Článek
Mít na vládní úrovni srovnané myšlenky ohledně fungování a perspektiv něčeho tak strategického, jako je energetika, vypadá jako samozřejmost. V Česku máme formálně splněno, ale příslušný dokument s názvem Státní energetická koncepce (SEK) je deset let starý – a tedy v mnoha ohledech zcela irelevantní.
Koncepce ve stávajícím znění například předpokládá, že podíl uhlí na energetickém mixu bude v roce 2040 oproti výchozím hodnotám z roku 2015 poloviční. Jenže Česko se mezitím zavázalo výrobu z tohoto zdroje zcela ukončit do roku 2033. Podíl obnovitelných zdrojů (OZE) se má v letech 2015 až 2040 zvýšit o asi 85 procent. Až na to, že v realitě bude tento nárůst muset být možná až pětinásobný – oproti roku 2024.
Stejně zásadně se proměnila i paleta nástrojů a cest k naplnění priorit tohoto dlouhodobého plánu. Stávající koncepce mimo jiné nepočítá se stoupající důležitostí akumulace či agregace flexibility, přičemž obojí ale již bylo legislativně ukotveno v letos přijaté novele energetického zákona známé jako Lex OZE III. Stalo se tak proto, že se na tom už před lety dohodly státy EU včetně Česka v rámci unijní legislativy, investoři na tento krok dlouho netrpělivě čekali, a především tyto prvky české energetice zkrátka chyběly.
Všimněme si, že Státní energetická koncepce v této věci nehrála žádnou roli, vždyť přechod na nízkouhlíkovou energetiku v Česku beztak řídí Národní akční plán adaptace na změnu klimatu. A hlavně ekonomická logika a realita unijní politiky.
Znamená to tedy, že materiál nepotřebujeme, že je zbytečné dokument vůbec aktualizovat? Ne tak docela. Energetika je hřiště plné různých hráčů, z nichž mnozí se zaměřují pouze na „rentu,“ kterou lze dobývat z různých podpůrných, dotačních a regulačních schémat.
To se týká kupříkladu regulovaných cen za distribuci a přenos elektřiny, kde provozovatelé sítí mají tím větší zisky, čím více proinvestují. Tedy čím dráže, tím lépe.
Přirozené dílčí podnikatelské zájmy je proto třeba zasadit do jednotného rámce dlouhodobých pravidel a stimulů, což usnadňuje jednotná, zastřešující vize a tou by měla být SEK.
Chceme energie hlavně levné? Nebo spíš chceme dekarbonizovat, seč nám síly stačí? Má naše energetika stát a padat s několika velkými zdroji, nebo je lepší ji co nejvíce decentralizovat? Jak důležitá je pro nás energetická bezpečnost, ať už ve smyslu soběstačnosti ve výrobě nebo robustnosti přenosové sítě?
Všechno naráz a v maximální možné míře mít nelze, je třeba dělat kompromisy. A ideálně ne „česky,“ tedy nahodile na základě toho, co se komu zrovna hodí. Na pořadí výše zmíněných priorit – 1) bezpečnost, 2) cena, 3) dekarbonizace – přitom základní shoda napříč českou společností bezesporu panuje. Problémem se proto jeví být spíš „předbíhání ve frontě,“ kdy se různé cíle plní nekoordinovaně a bez ohledu na celkový kontext, více či méně ve prospěch různých podnikatelských skupin.
Nejdříve jsme tu měli solární boom s absurdně nastavenými pravidly, po kterých zbyl každoroční mnohamiliardový účet a diskreditace zelených zdrojů. Potom jsme chystali Temelín II a flotilu jaderných zdrojů, proti které zasáhla plynařská lobby. Pak jsme propásli zavedení kapacitních mechanismů a hádali se místo toho v uhelné komisi. Mezitím se nikdo nevěnoval tomu, kam tečou peníze určené na investice do sítí a teď jsme překvapeni jejich stavem.
Potřebujeme tedy jasnou a závaznou prioritizaci výše zmíněných cílů, na které najdeme a udržíme shodu nad rámec jednoho volebního období. Je škoda, že současná Vláda aktualizaci SEK nakonec neprojednala a prý se k tomu do konce mandátu ani nechystá. Nezbývá než doufat, že se k tomu odhodlá nějaká příští, třeba za dalších deset let nebo alespoň do konce tohoto století. Snad nás v důsledku nečinnosti politické reprezentace nečekají další exploze cen energií či opětovné blackouty.
