Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Tento text není určen těm, kdo jsou přesvědčeni, že je jejich výsostným právem spalovat fosilní paliva, aniž by měl stát právo určovat podmínky, za kterých tak činí. Není mým cílem je přesvědčovat o opaku. Ostatním chci ale nabídnout širší pohled na emisní povolenky a ukázat, že jejich odmítání nemusí být prozíravé ekonomicky ani politicky.
Na potřebě ochrany klimatu se společnost většinově shodne. To ani ne tak kvůli záchraně planety (což vypadá z pohledu jednotlivce jako těžko uchopitelný cíl), ale kvůli externalitám v našem lokálním životním prostředí. A pak je tu ještě jeden důvod, specifický pro Evropu. Na rozdíl od USA či dalších teritorií musíme fosilní paliva dovážet. Omezování jejich dovozu přechodem na bezemisní zdroje má smysl geopoliticky.
Docílit snižování spotřeby fosilních paliv lze čistě hypoteticky formou zákazů a příkazů - čím topit, čím jezdit a čím svítit, anebo ekonomickými nástroji, mezi něž patří i emisní povolenky. V praxi je v Evropě aplikována kombinace obou přístupů, přičemž z prvního z nich zbývá hořká pachuť. Nejde jen o navrhovaný zákaz výroby spalovacích motorů, vzpomeňme třeba na někdejší konec klasických žárovek.
Troufám si tvrdit, že emisní povolenky, přes všechny jejich myslitelné kontroverze, jsou menším zlem. Nutí nás, konzumenty špinavých energií, k placení podle výše naší spotřeby. Jelikož jsou výnosy z povolenek převážně příjmem státního rozpočtu, vytvářejí zdroje pro veřejné investice například do energetických sítí, které je třeba tak jako tak uskutečnit. Povolenky jsou celoevropským, tržním instrumentem, který podporuje efektivní rozhodování. Podnikům dávají na výběr, zda investovat do snížení emisí, nebo nakoupit dodatečné povolenky prodávané jinou firmou, která třeba dosáhla snížení s menšími náklady.
S emisními povolenkami (ETS1) žijeme již dvacet let. Pokrývají ale jen menší část vznikajících emisí, což nese dva problémy. Jednak se jejich potenciál ke snižování emisí (při současných cenách) do značné míry vyčerpal, jednak vytvářejí nespravedlivé, někdy až absurdní prostředí. Kupříkladu domácnosti s vlastním plynovým kotlem za svou uhlíkovou stopu při vytápění neplatí, zatímco domácnosti napojené na teplárnu spalující plyn nepřímo platit musí. Systém ETS2, který zvýší pokrytí vznikajících emisí povolenkami asi na 80 %, uvedenou nespravedlnost zmírní a časem možná odstraní.
Když byl systém ETS1 spuštěn, vzbudilo to zájem nanejvýš v odborných kruzích. Širokou publicitu s negativní konotací povolenky získaly teprve, když se jejich cena v důsledku (zejména) odstavování jaderných elektráren v Německu zvýšila čtyřnásobně. Příběh ETS1 může být ve více směrech poučný při zavádění ETS2. Prvním poučením je, že jejich cena musí zůstat přiměřeně nízká po relativně dlouhou dobu, aby byly společností přijaty. Druhé poučení říká, že není žádoucí úplně zabránit v jejich nakupování „spekulantům“, protože právě oni zajišťují fungování trhu. Tedy, že kdo potřebuje povolenky nakoupit či prodat, najde protistranu.
Zda je přiměřená cena pro ETS2 45 eur za tunu CO2, která se cituje jako maximální do roku 2030, je na diskuzi. Není ovšem pravděpodobné, že by se cena v prvních letech obchodování držela u takové hranice. Vyšším hodnotám bude bránit svými intervencemi tvůrce trhu, ale nižší ceny jsou představitelné. Je přitom důležité, že zmíněná cenová hranice nebyla stanovená jako tvrdý strop. Tvrdé stropy mívají vlastnost, že se k nim cena přimkne a intervence pak bývají nákladné. V detailu jsme to pozorovali během epizod jednostranného kurzového závazku ČNB v letech 2013–2017.
Podstatným a podle mého názoru dosud neřešeným problémem je odlišná cena mezi ETS1 (cca 80 eur) a ETS2 (pracovně uvažujme 40 eur). Obě povolenky totiž představují stejnou tunu CO2. Odlišné ceny pokřivují tržní prostředí podobně, jako když Slovensko či Maďarsko (a kdysi i Česko) křížovými dotacemi zlevňují elektřinu pro domácnosti na úkor firem. Problémem může být spekulativní poptávka na trhu ETS2 s vidinou, že ceny budou na obou trzích dřív či později konvergovat. Bude zřejmě nutné taková, vcelku racionální očekávání spekulantů korigovat.
Odklad v zavedení ETS2 na rok 2028 může přinést do ekonomiky víc škody než užitku. Patrně přibrzdí nové investice a prodlouží se návratnost již uskutečněných investic firem do elektromobility. Začátek roku 2027 se také jevil jako příhodný z pohledu cen ropy, které jsou historicky relativně nízko a podle prognóz by mohly příští rok dál klesat. Zdražení benzínu kvůli ETS2 o tři koruny z úrovně 33 Kč za litr nebo nižší by nebylo žádné drama pro firmy ani domácnosti. Připomeňme pro srovnání začátek ruské války, kdy ceny atakovaly hranici 50 korun.
Kdyby přesto chtěla vláda uchránit zemi před nárazovým zdražením souvisejícím s ETS2, mohla by tak učinit dočasným snížením daní. Ve spotřební dani na benzín a naftu máme v Česku prostor ke snížení na litr o čtyři koruny (u nafty o necelé dvě) proti minimálním sazbám stanoveným v EU. Případné snížení by samozřejmě pocítily i firmy, čímž by se oslabil důvod ke zdražování dopravních služeb. V cenách plynu, kde ETS2 ovlivní jen domácnosti, by pomohlo snížení DPH. Z pohledu státního rozpočtu by takové snížení daní bylo kompenzovatelné příjmem z ETS2, který může dosáhnout 20-30 miliard ročně.
Jak se ale zdá z vyjádření některých politiků, ochrana domácností možná slouží jen jako vedlejší důvod jejich „svaté války“ proti ETS2. Co je tím hlavním? Udržování veřejného mínění ve válečné náladě vůči Bruselu, a tím vytváření mýtu ochránce národa? Či rozleptávání Evropské unie zevnitř, s cílem oprostit nespokojené podnikatele od bruselské regulace a vládnout si „po svém“?
