Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Současný guvernér ČNB byl poradcem budoucího premiéra. Zároveň ještě jako řadový člen vedení prosazoval, aby banka poslala vládě část svého zisku. Tehdy by také premiérem Babiš. Teď bude navíc potenciál pro převody do státní kasy mnohem větší, protože ČNB během úřadování nové vlády dost možná vydělá stamiliardy. Máme se bát, že národní banka ztratí nezávislost?
Stručně: ne, bude-li to automatický transfer podle předem daného pravidla. Ve vyspělých zemích je běžné, že národní banka posílá vládě svůj zisk. U nás to podle zákona má dělat stejně, jen za celou historii neměla zisk dostatečný, aby mohla něco poslat. Když se bavíte s ekonomy v zahraničí, málokdo vám věří, že by něco takového vůbec bylo možné. Národní banky jsou v moderní ekonomice strojem na peníze, často doslova.
Vydělávat peníze ovšem není hlavní úkol národní banky – tím je péče o cenovou stabilitu. Jenže banka přitom vytváří nové peníze, které buď nemusí úročit vůbec (hotovost) nebo málo (rezervy bank). Protože nové peníze nemůže jen tak darovat, něco za ně nakupuje. V zahraničí to většinou jsou dluhopisy vlastní vlády, které mají vyšší úroky než rezervy bank. Národní banka se stává obřím hedgovým fondem, který zisk posílá vládě.
ČNB české dluhopisy nekupuje. Když zahraniční banky vytvářely nové peníze nakupováním dluhopisů přes kvantitativní uvolňování, ČNB nakupovala eura. Ona ta eura vlastně nechtěla; primárně chtěla oslabit korunu. Teď ale eura má a musí je někam uložit – je to majetek v zahraničí, který může převrátit odliv zisků z ČR. Považuji za své profesní selhání, že jsem během působení jako poradce bankovní rady agresivněji netlačil na investici těchto eur do akcií místo dluhopisů.
Eura, která nikdo nechtěl
Státní dluhopisy se často považují za méně rizikové než akcie, ale to je omyl daný peněžní iluzí. Stát dokáže inflací velmi snadno reálnou hodnotu dluhopisů umazat, jak jsme si vyzkoušeli během velké inflace 2021-2023. Když bude nejhůř, odmaže tak celý státní dluh, a dluhopisy budou prakticky bezcenné. Něco takového dokáže u diverzifikovaného portfolia akcií (třeba S&P 500) jenom nukleární válka. A na rozdíl od dluhopisů akcie vydělávají v průměru šest procent čistého ročně.
Nějaké dluhopisy je ovšem dobré si nechat. V případě té nukleární války, nebo i větší finanční krize typu 2008, bude ČNB potřebovat intervenovat za silnější korunu. V krizi hodnota akcií dočasně klesá, a je tedy nevhodné prodávat je. Na druhou stranu: ČNB bude chtít intervenovat jen tehdy, když koruna prudce oslabí. A když koruna prudce oslabí, prudce stoupne korunová hodnota akcií v Evropě a USA. Takže těch dluhopisů nepotřebuje moc.
Mnozí experti dokážou tvrdit dvě věci najednou: 1) Akcie jsou příliš rizikové, 2) Na ztrátě národní banky nezáleží. Pokud na ztrátě ČNB nezáleží, měla by investovat masivně nejen do akcií, ale i do rizikovějších aktiv typu krypta, nebo by za svá eura stavěla jaderné elektrárny v Turkmenistánu. Případný zisk je totiž zcela určitě reálný. Ztráta je ovšem reálná taky: nakonec ji musíme zaplatit buď inflací, nebo dotací ze státního rozpočtu, jak to nedávno udělalo Švédsko a Británie.
Kolegové zprava mi namítají, že národní banky by neměly kupovat akcie, protože to pak už není kapitalismus. Akcie jsou podíly na vlastnictví firem a jejich zisku, no a ty firmy by neměl vlastnit stát. To je čistý postoj. Jenže ČNB je kapka v moři: když si koupíme zlomek procenta Google, kapitalismus neohrozíme. Státní bankrot skrze pádivou inflaci je přerozdělení majetku, které by i pro pravici mělo být horší než vydělat stamiliardy takhle „špinavým“ způsobem.
Proč se ČNB bojí zisku
Námitka z ČNB většinou zní, že tohle není fér, protože ona má přece ztrátu kvůli posilování koruny; ta ztráta je prý jen účetní. Ano, posilování vliv hrálo, ale opravdu nám koruna dlouhodobě posiluje vůči euru a dolaru? Poslední rekord koruny byl v roce 2008 a od té doby to vypadá spíš na náhodnou procházku. Hlavní problém není posilování koruny, ale neochota ČNB vést o skladbě rezerv hlubší debatu. A když koupí eura, jejich cena pak klesne, je to skutečná ztráta, ekonomicky totožná se schodkem státního rozpočtu.
Takže si to shrňme: ČNB má cca 150 miliard eur, které nepotřebuje a nechce. Kdyby z nich polovinu po konci intervencí vložila do akcií, vydělala by navíc přes bilion korun. To jsou reálné peníze, které mohly jít do státního rozpočtu na stavbu dálnic, rychlotratí, platy učitelů, doktorů, důchody – a to prosím za Fialovy vlády. Namísto toho mi v ČNB řekli: máš pravdu, ale nikdo nás za to nepochválí. Postoj ČNB se změnil až v posledních letech. Za to bychom měli guvernéra Michla pochválit, jakkoli s ním v měnové politice nesouhlasím.
OK, ale jak přesně to bude v příštích letech vypadat? ČNB nejdřív musí umořit svou ztrátu z posledních let. Pak si udělá polštář, řekněme 200 miliard, aby se do ní zase hned nepropadla (ač dočasně to nevadí). Přitom by měla stále navyšovat podíl akcií v portfoliu k 60 % či výše podle vzoru Singapuru a Norska. Až bude mít polštář, měla by posílat každoročně státu fixní procento rezerv, řekněme pět procent. Tím se zabrání, aby ve volebním roce poslal Michl Babišovi bilion. A pozor, tohle jde i bez ziskové ČNB: ta může masivně začít kupovat vládní dluhopisy na sekundárním trhu.
Nezávislost národní banky je nástroj, není to cíl. V demokracii může být mocná instituce nezávislá jen tehdy, když plní úzce vymezený úkol. Pravidlo o automatickém převádění fixní částky vládě, což podle zákona dělat musí a což je běžné v zahraničí, její ústavní úkol neohrozí – naopak omezí tlak, který by jinak nastal každý rok. Nejlepší způsob, jak si ČNB udrží svou nezávislost, je konečně doručit cenovou stabilitu. Pravidlo o automatickém transferu by ale měla oznámit dřív, než nová vláda dostane pokušení využít svou většinu ve Sněmovně a sáhnout si na biliony, co v ČNB leží.
Vyjádření ČNB ke komentáři Tomáše Havránka
Ekonom Tomáš Havránek ve svém komentáři pro Seznam Zprávy naznačuje, že Česká národní banka během příštích čtyř let zcela umaže svou ztrátu z minulých let a následně začne ze zisků odvádět do státního rozpočtu stamiliardy korun. Takový scénář je však přinejmenším příliš optimistický. Současná bankovní rada ČNB sice díky změnám ve správě devizových rezerv dokázala kumulovanou ztrátu výrazně snížit – z více než 400 miliard korun na 277 miliard korun ke konci loňského roku – podle interních propočtů ale může trvat ještě podstatně déle, než se bilance banky zcela vyrovná.
Je pravda, že vyšší podíl akcií či zlata v portfoliu ČNB zvýšil potenciál dlouhodobého zhodnocení. Vývoj na finančních trzích ale rozhodně není lineární – ceny aktiv (akcií, zlata či dluhopisů) zdaleka nerostou každý rok a nelze vyloučit i období korekcí. Navíc letošní zpevňování koruny vůči hlavním světovým měnám, zejména vůči dolaru a euru, působí na hospodaření centrální banky velmi negativně.
V komentáři rovněž autor navrhuje zavedení pravidel pro budoucí transfery zisků ČNB do státního rozpočtu. Debata o pravidlech rozdělování zisku je zcela legitimní, nicméně automatické převádění fixní částky či podílu rezerv není slučitelné s platnou právní úpravou a principy nezávislosti centrální banky. Proto je v zákonu o ČNB jasně popsáno, jak se nakládá se ziskem ČNB (viz paragraf 47, zákona č. 6/1993 Sb. o ČNB), kde je nakládání se ziskem upraveno). Tato úprava převod zisku do státního rozpočtu sice anticipuje, nicméně teprve po vytvoření rezerv, a to především rezerv na budoucí možné ztráty. O tom, jak velké rezervy jsou, rozhoduje bankovní rada. Přičemž je ekonomicky opodstatněné, že vyšší zastoupení rizikovějších aktiv vyžaduje vyšší rezervy.
Za zcela nepochopitelné pak lze označit závěrečné tvrzení komentáře, které vyvolává dojem, že v ČNB leží nevyužité „biliony korun“, jež lze snadno převést do státní pokladny. Taková interpretace je nejen zavádějící, ale i v rozporu s tím, jak centrální banka skutečně hospodaří.
Mluvčí ČNB Jakub Holas
