Hlavní obsah

Někteří rodiče si myslí, že k nám dávají dítě „do opravny“, zní z centra

Foto: Archiv Centra duševního zdraví pro děti a adolescenty

Centrum spustilo oficiální provoz 14. září.

Reklama

Řeší s nimi úzkosti i deprese a pomoc poskytují i rodičům. Centra duševního zdraví jsou součástí reformy psychiatrické péče a jedno z nich určené dětem se v září otevřelo i v Praze. Už teď je ale téměř na hranici své kapacity.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tabuli určenou pro zpětnou vazbu zaplňují barevné řádky plné slov díků. „Vše se dá řešit,“ motivuje jeden z dětských vzkazů ke spolupráci s odborným týmem složeným z psychiatričky, zdravotních sester, psycholožek, rodinné poradkyně, sociálních pracovnic i speciální pedagožky.

Přestože se dveře holešovického Centra duševního zdraví pro děti a adolescenty pacientům otevřely teprve před třemi týdny, už teď je kapacita pro 60 dětí téměř naplněna. „Trochu jsme to sbírali už před tím,“ vysvětluje Michaela Hanykýřová, vedoucí centra a sociální pracovnice v jedné osobě, a odkazuje tím na to, že tým do letošního září fungoval v pilotním režimu už od roku 2020.

Dvouletý pilotní provoz se nicméně příliš neodlišoval od toho, jak centrum funguje v posledních týdnech. Až na to, že nyní se pracovníci potkávají s klienty ve zkolaudovaných prostorách na pražské Letné a finanční podporu na hrazení péče čerpají od zdravotních pojišťoven. Na fungování centra se finačně podílejí i Ministerstvo práce a sociálních věcí a magistrát hlavního města.

K tomu, aby mohl být klient do centra přijat, nicméně musí splňovat určité podmínky, přičemž jednou z nich je právě registrace u jedné ze čtyř pojišťoven, se kterými má zatím centrum navázanou spolupráci.

„Nejde o pět dětí z deseti, spíš tak o jedno, které kvůli tomu musíme odmítnout. Aktuálně ale spíš odmítáme klienty, kteří jsou mimopražští, protože našich služeb mohou využít pouze děti s trvalým pobytem v hlavním městě. Nepočítá se do toho ale ani Praha-východ nebo západ, ani to když tady studují,“ popisuje Hanykýřová nadměrně velký zájem o službu, která je v kontextu českého zdravotnictví poměrně unikátní.

Kromě nově otevřeného pražského centra, totiž mohou dětští klienti vyhledat pomoc už jen ve dvou dalších městech. „Hodně se stává, že se hlásí klienti, kteří k nám patří, ale právě kvůli této podmínce je nemůžeme přijmout a není ani moc kam je přesměrovat. Ostrava je daleko a Beroun pro dané rodiny často také,“ říká Hanykýřová.

Trvalý pobyt v Praze je jednou z podmínek, které stanovil sám magistrát, a to právě proto, že počet dětí s psychickými problémy je v současné chvíli velký a vedení města chce, aby bylo místo primárně pro ty pražské.

Nedostupnost pomoci je podle Hanykýřové způsobena hlavně nedostatkem odborného personálu, který obzvlášť v oboru dětské psychiatrie chybí dlouhodobě. „Spousta dětských psychiatrů jde do dospělých, protože ten obor je atraktivnější, asi i finančně lépe ohodnocený,“dodává s tím, že i v jejich případě bylo poměrně komplikované sehnat odborníky z řad psychiatrů a psychiatrických sester, kteří by dětem rozuměli a uměli s nimi komunikovat.

Práce s dětským klientem je totiž v mnoha ohledech jiná, ať už jde o samotné diagnózy, nebo jejich projevy.

Řeší se úzkosti, deprese i genderová identita

Na chodbě, kterou procházíme směrem ke konzultačním místnostem, visí plakát s duhovým nadpisem Gender i nástěnka informující o termínech skupinových terapiích, kterých se klienti centra mohou zúčastnit.

Foto: Magdalena Kulasová

Tématiku genderové identity řeší v holešovickém Centru duševního zdraví průměrně dva ze tří klientů.

Není to ale tak, že by na dveře v Korunovační mohl zaťukat kdokoliv. Přijetí do péče předchází doporučení, které vyplňuje buď odborník ze zdravotnické nebo sociální sféry, nebo sám rodič, a mělo by ideálně informovat o tom, co klienta trápí, kam chodí do školy i jaké je jeho rodinné zázemí. Zdali bylo dítě přijato, se pak rodina dozví do 14 dnů.

V horizontu dalších dvou týdnů následně probíhá vstupní setkání, po kterém dítě za odborníky dochází ideálně každý týden.

Za den se tak v centru aktuálně vystřídají třeba i dvě desítky dětských klientů. Mezi nejčastější problémy, s kterými přicházejí, patří různé typy úzkostí, depresivní prožívání, sebepoškozování i sebevražedné myšlenky.

Přibližně 70 % případů se ale dotýká i problematiky genderu. „Je to velké téma, které by se dalo obecně shrnout do toho, že řeší svou identitu, což je s ohledem na daný věk logické, nicméně pro ně to může představovat o to větší zátěž, když je jim k tomu všemu ještě psychicky špatně,“ přibližuje potíže klientů psycholožka Zuzana Benešová, která s dětmi pracuje v rámci individuálních terapií.

Dozvuky izolace

Na psychickém zdraví u dětí se navíc podle odbornice zásadně podepsaly i uplynulé dva roky pandemie, které často eskalovaly už existující problémy. „Rodiny byly nuceny trávit spolu více času, což u někoho mohlo přispět k vylepšení stavu, ale u našich dětí, kde se dá říci, že skoro vždycky nějaká obtíž doma je, byl často stres to, že musejí být spolu, protože na to nebyli zvyklí. Když se teď ptáme na anamnézu, často slyšíme, že potíže začaly před rokem, dvěma, nebo že se situace za tu dobu minimálně velmi zhoršila,“ říká Benešová.

Dozvuky koronavirové izolace, kdy byly děti odloučeny od kolektivu i školního prostředí, některé z dětí trápí doteď. A to třeba tak, že mají problém si na pravidelnou školní docházku znovu zvykat.

„Pamatuji si typický případ, kdy to trvalo několik měsíců, kolegyně nejdříve klientce pomáhaly, aby vůbec vstala z postele, pak dělaly další postupné kroky a tím bytem se pomalu posouvaly ke dveřím, aby vyšly ven,“ vypráví Helena Průchová, rodinná poradkyně, o zkušenosti s klientkou, které psychické problémy znemožňovaly opustit bezpečné prostředí domova.

Když rodiče nezapojíme do procesu změny, zůstává situace zpravidla stejná.
Helena Průchová, sociální pracovnice a rodinná poradkyně

V tomto konkrétní případě se dívku dařilo směrovat vstříc změně k lepšímu. Zapojit do spolupráce i její matku už ale bylo komplikovanější. Když se tak po určité době zdravotní sestry, které za dětmi v podobných případech mohou docházet domů, ke klientce vrátily, začínaly úplně od nuly.

Podle Průchové je zapojení rodičů zcela klíčové a měl by to být právě rodič, kdo udělá změnu jako první, nikoliv dítě. „Když rodiče nezapojíme do procesu změny, zůstává situace zpravidla stejná,“ uzavírá příběh odbornice.

Dát dítě „do opravny“ nestačí

Práci s rodinou klientů ale komplikuje i to, že převážná část rodičů na začátku nevnímá situaci dostatečně vážně. Často tak dochází k tomu, že když s dítětem do centra přijdou, sice chápou, že je potřeba něco změnit a vyslechnou si, co se děje, ale závažnost situace k nim nedoléhá v plné míře a nechápou, že je potřeba něco změnit i z jejich strany.

Podle rodinné poradkyně Průchové je spolupráce s rodiči naprosto zásadní proto, aby se dítě, které udělá určitý posun, mohlo vrátit do zdravějšího prostředí. „Mým úkolem je mapovat situaci v rodině a vždycky rodičům říkám, že základ potřeb je sice u dítěte, ale rodiče jsou v tom systému také velmi důležití. Pokud chtějí na zlepšení pracovat, tak se to pozná. I jejich posun totiž vypadá jinak, než když nám sem rodiče dají – jak tomu tak říkáme – dítě do opravny,“ popisuje.

Psycholožka Benešová ale zároveň upozorňuje, že mohou nastat i chvíle, kdy rodič už jednoduše nemá sílu a energii na to se dítěti věnovat, protože situace je náročná již delší dobu. I takovým rodičům umějí v centru poskytnout oporu.

Zapomínat by se ale nemělo ani na sourozence, kteří mohou být ohroženi nedostatkem pozornosti i péče. I proto jim v centru také nabízejí možnost terapií.

Důležitou roli pak v celém procesu sehrává i míra ochoty a porozumění ze strany škol. Těm se – alespoň na základě zkušeností pracovnic centra – stále častěji daří nacházet cesty, jak dětem jejich nelehkou životní situaci alespoň částečně usnadnit. „Spolupráce je teď poměrně velká. Hodně našich dětí má individuály a obecně škola začíná být více přívětivé prostředí. Když pak třeba dítě potřebuje na chvíli odejít ze třídy, protože je mu opravdu blbě, školy už s tím umí lépe pracovat,“ říká vedoucí centra Hanykýřová.

Kritický je věk mezi 12 až 16 lety

Převažující část klientely holešovického Centra duševního zdraví tvoří děti mezi 12. a 16. rokem života. Spíše výjimku pak tvoří děti, kterým je méně než 10 let, i když i takové klienty centrum v současné chvíli má.

K dispozici je jim jedna místnost pro skupinové terapie a dvě pro individuální konzultace, kterým se mezi pracovním kolektivem centra přezdívá TeenagerDítě kvůli odlišnému vybavení obou pokojů.

Na stolku v Tennagerovi leží duhová antistresová pomůcka a o kousek dál pak čtvercová krabice přiklopená víkem. „Sáhněte si,“ pobízí mě Helena Průchová a odkrývá přitom malé pískoviště, které při svých konzultacích využívá jako terapeutický nástroj. Hned vedle něj je totiž skříňka s desítkami malých figurek, prostřednictvím kterých mohou klienti sdělit své emoce i trápení.

Foto: Magdalena Kulasová

Terapeutická pomůcka klientům po traumatech, kteří nechtějí, nebo nemohou mluvit, dává možnost vyjádřit se i jiným způsobem.

„Dítě nebo dospělý tam může dát jakoukoliv figurku. Může se vám líbit, nebo taky ne, zároveň třeba ta, co se líbí vám, nemusí být pro klienta hezká, nebo obráceně. Je to nástroj, který pomáhá dostat se do hloubky, tak abyste nebyla uvízlá ve vlastní hlavě,“ pochvaluje si techniku poradkyně Průchová.

V Dítěti v čase naší návštěvy zrovna probíhá sezení, proto dveře zůstávají zavřené. Nicméně klientům je v této místnosti k dispozici domeček pro panenky i malý stan, kam se mohou v případě potřeby schovat.

Kromě konzultací jsou obě místnosti využívány například i k individuální arteterapii nebo drama terapii, které se v centru také využívají.

Batůžek na cestu k uzdravení

Ve chvíli, kdy je dítě do Centra přijato, dostane klíčového pracovníka, s kterým je mu současně přidělen i zdravotní pracovník v podobě zdravotní sestry.

„Od té chvíle jdeme takhle společně, pak se do toho přibírá třeba i rodinný poradce, psycholog nebo lékař. V týmu je vždycky tak pět lidí, kteří spolu sdílí všechny věci, které je potřeba si předat,“ popisuje vedoucí Hanykýřová to, jak funguje vzájemná spolupráce a provázanost mezi jednotlivými odborníky.

„Naše paní doktorka tomu říká Disneyland pro klienty, že to mají všechno pod jednou střechou,“ dodává poradkyně Helena Průchová s tím, že provázanost celého týmu navíc usnadňuje vzájemnou domluvu i samotnou práci s klientem.

Pomoc centra je časově omezená na dobu tří až šesti měsíců, a to právě s ohledem na to, aby službu mohl využít co největší počet dětí. „Když se dělala reforma, mělo to být principiálně trochu jinak a myslím si, že do budoucna to i jinak bude, protože Centra duševního zdraví pro dospělé fungují dlouhodobě. Ale protože jsme v současné chvíli v Praze jediní, tak musíme být limitovaní, abychom mohli přijímat další nové klienty, aby nečekali další tři roky, než se jich někdo chopí,“ vysvětluje Hanykýřová.

Naším cílem není uzdravit, vyřešit problém a odškrtnout si, ale spíš zjistit, co se děje, zastabilizovat klienta a dát jim základní batůžky na cestu a ukázat jim kudy jít.
Michaela Hanykýřová, sociální pracovnice a vedoucí Centra duševního zdraví pro děti a adolescenty

Nicméně klienti, kteří narazí na tuto časovou hranici, neodchází z centra bez vidiny navazující pomoci. Nezisková organizace Dům tří přání, pod niž spadá i holešovické Centrum duševního zdraví, totiž poskytuje pomocnou ruku dětem i skrze další služby, na které mohou být klienti odkázáni. Jednou z nich je například Dům Přemysla Pittra, v němž mohou děti využít i možnosti krizových lůžek, kde je o ně postaráno 24 hodin denně.

Každá druhá rodina tak z centra putuje k některým z kolegů z Domu tří přání.

„V poslední zpětné vazbě nám maminka, kterou jsme předávali v rámci naší organizace, říkala, že se jí hrozně ulevilo, že nemusí znovu opakovat celý příběh, došla k nějakému pochopení a pocítila i rodičovské přijetí. I rodiče mnohdy mají obavy z toho, že je budete soudit, ale to bychom se nikam nedostali. Každé loučení je nový začátek,“ uzavírá Helena Průchová.

Reklama

Doporučované