Článek
V pátek Eurostat notifikoval výši českého veřejného dluhu. Ten tak oficiálně ke konci roku 2022 dosáhl úrovně 44,1 % HDP. Přiblížili jsme se historicky nejvyšší míře zadlužení 44,4 % HDP, které Česko dosáhlo v roce 2013. Je tedy přece jasné, že s našimi veřejným financemi se nic dramatického neděje, vstoupili jsme pouze do vod, které již z minulosti známe. Ledaže by se dvě téměř totožná čísla přece jen v něčem lišila.
Úvahy o veřejném dluhu (přesněji řečeno dluhu sektoru vládních institucí) se rozutekly do extrémních konců obou stran názorového spektra. Jedni tvrdí, že zadlužování státu může probíhat takřka bezmezně, velikost deficitu není vůbec důležitá a veřejný dluh je bagatelizován. Druzí zase bijí na poplach jen při vyslovení slova deficit, adorují vyrovnanost státního rozpočtu a veřejný dluh je prakticky zapovězený. Ani jedna úvaha však není správná. Klíčová otázka totiž zní: Co si na dluh vlastně kupujeme?
Nejprve je však třeba zmínit, že v období okolo roku 2013 byl nárůst dluhu vůči HDP ovlivněn do velké míry stagnací nominálního HDP, tedy celkového koláče, ze kterého si erár vybírá svůj díl. Takový vývoj dnes ale nepozorujeme, právě naopak, a i kvůli rychlému růstu cenové hladiny vypadá oblíbený ukazatel dluhu příznivěji. Dále je vedle jeho celkové výše důležitá i rychlost, jakou roste.
Připomeňme, že na konci roku 2019 byl český veřejný dluh na úrovni 30 % HDP. Během pouhých tří let došlo k jeho navýšení na 44,1 % HDP. Takový dluhový skok by se dal obhájit tezí, že jsme alespoň pomocí veřejných financí podpořili ekonomický výkon a nakopli české hospodářství. Akorát že vůbec. V celé Evropské unii byly ke konci roku 2022 pouze dvě země, jejichž reálný ekonomický výkon je pod úrovní roku 2019: Španělsko a Česko. Za zvýšení veřejného dluhu o 14 procentních bodů, respektive téměř o polovinu, jsme si nekoupili ani návrat našeho hospodářství na předcovidovou úroveň.
Půjčují si všichni, tak proč ne my
Často se názor, že Česko svůj dluh nemusí řešit a že vláda může utrácet, kolik jen uzná za vhodné, opírá o pohled na dluh jiných zemí sedmadvacítky jako například Německa (66,3 % HDP), Francie (111,6 % HDP) či Rakouska (78,4 % HDP). Všechny tyto státy mají svůj veřejný dluh vůči HDP mnohem vyšší než my. Srovnávání však není správné bez pohledu na aktiva, která si tyto země na dluh v minulosti koupily. Jak už bylo řečeno, relevantním kritériem pro „ospravedlnění“ nárůstu zadlužení je, co si výměnou za zvýšení svých závazků pořizujeme. Pokud je důvodem nákladná investice, která zvyšuje produkční kapacitu ekonomiky a hospodářský potenciál země (například vybudování dopravní infrastruktury), dluhové financování je namístě. Jedná se o pořízení dlouhodobě prospěšných aktiv, která budou v budoucnu generovat bohatství a na jejichž „koupi“ prostředky daňových poplatníků nestačí. Proti položce na straně pasiv (dluh) má stát i viditelnou položku na straně aktiv (vysokorychlostní železnici, kvalitní dálnici nebo novou elektrárnu). I to je příběh vyššího zadlužení některých vyspělých evropských zemí. Většina z nás je přece navštívila a ví, jak tamější infrastruktura vypadá. V tomto duchu působí srovnávání našeho dluhu s dluhem výše zmíněných zemí úsměvně.
Česko však v posledních letech začíná svůj dluh rychle zvyšovat, aniž bychom na straně aktiv některou ze zmíněných protipoložek viděli. Nepůjčujeme si na výdaje, které mají schopnost zvyšovat produkční potenciál země a které mohou v budoucnu znamenat i dodatečné příjmy pro veřejné rozpočty. Naopak. Půjčujeme si na věci, které bychom měli být schopní pokrýt z daní a odvodů. Půjčujeme si na běžné „provozní“ výdaje, na což i Národní rozpočtová rada opakovaně upozorňuje.
Problémem není schodek či dluh samotný, tedy čísla skloňovaná v médiích všemi pády, ale důvod našeho zadlužování a jeho tempo. Problémem je systémový nesoulad mezi veřejnými příjmy a výdaji a skutečnost, že dnes nejsme schopni zajistit běžný chod státu, aniž bychom si na to museli půjčit. Současnou velikost běžných výdajů zkrátka nejsme schopni pokrýt současnou velikostí příjmů. To je vážný problém a bagatelizace takového dluhového financování opravdu není namístě.
Ačkoliv nemám rád připodobňování státního rozpočtu k rozpočtu rodinnému, jelikož vede (i ekonomy) k chybným úvahám, nyní si takové zjednodušení, ač nerad, dovolím: I rodina si může půjčit na nové auto či novou ledničku, neměla by si však půjčovat na svůj nájem. A přesně v takové situaci nyní Česko je – půjčuje si na nájem.
