Hlavní obsah

Index prosperity: Češi umí být solidární, institucím ale nedůvěřují

Foto: Marek Vašťák, Seznam Zprávy

Češi si umí vzájemně pomáhat.

Reklama

26. 4. 14:55

Pokud jde o solidaritu a vzájemnou důvěru ve společnosti, ukazuje se Česká republika jako 10. nejvyspělejší stát Evropské unie. Pomáháme si, v nouzi se máme na koho obrátit, institucím ale nevěříme.

Článek

Česko se ve srovnání solidarity a důvěry ve společnosti mezi 27 unijními státy umístilo na desáté příčce. Probíhající krize na Ukrajině, pandemie koronaviru, ale třeba i reakce na následky tornáda, jež v létě zasáhlo jižní Moravu, ukázaly, že se Češi umí v těžkých časech semknout a pomáhat.

Podle výsledků průzkumu, který uskutečnila Česká spořitelna ve spolupráci s analytickým portálem Evropa v datech, 20 procent obyvatel Česka ochotně dobrovolničí, mají se téměř vždy na koho obrátit a ve srovnání se zbytkem Unie jsou se svým životem poměrně spokojení.

Zatímco však ostatním lidem důvěřuje 84 procent Čechů, důvěra ve vládu a instituce obecně pokulhává. S nástupem nového kabinetu se ale důvěra vládě skokově zlepšila o 17 procentních bodů na 45 procent, což nás v rámci EU řadí do první desítky.

Češi opakovaně dokazují, že v případě mimořádných událostí, jakými jsou třeba živelní katastrofy, se umí velmi rychle semknout a poskytnout potřebnou pomoc jak doma, tak v zahraničí. Jsme zkrátka zvyklí pomáhat. V tomto ohledu jsme předběhli nejen Slovensko, ale například i Belgii nebo Francii.

Žebříček celkově vedou severské země, mezi které se díky dobročinnosti, nezávislosti soudů a tisku i minimální diskriminaci dostalo i Lucembursko. Na chvostu se pak nachází Balkánský poloostrov, poslední příčka patří Řecku.

Okamžitá versus dlouhodobá pomoc

24. června 2021 zasáhla obyvatele Břeclavska a Hodonínska extrémní bouře druhé nejsilnější úrovně podle Fujitovy škály. Na relativně malém území napáchala škody v hodnotě 15 miliard korun, tornádo při svém řádění poničilo přibližně 1 200 domů, 200 z nich muselo být kompletně zbouráno.

Vlna pomoci a solidarity se zvedla takřka okamžitě. Lidé ihned začali posílat nejen finanční dary, ale s nářadím sedali do svých vozů, aby přiložili ruku k dílu. Ačkoliv se tento způsob pomoci nedá vyčíslit, finanční pomoc obětem se jen během odstraňování následků extrémní bouře vyšplhala na 1,3 miliardy korun.

Přitom právě ve finanční pomoci na tom podle srovnání žebříčku World Giving Index Česko úplně dobře není: peníze na charitu posílá jen čtvrtina obyvatel a v Evropě jsme na osmém nejhorším místě.

„V rámci získávání dat pro žebříček World Giving Index se však výzkumníci dotazují na jednotlivé formy pomoci poskytnuté pouze v uplynulém měsíci. Češi patří mezi štědré dárce v případě nárazové pomoci v situacích jako živelní pohromy nebo právě probíhající konflikt na Ukrajině, méně už v oblasti dlouhodobé a pravidelné podpory. Potvrzují to také výsledky průzkumu, který pro Českou spořitelnu na konci března uskutečnila agentura Kantar. Téměř 6 z 10 Čechů uvedlo, že poskytlo pomoc uprchlíkům z Ukrajiny buď osobně (11 %) nebo skrze neziskové organizace (46 %). V rámci střední Evropy tak spolu s Rakouskem a Maďarskem patříme k zemím, které se na pomoci podílejí nejvíce,“ vysvětluje ekonomická analytička České spořitelny Tereza Hrtúsová.

Každý pátý Čech dobrovolničí

„Ze zkušenosti bych odhadoval, že se pravidelnému dárcovství věnuje 15–20 procent dospělých Čechů. Rozhodně se to ale mění k lepšímu, protože před dvaceti lety u nás dlouhodobé dárcovství prakticky neexistovalo. Jediné, na co byli Češi ochotní větší měrou přispívat, byly již zmíněné katastrofy,“ upřesňuje Šimon Pánek, ředitel Člověka v tísni.

Mnohem lépe si Česko vede v oblasti dobrovolnictví. Dobrovolnickou činnost tady vykonává téměř každý pátý, což zemi v evropském srovnání řadí na devátou pozici.

Pomyslnou pomocnou ruku cizímu člověku pak v posledním měsíci podalo na 45 procent české populace. Všechny tři složky žebříčku World Giving Index postupem času rostou, takže v současnosti pomáhá, daruje a podniká dobročinné aktivity více Čechů než například před pěti lety.

„Česká společnost se vyvíjí k lepšímu ve spoustě aspektů včetně ochoty darovat. Je to i příklad toho, jak se společnost jako celek cítí a vyspívá. Je ochotna se rozdělit, chápe, že je solidarita a podpora slabších otázkou vyspělosti společnosti, nikoliv příklad slabosti. K výrazným posunům došlo kolem dluhové problematiky, inkluze ve školství a spoustě sociálních věcí, které se posunuly a posunují kupředu,“ doplňuje Šimon Pánek.

Poslední – a zatím rekordní – vlna pomoci se zvedla v momentě, kdy ruská vojska 24. února zaútočila na Ukrajinu. Bezprecedentní útok vyvolal silné reakce po celém světě. I v Česku se ihned začalo pomáhat. Jen ve veřejných sbírkách Češi podle serveru Seznam Zprávy vybrali k 16. březnu téměř 3,4 miliardy korun a od té doby se pomoc ještě navýšila.

Blízcí na dosah ruky

Hodnocení důvěry a solidarity je v průzkumu České spořitelny složeno z několika dílčích ukazatelů. Nejvyššího skóre Češi dosáhli v ukazateli dostupnosti osoby blízké v případě nouze. Podle žebříčku World Happines Report nám v tomto ohledu patří evropské prvenství, Češi se zkrátka mají téměř vždy na koho obrátit. Pro srovnání – Německo v celkovém hodnocení solidarity v EU zaujímá 7. místo, jenže z hlediska osoby blízké se propadlo až na 22. příčku.

„Obecně lze říci, že dostupnost služeb v případě, že se člověk dostane do nouze, je v naší zemi velmi dobrá. Existují však teritoriální rozdíly a obzvláště situace mimo větší města je komplikovanější. Segmentově lze říci, že složitá situace je v oblasti zdravotní péče pro lidi bez domova, kteří nejsou nikde evidováni a nemají zdravotní pojištění,“ upozorňuje Lukáš Curylo, ředitel organizace Charita Česká republika.

Jak dodává, Česko potřebuje zásadně zlepšit oblasti, jako jsou exekuce či ochrana sociálně slabších rodin a seniorů, lidí s chronickým duševním onemocněním, závislostí či různými typy demence.

Integrace versus diskriminace

Zásadním hlediskem v oblasti solidarity je i způsob, jak se stát a jeho občané chovají k lidem z jiných zemí či etnik. Češi se i v oblastech vnímané diskriminace a integrace migrantů nacházejí v první polovině unijního srovnání. Diskriminaci jako problém vnímá jen 38 procent Čechů a zatímco jinak solidární severské státy se ve zbytku indexu objevují na předních příčkách, tady zaujímají pozice na chvostu tabulky.

Klíč však může být v metodice tohoto indikátoru. Otázka, na kterou respondenti oslovení Eurobarometrem odpovídali, zněla: „Jak rozšířenou ve vaší zemi vnímáte diskriminaci kvůli etnicitě?“ Jde tedy o názor obyvatel jednotlivých států, výsledky tedy mohu být lehce zkreslené.

Indikátor přístupu k migraci je však položkou, ve které výzkumníci Migrant Integration Policy Indexu vycházeli z tvrdých dat o skutečném prostředí a nastavených politikách v jednotlivých zemích EU. Výsledky této metriky ovlivňují lidská práva, pracovní příležitosti, začleňování imigrantů do společnosti aj.

Také v této kategorii se Česko ocitá v první polovině srovnání, jen z osmého místa sklouzlo na dvanáctou příčku. V tomto ohledu je velmi zajímavý pohled na Švédsko a Finsko, které v integraci zaujímají první a druhou příčku, zatímco kvůli diskriminaci jim připadají pozice 20 a 24. Větší otevřenost státu tak, zdá se, může vést k etnické nesnášenlivosti mezi občany.

„Češi jsou obecně, na základní úrovni, průměrně tolerantní národ. Protože ale máme malou zkušenost s cizinci odlišné kultury, náboženství či barvy pleti, jejich příchodu a integrace se bojíme,“ vysvětluje analytik ústavu STEM Nikola Hořejš.

„Projevilo se to při migrační krizi v roce 2015, kdy české veřejné mínění ovládla často až panika z islámu. Byl to především strach z nového a cizího. Nemáme také vyřešený náš vztah k Romům. Většina společnosti vnímá soužití s nimi za problémové a víc než třetina je nechce za sousedy. U muslimů je to ještě kritičtější. Na druhou stranu jsme jako ateistický národ tolerantní k různým ezoterickým naukám, východním náboženstvím a křesťanským denominacím. A také k homosexuálům,“ dodává.

Svým sousedům důvěřuje 84 procent Čechů, spoléháme tedy na obecně dobré vztahy ve společnosti. Naprosto totožného výsledku dosahují na sdílené dvanácté příčce i Slovensko a Slovinsko. Nejhůře v Unii v tomto ohledu dopadli Řekové, kteří lidem ve svém okolí důvěřují jen v 66,4 procentech případů.

Fialova vláda budí naději

Co Česko trápí, je malá důvěra vládě. „Abychom se vyhnuli zkreslení dat v závislosti na vládnoucí straně, počítali jsme tento indikátor jako průměr posledních deseti let na základě pravidelného evropského průzkumu veřejného mínění Eurobarometer,“ vysvětlil Lukáš Kropík z České spořitelny.

České republice v evropském srovnání patří až jednadvacáté místo – vládě obecně věří jen necelých 26 procent obyvatel Česka. Nejnižších hodnot (pouhých 13 %) Češi v průzkumu dosahovali v letech 2012 a 2013 během vlády Petra Nečase. Druhý nejnižší výsledek Česko zaznamenalo při začátku první vlády Andreje Babiše v roce 2017.

S nástupem současné vlády se situace podstatně zlepšila. Mezi létem 2021 a zimou 2022 výsledky poskočily o 17 procentních bodů a Fialově vládě tak nyní důvěřuje na 45 procent české populace, což je nejvyšší číslo za posledních deset let.

„Ačkoliv Češi obecně málo věří institucím, vysoké důvěry se dostává armádě. Dle údajů posledního průzkumu Eurobarometer jí věří 86 procent obyvatel, což je mezi státy EU třetí nejvyšší podíl. Důvěra v armádu je v Česku dlouhodobě na vysoké úrovni. Společnost ji vnímá velmi kladně v situacích, jako jsou živelní katastrofy či pomoc armády při pandemii koronaviru,“ doplňuje analytička České spořitelny Tereza Hrtúsová.

Krize médií nejen v Čechách

V celkovém vnímání důvěry a s ní spojené svobody hraje velkou roli vnímání korupce. Horší situace než v Česku panuje podle respondentů pouze v osmi unijních státech. V Dánsku či Finsku korupce problémem téměř není, na východě Evropy (zejména v Maďarsku nebo Bulharsku) naopak obyvatele trápí. O moc lepší není v Česku ani situace kolem svobody tisku a soudů. V žebříčku Reportérů bez hranic česká média získala 23,4 „trestných bodů“ ze 100, což nám v EU zajistilo 19. místo. Soudy vnímá jako nezávislé pouze 51 procent Čechů, v tomto ohledu nám náleží 16. příčka.

„Kromě obecných příčin, které Česko sdílí se zbytkem západní civilizace, například krize tradičních médií, nové zvyklosti konzumentů médií či pokles důvěry v novináře, jsou tu i příčiny konkrétní,“ vysvětluje Petr Orság, vedoucí Katedry mediálních a komunikačních studií a žurnalistiky z Univerzity Palackého v Olomouci.

„V poslední dekádě jde zejména o oligarchizaci českých soukromých médií, tedy nákup mediálních domů místními miliardáři nikoli z primárně byznysových důvodů, ale jako ‚strategickou investici‘, která jim rozšiřuje možnosti ovlivňovat veřejné mínění.“

Podobně situaci vnímá i Petr Leyer, ředitel české pobočky Transparency International, který zároveň zmiňuje snahu o ovlivňování veřejnoprávních médií: „Problém vidím ve snahách některých politiků zasahovat do nezávislosti veřejnoprávních médií a pak ve vlastnické struktuře velkých soukromých mediálních domů. Značná část je jich vlastněna buď určitými vlivovými skupinami a využívána mimo jiné k prosazování jejich ekonomických a politických zájmů, nebo jejich vlastnictví není transparentní, takže nevíme, kdo za nimi stojí a jaké má další zájmy a aktivity.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované