Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Kuře není sprinter, není mobilní jako kráva nebo kůň,“ vrhá se statkář Igor Dobeš do trávy, aby jedno ulovil a ukázal k fotografování.
Kuře sice kráva není, ale na tomhle ekostatku se podobně pase. Jen se mu musí stěhovat mobilní přístřešek. V parném letním dni teploměr sahá ke třicítkám a zvířata potřebují stín. Když opeřenci trávu spasou, stín prostě přesunete jinam.
Tento trik s mobilními přístřešky okoukal farmář na videu z Kalifornie. Připomíná také tradiční český chov králíků, jenže tady na pastvinách pod horou Radhošť to dělají ve větším. Čtyři tisíce porážek ročně. Fronta na maso na rok dopředu.
„Takový způsob chovu kuřat je v kontextu střední Evropy unikátní. V tomhle množství to prakticky nikdo nedělá,“ říká farmář a ukazuje na další vymoženost, která statku jeho rodiny pomohla k ceně za nejlepší ekofarmu roku 2025.
Opodál na stejné pastvině rostou řady malých stromků. Slivoně, hrušně, javory… Za pár let jejich košatá koruna poskytne zvířatům přirozený stín. Čas od času se pastva rozorá a vyseje se tam pšenice nebo jiná plodina. A naskytne se neobvyklá podívaná, kdy zlatou pšenici mezi stromy bude sklízet kombajn.
Podobným postupům se říká agrolesnictví a experimentují s ním i jiné farmy. Je způsobem, jak rozsekat velké lány a přivézt do krajiny znovu drobný život, včely, hmyz, ptáky. Rozhodně ale není rozšířenou praxí.
S husami je to podobné, přístřešky sice nemají, ale když se člověk přiblíží, za urputného kejhání svorně peláší ze stínu vzrostlého stromu do jiného, kde je bezpečněji. Některé ze stovek hus se koupou ve vaničkách.
Husy ve stínu stromů na ekofarmě roku.
Podle Dobeše se jedná o jeden z největších chovů hus v České republice v režimu ekologického zemědělství. A to platí i o kuřatech, jejichž počet je přesto ve srovnání s velkochovy malý.
„Hlavní rozdíl je v tom, že naše kuřata dnes mají 51 dnů, takže v konvenčním chovu by byla už dvacet dní v chlaďáku,“ pouští vyfocené kuře zpátky na pastvu. Ještě má asi třicet dní života. Potom se asi tři a půl kilová kuřata odvedou do místnosti, kde se stávají součástí pořadníku na maso.
Chutná jako jiné zvíře
„Tohle si fotit nemusíte, není to nic pěkného,“ nabádá mě hlava statku v malé místnosti, kde probíhá porážka, přestože zrovna nikdo neporáží. Za chvíli už ale detailně popisuje, k čemu je skříňka na zdi. Je to elektrický omračovač. Kuřata se omráčí elektrodou, informace se zapíše na SD kartu. Zvířata se vykrví, spaří horkou vodou a ve škubačce zbaví peří. Jedno po druhém je manželé podávají okénkem ve zdi do kuchárny, kde se kuřata porcují.
Porážejí se dvakrát ročně a soudě podle objednávek je to málo. „Máme už zastavené objednávky na celý letošní rok a na začátek příštího roku,“ pochvaluje si Dobeš zájem lidí z okolí. Ale pro bio maso dojíždějí dokonce i z Prahy nebo ze Slovenska. Veškerá produkce se prodá z farmy. Kromě kuřat nabízí také husy, hovězí a jehněčí maso.
Vyprodáno je i přesto, že bio kuře je výrazně dražší než konvenční „řetězcové“. Kilogram přijde na 180 korun.
„Chuťový rozdíl je nebetyčný. Je to prostě jiné zvíře. Je to maso, které má strukturu i úplně jiné chuťové vlastnosti. Je tam úplně jiný podíl vody, bílkovin a tuku a maso je výrazně sytější,“ popsal Dobeš.
Rozšiřovat chov přesto neplánuje. Přestože i rodinná farma se musí uživit, růst zisku pro ni není to nejdůležitější. „Chceme si udržet kvalitu a úroveň služeb. Jde také o to, aby to byla věc, která je regionální,“ vysvětluje.
Padesátidenní kuře. V běžném chovu už by bylo dvacet dní v mrazáku.
Co to znamená? Krmit zvířata krmivy z pícnin a obilnin z vlastních a chemicky neošetřovaných polí v blízkosti farmy. Poskytnout jim přirozené prostředí. Nepřevážet zvířata stovky kilometrů. A zajistit, aby vyrůstaly bez antibiotik, růstových hormonů a další chemie.
Lidi ze vsi přijdou, pomohou
Kromě ekologických parametrů chovu a zmíněné péče o zvířata je ještě jeden atribut, díky němuž se farma pyšní titulem „ekostatek roku“. Aktivně se zapojuje do života místní komunity. Z vlastních peněz například pomohla postavit na kopci ve Stříteži zvoničku. Manželka Monika vymyslela každoročně pořádanou Hubertovu koňskou jízdu. A v neposlední řadě se statek zapojuje do pořádání Svatojánského ohně, kdy se v duchu ovčácké tradice po hoře Radhošť postupně zažehávají ohně na místních kopcích.
Na oplátku se místní zapojují do života na farmě, chodí pomáhat a nakupují místní domácí produkty. „Kdybych na to byl sám, neudělám ani čtvrtinu. Jsem jeden z mnoha,“ říká Dobeš trochu znaveně. Po nedávném dni otevřených dveří a slávě, spojené s oceněním, připouští, že bude potřebovat dovolenou.
Zvonička ve Stříteži. Zatím poslední příspěvek farmářské rodiny ke komunitnímu životu na dědině.
Jen málokterý statek v Česku se může pochlubit takovou historií jako Střítežské fojtství. Oceněná ekofarma z Beskyd má za sebou přes 400 let. Aktuálně ji řídí čtrnáctá generace rodiny. Dobešovi mají čtyři děti a s jejich počtem narostla i jistota, že čtrnáctá generace nebude poslední.
