Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na první pohled přišly samé pozitivní zprávy. „Domácnosti si za své peníze mohly koupit více zboží,“ zdůraznila hlavní pozitivní sdělení průzkumu SILC o příjmech českých domácností Táňa Dvornáková, která měla průzkum v Českém statistickém úřadu (ČSÚ) na starosti.
Celkem 11 tisíc domácností dostalo v minulém roce dotazník, jak velké byly jejich příjmy v roce 2024. Statistici z výsledků spočítali, že v průměru na osobu to v Česku bylo 294 tisíc korun, o 5,4 procenta víc než rok předtím. Vzhledem k inflaci 2,4 procenta tak mohli lidé nakoupit o tři procenta víc zboží či služeb.
Tím ale dobré zprávy nekončí. Průměrná domácnost dosáhla předloni jen o půl procenta méně příjmů než v posledním předkrizovém roce 2019. Příjmy rostly i loni, proto lze říci, že v roce 2025 se Češi těšili nevyšším příjmům v novodobé historii. Zároveň je vidět, že se příjmové rozdíly ve společnosti nerozšiřují.
Nepochybně k tomu přispělo i mimořádné navyšování důchodů uplynulých let, které zajistilo, že penzisté unikli jakékoli hrozbě tzv. příjmové chudoby a reálně se těší o desetinu vyšším příjmům než před krizí. Nejchudší desetina populace, do níž senioři obvykle nespadnou, zažila nápadný propad příjmů v prvním pandemickém roce 2020, od té doby se však zotavuje a v roce 2024 vyrostly její příjmy relativně ze všech společenských skupin nejvíce.
Přesto by bylo předčasné bouchat zátkami šampaňského a slavit, že tuzemské rodiny na jedné straně překonaly těžké období a na druhé straně je společnost stejně soudržná jako předtím. S objektivními daty o příjmech domácností totiž nejsou ve shodě dotazníky, které zjišťovaly, jak svou ekonomickou situaci hodnotili v roce 2025 samotní Češi.
Nijak nepřekvapí, že se opět navýšil počet rodin, které si stěžují, že jejich rozpočet příliš zatěžují náklady na bydlení. Ovšem také při dalších otázkách, jak lidé vycházejí s příjmem, zda mají k dispozici železnou finanční rezervu 16 800 korun, případně jestli se nemusí omezovat při jídle, zůstala i loni spokojenost na krizové úrovni.
Vysvětlit rozpor mezi příjmy a náladou lze s pomocí podrobnějších údajů. Ekonomická nálada se zhoršila u nejchudší pětiny populace, například velké potíže vyjít se současnými příjmy připustilo v roce 2025 celkem 19 procent z desetiny nejchudších rodin, o dvě procenta víc ve srovnání s předchozím rokem a o tři procenta víc proti roku 2019.
K podobnému zhoršení došlo i u druhé nejchudší desetiny. Obdobná skepse panovala rovněž u ostatních otázek k ekonomickým podmínkám. Přitom u středostavovské populace se nálada vrátila přinejmenším na úroveň posledního předkrizového roku a u nejzámožnější pětiny se v posledních letech spíše zlepšila – to platí pochopitelně s výjimkou bydlení.
Extrémní úspory Čechů
Data průzkumu SILC tím potvrzují, že českou společnost nějaká propast dělí, důvody rozdílné nálady ale nelze vysvětlit pouhými údaji o příjmech. Díky dalším výzkumům ČSÚ však lze srovnat rodinné příjmy a výdaje. Z těchto šetření například vyplývá, že u pětiny domácností s nejnižšími příjmy padnou všechny dostupné peníze na běžnou spotřebu, v první řadě na bydlení, jídlo a dopravu. Střední vrstvy ročně investují nebo ušetří 50 až 100 tisíc na člena domácnosti, nejbohatší pětina v průměru 220 tisíc.
V základu takových rozdílů je jednoduchá logika. Bohatší zaplatí za základní potřeby dvakrát víc než chudší, vydělává však čtyřikrát víc a peníze mu pak zůstanou na účtu. Takové rozdělení rolí přetrvává minimálně posledních patnáct let. Je jasné, že se tato logika chudším vrstvám líbit nemůže. Zatímco oni s penězi sotva vyjdou, lidé v jejich sousedství postupně hromadí kapitál, případně ho mění v nemovitosti.
Ačkoliv příjmové rozdíly se nezvyšují, ty majetkové zároveň rostou tempem, které je v Evropě neobvyklé, jak svědčí už jen míra úspor, která se pohybuje okolo dvaceti procent celkových příjmů, i když významněji šetřit může jen menší část populace. „Máme v evropském srovnání extrémní úspory,“ potvrzuje zvláštnost tuzemských poměrů bývalý guvernér České národní banky Jiří Rusnok.
Podle definice francouzského antropologa Emmanuela Todda nastává vážný problém ve společnosti ve chvíli, kdy „politická elita akceptuje praxi, při níž se negativní jevy ve společnosti dále posilují“. Zdejší vlády ani zákonodárci se přitom nesnaží majetkové rozdíly ovlivnit.
Na první pohled se zdá, že přerozdělování ve prospěch méně bohatých existuje, když zámožnější lidé odvádějí státu vyšší daně. Konkrétně daň z příjmů fyzických osob se reálně vybírá podle progresivní sazby, chudší lidé mají zároveň snadnější přístup k sociálním dávkám, které se nedaní. Také proto zjistil průzkum SILC, že nejchudší pětina Čechů odvádí na přímých daních jen 5 % ze svých hrubých příjmů, zatímco nejbohatší pětina 18 %.
Další průzkumy o výdajích českých rodin však připomínají, že se tím chudším rodinám jejich handicap nevyrovná. Větším zatížením než daň z příjmu nebo sociální pojistné jsou pro Čechy spotřební daně v čele s daní z přidané hodnoty (DPH) se základní sazbou 21 procent. Tyto daně více zasahují chudší část populace, která za spotřebu utratí prakticky veškeré příjmy. Proti tomu bohatší ze svých úspor DPH neplatí. V důsledku platí všechny příjmové skupiny státu ze svých výdělků zhruba stejné odvody v rozmezí 27-30 %.
Zdanit bohaté se stát bojí
O tom, že se zákonodárci tento stav nesnaží zlepšit, svědčí údaje SILC o tom, že pětina nejchudší populace platí u přímých daní reálně o 1,1 procentního bodu víc než před krizí, u nejbohatší pětiny se stejná povinnost naopak o 3,5 procentního bodu snížila, pravděpodobně v důsledku zrušení tzv. superhrubé mzdy.
Tento stav je podle Jiřího Rusnoka dlouhodobě neudržitelný. „Nízkopříjmovým se nevyplatí víc angažovat ve formální ekonomice, protože okamžitě platí vysoké daně,“ upozorňuje exguvernér. V důsledku pak dávají přednost šedé zóně národního hospodářství, kde výdělky nemusí danit.
Na druhé straně se stát bojí zdanit bohaté, jak svědčí příklad „OSVČ s bílými límečky“, například IT pracovníků nebo daňových poradců. Ti se na jedné straně mohou chlubit špičkovými výdělky, zároveň však platí nižší daně než zaměstnanci poblíž minimální mzdy. Stačí, když využívají nějakou podobu tzv. švarcsystému a ze svých příjmů ještě před zdaněním odečtou čtyřiceti- nebo šedesátiprocentní paušál.
Rusnok už před časem upozornil v Českém rozhlase, že Česko demotivuje část své pracovní síly a pro ty bohatší „zároveň vytváří podivný daňový ráj“. V obou případech tím snižuje výkonnost národní ekonomiky.
