Hlavní obsah

Odvoláme se, říká k rozsudku osobní zmocněnkyně Michalákové

Foto: ČTK

Eva Michaláková.

Reklama

Evropský soud pro lidská práva rozhodl v neprospěch Evy Michalákové, které v roce 2011 norská sociální služba odebrala dva syny. Rozsudek komentuje senátorka Jitka Chalánková, která se kauzou dlouhodobě zabývá.

Článek

Mohlo se zdát, že příběh, který více než deset let rezonuje českým mediálním i politickým světem, dospěl k závěru. Evropský soud pro lidská práva ve čtvrtek rozhodl, že norská sociální služba Barnavernet konala po právu, když odebrala bratry Denise a Davida biologickým rodičům a umístila je do pěstounské péče. Každého do jiné rodiny.

Eva Michaláková ale zřejmě boj o své děti ještě nevzdá.

„Uvažujeme, že se obrátíme k Velkému senátu štrasburského soudu a odvoláme se,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy senátorka Jitka Chalánková (nezávislá, dříve TOP 09), která je osobní zmocněnkyní Evy Michalákové a která se dlouhá léta v kauze angažuje.

Odvolává se na rozsudek v kauze Norky Trude Strandové Lobbenové. Norské úřady jí odebraly syna krátce po narození. Případ se nakonec dostal právě až před Velký senát štrasburského soudu, který dal matce za pravdu.

„Chtěla bych upozornit, že paní Michaláková po třech letech obstrukcí uspěla u českého soudu v Hodoníně, kde soudkyně svěřila děti do péče matky,“ připomíná také v rozhovoru senátorka Chalánková.

Foto: ČTK

Senátorka Jitka Chalánková.

Evropský soud pro lidská práva dnes jednohlasně rozhodl v neprospěch Evy Michalákové. Vy stále nepochybujete, že je paní Michaláková v právu?

Rozsudek budeme teprve detailně analyzovat, ptáte se mě brzy. Mám informace zatím pouze kusé. S paní advokátkou to ale celé budeme analyzovat. Každopádně i na základě rozsudku v kauze Strand Lobben, uvažujeme, že se obrátíme k Velkému senátu štrasburského soudu a odvoláme se.

Chtěla bych ale upozornit, že paní Michaláková po třech letech obstrukcí uspěla u českého soudu v Hodoníně, kde soudkyně svěřila děti do péče matky. Víme samozřejmě, že je to pouze formální, fyzicky děti nemá. Výsledek českého soudu je ale pro českou vládu závazný. Norské rozsudky nemají pro Českou republiku právní účinky. Uvidíme, jak budeme dál komunikovat i s českou vládou.

Evropský soud pro lidská práva je ale na jiné úrovni než norské soudy. Jednohlasně nedal za pravdu paní Michalákové. Vy nemáte pochybnosti?

My se hlavně ptáme. Ptali jsme se, jaké jsou důvody pro odebrání. Chceme, aby norská strana české vládě a parlamentu řekla, proč chlapci zůstávají dál, dokonce rozdělení, v pěstounské péči. Jaké důvody k tomu mají. Protože důvody, které k tomu zprvu norské úřady měly, se neprokázaly. Ukázalo se, že je paní Michaláková bezúhonná občanka. Proč tedy nedošlo k úpravě? Proč chlapci zůstávají, kde jsou?

I v Česku se stává, že jsou děti na základě nějaké pohotovosti odebrány, ale když se důvody pro prokazování neprokážou, děti jsou navráceny a je možné rodiny opět scelit. My máme v Norsku české občany, není jim zajištěna výuka českého jazyka, zcela se pominula možnost předat je do širší biologické rodiny v České republice. To jsou věci, které vycházejí z Úmluvy o právech dítěte a které dodrženy nebyly. A znovu připomínám rozsudek českého soudu, který je dnes již pravomocný, paní soudkyně měla k dispozici norské rozsudky a detailně je mohla prozkoumat.

Znáte podrobnosti ze spisů, o kterých v minulosti mluvila například tehdejší ministryně práce a sociálních věcí Marksová? Tedy detaily toho údajného zneužívání chlapců a zanedbání jejich péče?

Ano. Já jako osobní zmocněnec jsem měla přístup ke všemu, k čemu měly přístup české úřady. Paní Michaláková podepsala souhlas, aby české úřady měly možnost se s těmi spisy seznámit.

Říkáte, že je paní Michaláková bezúhonná a že se v rodině nic nestalo. Jak si pak vysvětlit ten dnešní rozsudek?

Budeme to ještě analyzovat. Nicméně oni vycházejí z rozsudků norských soudů. Nemají možnost, kterou měly právě norské úřady, tedy že fyzicky navštěvovaly chlapce a rodiny. Musejí tedy vycházet z nich. Česká soudkyně z nich vycházela taktéž a došla k závěru, že se nic nestalo. Naše soudy postupují, že když dojde ke snaze o nápravu poměrů, úpravě poměrů a zájmu o děti, snaží se pokud možno děti k mamince vrátit do péče. Matka tady žádala alespoň je vidět, mít s nimi kontakt. Poslední zápisy ze schůzek z roku 2015, které máme, jsou pozitivní.

Co znamená pozitivní?

Že je chlapec pozitivně hodnotil.

Chtěl vidět matku a mít s ní kontakt, chápu to správně?

Ano. Jenomže další informace, co chlapci chtějí, nemáme. Přestože jsme se o to snažili, a to prostřednictvím velvyslance ČR v Norsku. Chtěli jsme, aby zjistil, jak se chlapcům daří. O Denisovi (starší syn Evy Michalákové, pozn. red.) už roky nic nevíme. To se nepodařilo. Veškeré informace máme jen skrze Barnevernet. Vůbec netušíme, co s chlapci je a co si skutečně přejí. Už je to také dlouhá doba a starší chlapec bude příští rok plnoletý.

Tyto situace nastávají i u českých opatrovnických soudů, se kterými jsem v kontaktu, že musí rychle zasáhnout, když je obava ze zneužívání nebo týrání dětí. Ale když se to neprokáže, jsou poměry nastaveny tak, aby se děti mohly vrátit. V Norsku to tak nefunguje.
Jitka Chalánková, senátorka

Co byste v případu Evy Michalákové považovala za úspěch? Plné navrácení dětí do péče biologické matky?

I před soudem v Hodoníně paní Michaláková říkala, že si uvědomuje, že chlapci dlouho vyrůstali v cizích rodinách, že to respektuje. Ráda by, aby chlapci věděli, že matku mají, a aby se mohli někdy vidět. I třeba včetně těch pěstounů, bere to velmi realisticky. Soudy jsou hrozně zdlouhavé a vazby se zpřetrhají. Je hrozně těžké dnes hodnotit, co si chlapci přejí.

Pročítala jsem si výpovědi z těch předešlých rozsudků norských soudů, ze kterých vycházel tedy i Evropský soud pro lidská práva. Přestože jste to ještě neanalyzovali, určitě ty rozsudky znáte. Jsou tu totiž samotné výpovědi chlapců, kde zejména jeden matku jasně odmítal a z textu bylo celkem jednoznačně poznat, že se něco v rodině stalo a traumatem procházeli…

Ano, to je právě to, z čeho vycházely norské soudy. To byly posudky psychologů. To je otázka, jak, kdy a proč k těmto posudkům došlo. Sociální služba Barnevernet rodinu nikdy nenavštívila doma, neanalyzovala poměry přímo v domácnosti. Je otázkou, co je skutečně pravdou. U toho nikdo nebyl. Vychází se z posudků psychologů, které jsou v něčem hodně zvláštní. Paní Michaláková má například úplně jiné odůvodnění věcí, na kterých psychologové staví své výsledky. Měla naprosto jiná, racionální, odůvodnění.

Jasně, ale zase nemůžeme brát vysvětlení paní Michalákové v tomto za objektivní…

To je přesně to, o čem mluvím, je tu vysoká míra subjektivního ohodnocení. Je třeba, aby byli soudci zkušení. Tyto situace nastávají i u českých opatrovnických soudů, se kterými jsem v kontaktu, že musí rychle zasáhnout, když je obava ze zneužívání nebo týrání dětí. Ale když se to neprokáže, jsou poměry nastaveny tak, aby se děti mohly vrátit. V Norsku to tak nefunguje.

Chápu tedy správně, že se budete v kauze angažovat i dál?

Určitě ano. Je to i precedens, protože jsme zjistili, jak to v Norsku funguje. Barnevernet mají na jednotlivých lokálních úrovních vysokou autonomii. Některé okresy fungují dobře, ale někde dochází k velkému odebírání dětí, budí velkou pozornost a možná dochází ke zneužívání celé kompetence.

Problém je ten, že stát nemá žádnou možnost kontroly jednotlivých lokálních barnevernetů. Myslím si, že stát je zodpovědný za systém, který nastaví, a musí tam být kontrola. Případů, kterým jsme se věnovali, bylo víc. Například rodina Ladických a další. Některé rodiny byly úspěšné, ale když jsem se seznámila s postupem, co vše Barnevernet uváděl a nakonec se to nepotvrdilo, a jak dochází k subjektivnímu hodnocení, je opravdu hodné zřetele. Jsou to citlivé věci v otázkách lidských práv.

Zabýváte se tím dlouho, máte nějaké vysvětlení, proč je úřad takto nastavený?

Zjistili jsme, že asi v roce 1991 došlo k velké legislativní změně po případu utýraného chlapce z rodiny politika. Rozumím tomu, že stát chtěl nastavit podmínky, aby k takovým případům nedocházelo. Překlopil to ale na druhou stranu zvýšené přísnosti, kdy se stát řídí heslem – Raději 9 z 10 dětí odebereme bezdůvodně, jen abychom jednoho zachránili.

Jenže těch 9 dětí se těžko dává dohromady zpět s rodinami. Pokud se to vůbec podaří. Je velký problém, když žádají rodiče k navrácení, už po dvanácti měsících v péči se k tomu vyjadřují i pěstouni. Soudy se často přiklánějí k tomu, že si děti v pěstounských rodinách zvykly a že je pro ně náročný návrat. Takto v České republice nejsme nastaveni. Každá situace je ale samozřejmě individuální.

Jaké kroky teď budou následovat?

Nejdřív se spojím s paní Michalákovou a advokátkou. Uděláme plán, ale předpokládám, že se odvoláme k senátu. Je možné oslovit i českou vládu a poradit se, jaké kroky by mohla udělat ona. Máme tu nezodpovězené otázky z roku 2014, na které norská strana nikdy neodpověděla.

Reklama

Doporučované