Článek
Patnáctiletou dívku k pohlavnímu styku donutil muž i přesto, že s tím nesouhlasila a věděl, že požila drogy ovlivňující její schopnost bránit se.
Soud ho uznal vinným a dal mu dvouletou podmínku. Když se ale následně dívka domáhala odškodnění ve výši 200 tisíc korun, soudy jí přiznaly jen zlomek - 20 tisíc korun. Podle nich „nebylo prokázáno, jakou konkrétní měrou se promítlo do dalšího rozvoje její posttraumatické stresové poruchy“ a odkázaly ji na civilní soud.
Argumentovaly tím, že dívka trpěla psychickými obtížemi i před znásilněním, a částku 20 tisíc korun proto považovaly za přiměřenou.
Případ se dostal až k Ústavnímu soudu. A ten se dívky zastal. Její stížnost označil za důvodnou. „Obecné soudy se příliš zaměřily jenom na újmu na zdraví u stěžovatelky a nezabývaly se obecnými předpoklady pro vznik práva na náhradu nemajetkové újmy,“ uvedl soudce zpravodaj Milan Hulmák.
„Druhý problém, který se nám nelíbil, bylo přičítání odpovědnosti za znásilnění té oběti. To, že si přivodila bezbrannost sama užitím drog,“ dodal. Případ se nyní vrací k obvodnímu soudu. Podle středečního rozhodnutí ale nesmí následky relativizovat ani svalovat vinu na oběť.
„Hledá se jednodušší cesta“
„Bohužel je spíše pravidlem než výjimkou, že soudy za sexualizované tresty ukládají podmínky. Podobně pak přiznaná náhrada nemajetkové újmy, pokud je vůbec přiznána, se zpravidla pohybuje v nižších desítkách tisíc korun,“ řekla Hana Jandová, která působí jako právnička v organizace Persefona. Ta pomáhá obětem domácího násilí, sexuálního zneužívání a znásilnění. S podobnými případy proto pracuje denně.
Snížit částku nemajetkové újmy kvůli dřívějším obtížím je podle ní nepřípustné. „Rozumím tomu, že soud potřebuje svoje rozhodnutí podložit, ale současná praxe na mne působí tak, že spíše hledá jednodušší cestu než způsob, jakým konkrétní nemajetkovou újmu dokázat,“ dodala Jandová.
S oběťmi sexuálního násilí pracuje také vedoucí právních služeb proFem Daniela Klézlová. A vysvětluje důležitost odškodnění: „Finanční kompenzace samozřejmě nemůže vymazat trauma ani vrátit obětem život před násilím, představuje ale alespoň symbolické uznání závažnosti toho, co člověk prožil, a odpovědnosti společnosti vůči obětem násilí.“
Pro oběti je navíc trestní řízení často velmi vyčerpávající. Podle Jandové by proto v úvahu přicházela paušální výše odškodnění stanovená zákonem.
Kde najít pomoc
Obětem domácího násilí, sexuálního zneužívání a znásilnění pomáhá v Česku několik specializovaných organizací.
ProFem poskytuje právní, psychologickou i sociální pomoc ženám a obětem násilí.
Centrum LOCIKA se zaměřuje především na odbornou pomoc a podporu dětem, které zažívají násilí v rodině, a jejich blízkým.
Organizace Persefona nabízí podporu obětem domácího násilí, sexuálního zneužívání a znásilnění starším 16 let z Jihomoravského kraje.
Polovina znásilněných jsou děti
Podle Lindy Sokačové, která vede dětské advokační centrum Centra Locika, se sexuální násilný čin na dětech projeví vždy. „Někdy je to hned, jindy až po delší době. Máme i zkušenosti, že se negativní dopady začnou rozvíjet po vynesení rozsudku, protože z té rodiny, z dítěte, odpadne stres, který s tou věcí souvisí. A najednou se začne všechno rozjíždět a projevovat,“ popsala zkušenosti ze své praxe.
Vyvrací také často opakovaný mýtus, že malé děti nebo osoby s mentálním postižením na sexuální násilí zapomenou. Traumatické vzpomínky se jim mohou vracet, ovlivňovat jejich dospívání či sexuální vývoj.
„K sexuálnímu násilí na dětech dochází mnohem častěji, než si dospělí uvědomují,“ upozornila Sokačová. Děti tvoří polovinu obětí všech znásilnění. Loni to bylo 552 osob do 18 let z 1086 případů.
Reálná čísla podle odbornice mohou být mnohem vyšší: do statistiky se započítávají jen případy, v nichž policie zahájila trestní řízení. U dalších se ale nemusí podařit zajistit dostatečné množství důkazů nebo čin vůbec nenahlásí.
„Prohlubování nedůvěry ve spravedlnost“
Dopady jsou přitom velmi vážné. Odborníci se setkávají s různými formami sebepoškozování, sebevražednými myšlenkami nebo pokusy, problémy se spánkem, soustředěním, učením nebo navazováním vztahů.
I proto je přiznání náhrady důležité. Obětem navíc hrozí takzvaná sekundární viktimizace. „Pokud systém obětem neposkytne odpovídající satisfakci nebo jejich zkušenost zpochybňuje, prohlubuje to nedůvěru ve spravedlnost a může vést k další sekundární viktimizaci. Zároveň to vysílá jasný signál o tom, jak se jako společnost k otázce násilí stavíme a komu jsme ochotni věřit,“ vysvětlila Klézlová.
Odbornice se shodují na tom, že je potřeba posílit vzdělávání - veřejnosti i soudců, kteří o případech rozhodují.
„Povinné vzdělávání by mělo pozitivní dopad jak na přístup k obětem v rámci trestního řízení a prevenci sekundární viktimizace, tak také na samotné posouzení dopadů trestného činu na život oběti. Umožnilo by jim to také dobře cílit dotazy pro soudní znalce tam, kde je znalecký posudek potřeba a často jedním z hlavních důkazů,“ míní Hana Jandová.
Opakovaně zaznívá také požadavek na to, aby oběti měly automaticky u soudu svého zmocněnce, který jim pomůže jejich práva vymáhat.
„Český zákon o obětech trestných činů nabízí spoustu podpůrných nástrojů dětským obětem, ale ne automaticky. Vždycky musí existovat někdo, kdo o podpůrných možnostech ví, a pro to dítě to v tom systému zařídí,“ uvedla Sokačová. Systém je proto podle ní třeba především sjednotit a zajistit všem dětem stejnou pomoc.
