Lidé se měsíce nemohou dostat k lékaři. Někteří by přitom dojeli kamkoliv

Na termín u lékaře-specialisty čekají pacienti klidně měsíce. Víc než čtvrtina lidí je zvyklá čekat na vyšetření déle než čtvrt roku. Vychází to z průzkumu agentury Ipsos pro Sdružení ambulantních specialistů, kterého se letos v červenci zúčastnilo 2100 respondentů.

Jde tak o další potvrzení problému, se kterým se čeští pacienti dlouhodobě potýkají a na který si také stěžují – dlouhé čekací lhůty. Nebo ještě hůř: problém se k lékaři vůbec objednat. A Seznam Zprávy opakovaně popisují, jak je leckdy náročné sehnat specialistu, ale i praktického lékaře.

„Já sám působím jako kardiolog uprostřed Prahy a spolu se svými kolegy v ambulanci musíme jednou nebo dvakrát denně nějakého pacienta odmítnout z časových důvodů,“ říká předseda Sdružení ambulantních specialistů Zorjan Jojko.

Přitom minimálně v případě ambulantních specialistů jsou lidé ochotní si za nimi klidně zajet. Skoro dvě pětiny lidí nemají problém jet do ordinace, která je 30 a více kilometrů vzdálená, 13 procent lidí dokonce nad 50 kilometrů.

Že se ale zvlášť u některých odborností těžko hledá místo, kam by pacient mohl docházet, zjistilo ze své ankety mezi lékaři už na začátku roku Sdružení ambulantních specialistů.

Když se organizace ptala 1106 lékařů, za jak dlouho by objednali nového pacienta, pokud by je dnes požádal o vyšetření, největší problém se ukázal u dětských psychiatrů. Nikdo nemohl nabídnout termín do dvou týdnů, čtyři pětiny by dokonce našly místo až za více než tři měsíce.

V grafu níže si můžete prohlédnout deset odborností, kde se ukázalo, kteří lékaři nejméně často dokážou přijmout nového pacienta do dvou týdnů. Vyjma zmíněných dětských psychiatrů jsou to třeba alergologové, logopedi, revmatologové nebo kardiologové.

Z dat aktuálního průzkumu mezi pacienty se pak ukázalo, že problém je z jejich pohledu velký ještě u neurologů. Velmi se to však liší podle toho, z jakého místa pacienti pocházejí. Například v Praze vychází jako problematické objednávání u ortopedů.

„Před dvěma lety platilo, že jsou nedostatkoví prakticky jen dětští psychiatři. Před rokem se to rozšířilo asi na čtyři odbornosti, dneska se to už týká nadpoloviční většiny odborností,“ říká Jojko.

Jestli je tedy z pohledu pacientů nějaký problém v českém zdravotnictví opravdu naléhavý, je to délka čekání na ošetření u ambulantního specialisty. Z loňského průzkumu, na kterém spolupracovala Národní asociace pacientských organizací a Kancelář zdravotního pojištění, dokonce vyplynulo, že jde o problém nejpalčivější.

Jenže samotné české zdravotnictví netuší, jak na tom z tohoto pohledu skutečně je.

„Bohužel vůbec neměříme a ignorujeme časovou dostupnost zdravotní péče. Myslím, že je to jedna z největších ostud českého zdravotnictví,“ říká Pavel Hroboň, člen Národní ekonomické rady vlády a řídící partner Advance Healthcare Management Institute.

Stát a zdravotní pojišťovny ví, kolik specialistů kde je. A každý pacient má ze zákona právo se k odborníkovi dostat v určité dojezdové vzdálenosti. Takže třeba k alergologovi to musí mít všichni maximálně 90 minut.

Z posledních veřejně dostupných dat Všeobecné zdravotní pojišťovny sice vychází, že se tohle nedaří zajistit jen pro 0,02 % území Česka, jenže už to neříká nic o tom, za jak dlouho se pacient k ošetření skutečně dostane, ačkoliv má třeba odborníka za rohem. A v jaké kvalitě, to už pacient nemá vůbec šanci zjistit.

„Většinu zásadních věcí neznáme. Reálná dostupnost specializované ambulantní péče je krásný příklad. Známe síť, strukturu a objem péče, ale to je tak všechno. Pak víme, že si lidé stěžují, takže k ideálu je určitě daleko. A máme informace také o tom, že pacienti celkem masivně využívají protekci, aby se dostali k těmto typům ošetření dříve,“ popisuje Ladislav Švec, zakladatel spolku Zdravotnictví 2030+ a tajemník Platformy pro udržitelné zdravotnictví.

Teoreticky bychom se k údajům mohli začít dostávat od příštího roku, kdy Ministerstvo zdravotnictví slíbilo, že by měl konečně začít fungovat centrální systém elektronického objednávání k lékařům.

„Protože budou žádanky na jednotlivá vyšetření v elektronické podobě, tím pádem se nejen pojišťovny, ale i pojištěnec, protože o ty tady jde, dozví nejen, jaké jsou čekací doby, ale bude mít možnost se online objednávat na screeningová vyšetření, bude se moct přímo objednávat ke konkrétnímu lékaři, a to všechno bude od 1. 1. součástí elektronizace,“ uvedl v nedávném rozhovoru pro Seznam Zprávy ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09).

Mávnutím kouzelného proutku se ale samozřejmě nevyřeší problém s dlouhými čekacími dobami jen tím, že zjistíme, jak na tom skutečně jsme.

Například akutní nedostatek praktických lékařů pro dospělé i děti je i politickým tématem už řadu let a teprve v poslední době se daří umenšovat. Zvyšuje se počet lékařů v přípravě a podporují se i nová místa v ordinacích, ačkoliv i tohle má své problémy, jak Seznam Zprávy popsaly.

Z dat pojišťoven a Ministerstva zdravotnictví vyplývá, že alespoň z pohledu počtu dětí, které nemají svého praktického lékaře, se situace zlepšuje. Ze 182 tisíc dětí v roce 2023, se Česko dostalo na 105 tisíc v letošním roce. Největší část z nich tvoří děti cizinců.

Pokud by se tedy měla dostupnost ambulantní péče u specialistů rovněž začít zlepšovat, je nutné se dlouhodobě soustředit na akumulované potíže, jako jsou nedostatečná kapacita, zvyšující se průměrný věk lékařů nebo nízká finanční motivace nabírat nové pacienty.

„Ambulantní péče zůstává v roce 2025 slepým místem zdravotní politiky. Žádná kosmetická úprava systému nebo přesun peněz z jedné kapsy do druhé nic nevyřeší. Česká republika potřebuje funkční a dlouhodobě udržitelný model, který postaví pacienta – a s ním i mladé lékaře – do středu celé péče,“ dodává Jojko.

V neposlední řadě je pak nutné, aby se o svá práva hlásili sami pacienti. Pokud neseženou lékaře v dané odbornosti, ze zákona má tuto povinnost jejich zdravotní pojišťovna. Ministerstvo zdravotnictví pak doporučuje, aby se lidé ozývali také na státní portál, aby pojišťovny i ministerstvo měly zpětnou vazbu, jaká péče pacientům chybí.

Z průzkumu Sdružení ambulantních specialistů totiž také vyplynulo, že skoro každý pacient kvůli nedostupnosti ambulantního specialisty musel vyhledat akutní pomoc v nemocnici nebo na pohotovosti.

Což je věc, která z pohledu zdravotnictví vůbec nedává smysl – je to zbytečně drahé a přetěžuje to kapacity, které mají být připravené na skutečně nenadálé a akutní situace.