravují cesty pro další odborníky – archeology, paleontology či hydrology –, kteří by se bez jejich pomoci do jeskyní nedostali.

„Výzkumy v podzemí se týkají obrovského spektra témat. Těch disciplín je strašně moc a v podzemí strávíte hodně času, než se k cíli dostanete,“ říká Lenart.

Chemickými analýzami krápníků lze například zjistit, jak se krajina chovala desetitisíce let zpátky. „Krápníky si můžete představit jako stromy s letokruhy. Z nich se dá číst paleoklima a zjistit, co se dělo před statisíci lety. Máme tak datový soubor z velmi dlouhého období, který můžeme porovnávat s dnešním vývojem klimatu, což je unikátní,“ vysvětluje Baldík.

Zkušený speleolog je podle něj především všestranný. „Dokáže se pohybovat v prostředí, které není jednoduché, lézt vertikální úseky, a když jeskyně končí sifonem (místo, kde strop chodby klesá pod úroveň hladiny vody, pozn. red.), začne se potápět. Umí také vyhodnotit, že je něco zajímavé pro vědecké cíle, a upozornit na to odborníky,“ shrnuje.

Jeskynáři přitom úzce spolupracují s univerzitami, Českou geologickou službou, Správou jeskyní, Agenturou ochrany přírody a krajiny, Akademií věd nebo Českým hydrometeorologickým ústavem. Jejich práce spojuje praktickou dovednost s vědeckou přesností – a bez ní by mnohé objevy a výzkumy v českém podzemí vůbec nebyly možné.

Jeskyňáři hluboko pod povrchem tráví dlouhé hodiny, někdy i více dní. Pro mnohé se speleologie stává víc než profesí či koníčkem – je životním stylem. Největší „srdcaři“ pak vyrážejí na expedice po celém světě. Čeští jeskyňáři působí nejvíce na Balkáně, ale také v Mexiku, Norsku, Číně či na Novém Zélandu. V poslední jmenované zemi díky českým speleologům získala jedna z jeskyní jméno Bohemia Cave.

Expedice bývají fyzicky i psychicky náročné. „Jste vytržení z komfortní zóny. Je tam nedostatek spánku, diskomfort, chlad, jiné jídlo, než na jaké jste zvyklí. Musíte dělat mnohem víc činností než doma – vařit pro všechny, i když jste unavení, máte službu a není vám dobře,“ vysvětluje Lenart.

„S těmi lidmi trávíte spoustu času v extrémních podmínkách – zima, voda, těžká práce, odloučení. Je tu i možnost, že se zával dá do pohybu dřív, než ho stabilizujete. Vznikají silná pouta, podobně jako při horolezectví,“ dodává Baldík.

V podzemí ale není prostor pro chyby. Krok vedle může znamenat zranění, v nejhorším případě smrt. Jeskyňáři proto musí být neustále soustředění a bdělí. Pod zemí většina z nich zažila nejrůznější krizové situace - od lehkých pohmožděnin přes zlomeniny po selhání techniky. Přesto však prý necítí strach, spíš zdravý respekt.

„V podzemí je opravdu důležitá psychická odolnost a zdravá mysl. Nepouštět si do hlavy pochybnosti, které by vás nebo tým rozložily. Snažit se působit pozitivně, pak se dá všechno zvládnout,“ uzavírá Baldík.