Lanýžový byznys přichází do Česka. Nahrává mu změna klimatu

V Česku se pomalu rodí nové zemědělské odvětví - lanýžářství. Loni se u nás lanýže pěstovaly na 30 hektarech, letos už to bylo 45 hektarů.

Ačkoliv se může zdát, že lanýže jsou exotickou surovinou známou spíše z Francie nebo z Itálie, české země mají vůbec nejdelší historii sběru lanýžů v křesťanské Evropě. Tato vzácná podzemní houba se zde dříve dokonce pěstovala.

Tradici, která vymizela v důsledku světových válek, se v Česku nyní snaží obnovit manželé Richard a Lenka Benešovi. Dříve se věnovali finančnímu poradenství a k lanýžům se dostali díky řadě náhod. V roce 2017 založili výzkumnou laboratoř Český lanýž a ve spolupráci s vědcem a jejich společníkem Milanem Gryndlerem vyvinuli technologie, které zvyšují úspěšnost pěstování.

Zároveň se pustili do změn legislativy, pořádají lanýžový festival, provozují vlastní lanýžárnu, prodávají sazenice a poskytují pěstitelům i odborné vedení a dlouhodobé poradenství. Spolupracují také s Českou zemědělskou univerzitou, která uvažuje o založení vlastní lanýžárny.

Pěstování lanýžů v Česku dlouhou dobu naráželo na legislativní překážky. V přírodě je totiž lanýž burgundský, pro který jsou u nás ideální podmínky, přísně chráněný. Proto byla v roce 2018 založena Asociace Český lanýž.

„Zahájili jsme jednání se státními institucemi o potřebné úpravě zákona, která by umožnila jeho pěstování. S velkou podporou Ministerstva zemědělství se nám podařilo dosáhnout milníku, který nemá ve střední Evropě obdoby. V roce 2023 byly lanýže oficiálně uznány jako zemědělská plodina České republiky,“ popisuje Beneš a dodává, že lanýž burgundský se dokonce vyskytuje v Praze. Zřejmě se jedná o jedinou světovou metropoli, kde přirozeně roste.

Úplně první zemědělsky vypěstovaný lanýž se u nás podle něj objeví během několika příštích let. „České lanýžárny už rostou jako houby po dešti. Klienti naší laboratoře již založili ke 450 000 metrům čtverečním výsadeb po celé republice. První významnější úrody lze realisticky očekávat během pěti až sedmi let,“ vysvětluje.

Celkem Benešovi evidují v Česku něco přes tisíc pěstitelů lanýžů. Velmi se ale liší velikostí - někdo si bere třeba jen jednu sazenici, profesionální lanýžárny pak mají nejčastěji rozlohu 1 až 5 hektarů.

„Většina půdy se dá dle laboratorních testů dotvořit na půdu příznivou pro lanýže. Rozmístění lanýžáren je tak po celé ČR. Například 30. 10. jsme měli tu radost, že jsme sázeli první novodobou zámeckou lanýžárnu na zámku Kačina,“ uvádí Beneš. Více konkrétních příkladů svých zákazníků ale uvádět nechce, pěstitelé se podle něj obávají zlodějů.

Od 1. 1. 2025 byl lanýž navíc oficiálně zařazen i mezi takzvané agrosolární plodiny. Lanýž burgundský totiž jako jedna z mála zemědělských plodin vyžaduje stín a je tak vhodný pro pěstování na půdě pod fotovoltaickými elektrárnami. Ačkoliv se o podobnou legislativu snaží více zemí, Česká republika má v tomto ohledu podle Beneše světové prvenství.

Lanýž patří mezi nejdražší zemědělské plodiny světa. Když se lanýžárnu s burgundský lanýžem povede správně nastartovat, může ročně vyprodukovat přibližně 120 kg lanýžů z jednoho hektaru, ukazují podle Beneše zkušenosti z Francie.

„Ve svých výpočtech používáme velmi konzervativní cenu 15 000 Kč za kilogram, což představuje přibližně 1,7 milionu korun ročně z jednoho hektaru. Viděl jsem burgundský lanýž prodávat i za 42 tisíc za kilo, ale s takovými extrémy nepočítáme. Životnost lanýžárny se běžně uvádí kolem 30 let, takže potenciální zhodnocení je skutečně mimořádné,“ uvažuje Beneš. Vstupní investice činí zhruba 1,5 milionu korun na jeden hektar.

Cílem podle něj není pěstovat plodinu pro export, ale prodávat lanýže na domácím trhu a případně sem za nimi přilákat i zahraniční zájemce. „K ceně lanýžů přistupujeme střízlivě a pro české spotřebitele to bude velmi příjemné překvapení,“ říká.

Lanýžový byznys je ve světě obrovský – největší lanýžárna na světě, kterou tým Českého lanýže navštívil ve Španělsku, má šest milionů metrů čtverečních a její roční obrat Beneš odhaduje na stovky milionů korun.

Je podle ale zároveň důležité zdůraznit, že pěstování lanýžů není sázkou na jistotu. „Vysoké zhodnocení vždy znamená i vysoké riziko. Kdyby lanýže rostly se stejnou spolehlivostí jako brambory, prodávaly by se za cenu brambor. Právě jejich vysoká cena nám připomíná, že pěstování lanýžů není jednoduché,“ vysvětluje

V Českém lanýži se o tom přesvědčili záhy po zasazení první lanýžové plantáže. Protože na výzkumných plochách nechránili kořeny, dva roky po výsadbě napadl lanýžárnu hryzec. Některé stromy tak rostou výrazně pomaleji a není splněno dostatečné zastínění. Po sedmi letech po zřízení lanýžárny jsou tak stále bez úrody. „Letos je ještě měsíc sezóna, tak třeba nás lanýž překvapí,“ uvažuje Beneš.

Právě i tato nejistota je jedním z důvodů, proč Benešovi založili laboratoř. Pomocí vědeckých metod totiž chtějí možná rizika co nejvíce snižovat.

„Ale i v případě, že lanýžárna zcela selže, investor neodchází s prázdnou – hodnota dřeva a zhodnocení pozemku obvykle pokryje většinu investice,“ dodává. Pokud ovšem jde o budoucnost lanýžů v České republice, klimatická změna mu podle něj paradoxně výrazně nahrává a pro lanýž burgundský vytváří stále příznivější podmínky. V tradičních regionech navíc změna klimatu komplikuje pěstování a Česko tak má potenciál stát se novým středoevropským centrem lanýže burgundského.

Pěstování lanýžů je navíc běh na poměrně dlouhou trať. Rostou totiž v symbióze s kořeny hostitelských rostlin. Většinou se jedná o kořeny listnatých stromů, například lísek, habrů nebo dubů.

Vůbec nejrychleji podle Beneše začínají plodit na lískách, obvykle mezi sedmým až devátým rokem. Habr a lípa pak po osmém roce. Na čas si dává především dub, u kterého se první úroda může objevit až kolem patnáctého roku.

Beneš navíc varuje, že prodejci sazenic často slibují nerealisticky rychlý růst. Produkce před pátým rokem pěstování je podle něj prakticky nemožná a je potřeba se obrnit velkou trpělivostí.

„V České republice nevysazujeme monokultury, ale pro lanýž i pro přírodu ideální smíšené kultury. Naším ideálem je tak zvaný střední les. Líska v tomto konceptu představuje spodní patro lesa, které zahušťuje a nad ním otevírají své koruny lípy a duby,“ popisuje.

„Jakmile lanýžárna vstoupí do plodnosti, může produkovat až 30 let. Stromy z produkce postupně `vystupují` v opačném pořadí, než do ní vstupovaly – nejdříve přestává plodit líska, nejdéle drží dub, u něhož se uvádí, že může nést lanýže i v padesáti letech,“ dodává.

O úspěchu lanýžárny rozhoduje především kvalita lanýžových sazenic. A právě zde číhá na pěstitele významná překážka.

Při testování sazenic se podle Beneše obvykle testuje zhruba jedno až pět procent sazenic z každé šarže, které se navíc při testu zničí. Zbytek jde do prodeje naslepo - s označením, že se jedná o certifikovaný a testovaný výrobek.

„Právě proto jsme v laboratoři Českého lanýže vyvinuli genetické ověřování každé jednotlivé sazenice. V tuto chvíli jsme podle dostupných informací stále jediní na světě, kdo to umí,“ upozorňuje.

Ukázalo se, že je takový způsob testování nezbytný. Z mikroskopicky testovaných sazenic, které laboratoř považuje za kvalitní polotovar, který je však potřeba vytřídit, dlouhodobě vyřazuje mezi 2 až 40 procenty kusů, v extrémním případě dokonce až 92 procent. Tyto vyřazené sazenice nejenže nemají s lanýžem nic společného, ale často se dokonce jedná o konkurenční houby, které jsou lanýžovými přirozenými soupeři, říká znalec.

„V jednoduchém matematickém modelu například vyšlo, že stačí pouhá 2 procenta nakažených sazenic k ohrožení přibližně čtvrtiny lanýžárny. Při 10 procentech kontaminovaných sazenic již pěstitel nemusel nic řešit, je pravděpodobné, že přichází o celou lanýžárnu. Jinými slovy, pěstitelé po celém světě si pravděpodobně sami nevědomky vysazují své největší nepřátele přímo do lanýžáren,“ vysvětluje Beneš.

Dodává, že právě proto laboratoř Českého lanýže každou sazenici geneticky testuje a k testování půdy využívá bioindikaci - metodu, kdy vhodnost půdy prověřuje samotný lanýž. Po výsadbě pak růst mycelia podporují speciálně izolované bakteriální kmeny. Kombinace těchto postupů pak podle Beneše výrazně snižuje rizika neúspěchu.

Benešovi se lanýžům nevěnují pouze v laboratoři, ale zajímají se i o historii jejich výskytu a pěstování v Česku - po lanýžích tedy pátrají také v archivech.

„Letos v červnu se nám podařil objev, který doslova přepisuje dějiny evropské gastronomie. České země mají podle dostupných pramenů nejstarší doloženou lanýžovou historii v křesťanské Evropě – starší než Francie i Itálie,“ upozorňuje Beneš. „Náš tým objevil zmínku o lanýži z roku 1360 v Glosáři mistra Klareta. Okolnosti dokonce naznačují, že povědomí o lanýžích mezi českým obyvatelstvem může být ještě mnohem starší. Pro celý obor jde o skutečný milník,“ dodává. Tato historie se týká samozřejmě hledání lanýžů ve volné přírodě, nikoli cíleného pěstování. Zemědělské pěstování lanýžů začalo až na přelomu 18. a 19. století ve Francii a v českých zemích existuje několik záznamů hned z 19. století. Tradice však podle Beneše zanikla v důsledku obou světových válek. Česká republika se pak k lanýžům vrátila až jako jedna z posledních evropských zemí.