Green Deal může zdražit elektřinu ještě víc, říká rádkyně německé vlády

Německá ekonomka Isabella Weberová se stala z vysmívané persony celebritou. Před dvěma lety začala tvrdit, že vysokou inflaci lze zkrotit i za pomoci cenových stropů. Loni pak právě tyto cenové stropy, které byly hlavní součástí německé pomoci domácnostem a průmyslu, pomáhala zavádět ve vládní komisi.

„Pokud všechny věci selžou, pak možná potřebujeme určitý stupeň regulace cen. To je takové drsné slovo a ve skutečnosti tím chci říct, že musíte zavést určité limity, o které se mohou ceny pohnout nahoru. Pokud neexistuje dostatečná nabídka komodit, pak je přijatelné, aby se cena pohnula například o 10, 20, 30 procent, což je cenový signál nedostatku. Ale nechcete, aby se cena pohnula na troj-, čtyř-, pětinásobek,“ říká v rozhovoru pro SZ Byznys Isabella Weberová, která působí na Univerzitě Massachusetts Amherst a hodně se zabývá čínskou ekonomikou.

V roce 2021, kdy se v západních zemích začala rozjíždět inflace, jste vyvolala kontroverzi svým článkem v deníku The Guardian. Byla to vaše myšlenka regulace cen, co lidi tak rozzuřilo?

Lidé měli problém se dvěma věcmi. Předně, že by mohla existovat souvislost mezi inflací a velmi prudkým nárůstem ziskových marží, k němuž došlo již koncem roku 2021. Tento názor se stal nyní téměř mainstreamem. Nicméně v době, kdy jsem ho formulovala jen na základě předběžných dat, ho lidé razantně zpochybňovali.

Druhou věcí byla myšlenka, že by stát mohl provádět nějakou formu cílené stabilizace cen. Ano, lidi to nesmírně rozzuřilo. Někdy se přitom vyjadřovali jen na základě domněnek o tom, co jsem říkala. I když abstrahujete od některých nedorozumění, myslím, že je fér říct, že reakce byla nesmírně ostrá a v některých případech přímo urážlivá.

Někteří z kritiků byli docela slavní. Mám na mysli především nobelistu a sloupkaře New York Times Paula Krugmana. Jak jste kritiku snášela?

Pro mě bylo vlastně zajímavé sledovat, jak se Krugman postupně sbližoval s mým postojem. Jeho pozvánka na nedávnou přednášku v Cambridgi je v podstatě shrnutím mého přístupu.

To bylo docela pozoruhodné sledovat a Krugman samozřejmě není jediný. Řekla bych, že názory, které jsem zastávala, od té doby pronikly poměrně výrazně do hlavního proudu ekonomické profese a pracují s nimi významné instituce jako Evropská centrální banka či bankovní analytici ze Société Générale.

Taková rehabilitace je samozřejmě příjemná, ale v té době to bylo opravdu zničující. Pro každého, kdo si neprošel takovým masivním útokem – nejen na sociálních sítích, ale i v médiích po celém světě – je těžké si představit, jaké to je.

Zničující to bylo i proto, že jsem se snažila ten článek napsat velmi pečlivě. Vycházela jsem z toho, že musíme přemýšlet o nových způsobech, jak bojovat s inflačními tlaky, které se začaly objevovat. Byla jsem přesvědčena, že nestačí jen čekat, až inflace přejde, protože máme miliony lidí, kteří nemají na základní potraviny a pohonné hmoty. Ale také není v pořádku říkat, že zvýšíme úrokové sazby, protože to v podstatě znamená připravit tytéž lidi o práci a donutit je platit dvakrát.

Jak se tedy stalo, že vás konzervativní německá vláda pozvala do komise pro zastropování cen plynu, když jste byla takto v defenzivě?

Uvedla jsem dva body, které lidé kritizovali. Třetí kritika spočívala v tom, že i kdybychom chtěli uvažovat o přímé stabilizaci cen, tak Weberová neříká, na které sektory se zaměřit, nedává nám politický návod, jak to provést.

Takto se vyjadřovali američtí komentátoři. To mě vlastně štvalo nejvíc, protože jsem měla pocit, že v komentáři v Guardianu přece nemůžete vypisovat politické detaily, o tom přece novinový komentář není.

Pak jsem si řekla: „Dobře, pokud to lidé chtějí, dodám jim to.“ Začala jsem mluvit s kolegy v Německu, zejména se Sebastianem Dullienem, a připravili jsme velký komentář, který byl zveřejněn v Süddeutsche Zeitung, což je něco jako Washington Post v Německu.

Obhajovali jsme to, co jsem tehdy nazývali zastropování cen plynu, přičemž hlavní myšlenka byla, aby byl stanoven pro ceny plynu strop, po který by se ze státního rozpočtu financovala základní spotřeba každé domácnosti. A nad tuto základní úroveň spotřeby by domácnosti platily za plyn tržní cenu.

Článek byl podle očekávání kritizován mnoha ekonomy, ale poměrně rychle ho kvitovaly odbory a další oborová sdružení, například Komora maloobchodníků a velkoobchodníků či Svaz německých měst (Deutscher Städtetag).

Následně si vás tedy všimli politici?

Německá vláda vyzkoušela různé věci, které ale moc nefungovaly. V září si uvědomili, že situace začíná být tak kritická, že opravdu musí něco udělat, a zřídili vládní komisi, která měla za úkol zavést to, co jsem prosazovala už několik měsíců.

Doporučení německé komise byla hlavní součástí balíku opatření proti energetické krizi ve výši 200 miliard eur. Důkladně jste se zabývala čínskou hospodářskou politikou. Inspirovala jste se cenovými kontrolami právě v Číně?

Inspirační zdroje jsou dva. Prvním je ten, který zmiňujete, ale cenové kontroly fungovaly i v samotném Německu po druhé světové válce. Existoval takzvaný Jedermann program, který byl založen na principu, že část cen základního zboží je nastavena státem a druhou část určuje trh.

Předpokládám, že v komisi byly velké spory, protože cenové kontroly v Evropě nejsou běžné?

Neprozradím nic interního, když řeknu, že probíhaly velmi ostré debaty. Paradoxně jsem byla vlastně jediný, komu opravdu záleželo na potlačení inflace. Většina ekonomů v komisi patřila k „táboru typu standardního ekonomického modelu“ a v podstatě by nejraději zavedli paušální platby, které by vyplácel stát.

Způsob zavedení německé „brzdy“ cen plynu je pak cenovým stropem, který se uplatňuje prostřednictvím pevné slevy na účtech za plyn.

V podstatě tedy existuje část účtu za energie, kde platíte sníženou cenu, protože stát doplatí rozdíl za vás. Většina ekonomů prosazovala, aby tato platba byla nezávislá na tom, kolik plynu spotřebujete. Takže byste stále dostávali stejnou výši dotace.

Vaše myšlenka je tedy taková, že inflace byla způsobena cenovými šoky významných komodit a my musíme tyto ceny kontrolovat dříve, než začnou růst neúměrným tempem?

V ideálním světě není potřeba kontrolovat ceny, protože byste měli například strategické ropné rezervy, jako mají Spojené státy, takže je možné cenu na trhu vyrovnat dříve, než ceny vyletí. Vysílali byste trhu signály, že stát je ochoten zvýšit nabídku, aby se překonal nedostatek.

Nebo v případě lodní dopravy, která je dalším systémově důležitým odvětvím, máte zavedený protokol, který vám umožňuje rychle řešit zablokování systému, abyste nakonec neměli přístav s velmi dlouhými frontami, ale měli k dispozici určitý mechanismus obnovení rovnováhy. Jde o určitou formu toho, co nazývám „připravenost na hospodářskou katastrofu“, která především zabraňuje prudkému nárůstu cen.

Tyto věci nezafungovaly a inflace se rozšířila téměř ve všech západních ekonomikách?

Pokud všechny tyto věci selžou, pak možná potřebujeme určitý stupeň regulace cen. To je takové drsné slovo a ve skutečnosti tím chci říct, že musíte zavést určité limity, o které se mohou ceny pohnout nahoru. Pokud neexistuje dostatečná nabídka komodit, pak je přijatelné, aby se cena pohnula například o 10, 20, 30 procent, což je cenový signál nedostatku. Ale nechcete, aby se cena pohnula na troj-, čtyř-, pětinásobek.

To je nesmírně důležité pro celou ekonomiku, protože pak vzniká nákladová tsunami, která může rozpoutat inflaci. Nejde tedy o to, aby se zcela zničily tržní signály, ale jde o to, aby se předešlo spirálovému typu nákladových šoků.

Předpokládám, že je to pořád provokativní myšlenka – kontrolovat ceny, protože systém volných cen je svatým grálem makroekonomie?

Pro mě je to vlastně docela zábavné. Je to přesně ten svatý grál. Většina ekonomů věnovala jen velmi málo úsilí tomu, aby pochopila, jak se ceny na existujících trzích opravdu tvoří.

Na jedné straně je pohyb cen naprostou podstatou vašeho modelu, na druhé straně jste nikdy nemluvili s nikým ve firmě, abyste se pokusili pochopit, jak o cenách přemýšlí. Je v tom zajímavý nesoulad.

Mám dojem, že aktuálně je o mou práci velký zájem. Jsem vlastně docela překvapená, jak velký ten zájem je. V naší nejnovější práci se zabýváme právě tímto. Díváme se na vytvořené zisky a snažíme se popsat, jak firmy o tvorbě svých cen uvažují.

To je černá skříňka, o které nic nevíme. My se snažíme některé z těchto poznatků zkoumat a systematizovat. Reakce, kterou jsme dostali, ukazuje, že tento druh výzkumu je v současnosti naprosto nezbytný.

Vidíte nějaké důsledky svého výzkumu pro tzv. Green Deal, tedy energetickou transformaci, která je v Evropě v plném proudu?

To je něco, na čem teď pracuji. Když se podíváme na to, co se stalo s cenami energií, je celkem jasné, že když se na trhu vytvořil nedostatek, ceny explodovaly.

Pokud nyní chceme přejít na ekologičtější formy energie, mohou se na cestě objevit překážky. Může být méně investic do fosilních paliv a zároveň je pravděpodobné, že mohou nastat okamžiky, kdy bude sucho a nebudou fungovat vodní elektrárny, nebo kdy slunce nebude svítit tolik, jak předpokládáme. Mění se i větrné podmínky, protože se nám mění klima.

Pokud tomu tak je a nový energetický systém ještě není vyvážený, mohou nastat náhlé špičky v poptávce po fosilních palivech. To znamená, že v takových situacích by ceny mohly opět vystřelit vzhůru. Čím víc přecházíme na ekologické zdroje energie, tím méně pravděpodobně bude investic do fosilních paliv, a tím intenzivnější by mohly být tyto cenové šoky.

Tedy teoreticky. Nevíme, zda to tak bude. A pokud by tomu tak bylo a fosilní paliva by se najednou stala extrémně výnosnými, mohlo by to ve skutečnosti zase uškodit přechodu na zelené zdroje energie, protože pak by skutečně mohly proudit prostředky do fosilních paliv místo do ekologických zdrojů, které chceme. Protože s cenovými šoky přicházejí i ziskové šoky.

Toto není definitivní analýza, ale chci jen upozornit na to, že potřebujeme mnohem více výzkumu a velmi pečlivě diskutovat o přechodu na zelené energie. Nelze jen stanovit cenu uhlíku, kterou budeme přechod řídit. To je moc jednoduché.