Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
V rámci aktuálně projednávané novely zákona o podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu navrhuje poslanec Michal Zuna (TOP 09) navýšit strop poplatku z pobytu z 50 na 100 korun za osobu a den. Vyšší sazba má pomoci regulovat overturismus, pokrýt rostoucí náklady obcí a přiblížit se standardům běžným v zahraničí. Pokud ale bude tento návrh přijat bez úprav, povede ke zdražení komplexní lázeňské péče a tím i významnému zhoršení její dostupnosti. Zejména pro nízkopříjmové skupiny obyvatel, jak potvrdil i průzkum provedený mezi pacienty.
Zatímco běžného víkendového návštěvníka Prahy či jiných turisticky exponovaných lokalit vyšší poplatek od návštěvy neodradí (200 Kč za víkend), pro pacienty na čtyřtýdenním léčebném lázeňském pobytu může dvojnásobný poplatek představovat velkou finanční zátěž (2800 Kč je dokonce víc, než na daních odvede obci její průměrný obyvatel).
Ptáte se, jak to spolu souvisí? Proč by se turistický poplatek měl jakkoliv dotýkat pacientů hospitalizovaných z objektivních zdravotních důvodů na náklady zdravotního pojištění v lůžkovém zařízení následné rehabilitační péče, do které lázně patří podle zákona o zdravotních službách?
Odpověď také neznám, ale bohužel to tak je. Už od poslední novely zmíněného zákona před dvěma lety jsou pacienti hospitalizovaní v lázních (nepleťte si je s návštěvníky relaxačních či jiných pobytů, případně hosty hotelů v lázeňském místě, kteří jsou turisty a poplatek je zde namístě) povinni tento poplatek platit. Jako jediní z pacientů hospitalizovaných na náklady pojištění ve zdravotnickém zařízení. Dokonce, i když z něj nevytáhnou paty a budou upoutáni na lůžko, jak je tomu v případě pacientů rehabilitujících v lázních po operacích srdce. Regulovat turismus je namístě, ale regulovat takto selektivně a skrytě jednu formu zdravotní péče rozhodně namístě není.
Výše poplatku sto korun denně už nápadně připomíná někdejší regulační poplatek za hospitalizaci. Ten ale nebyl selektivní, vztahoval se na všechna zdravotnická zařízení, a pokud si pamatuji, tak měl i roční sociální strop.
Někdo by nám měl konečně vysvětlit tento dvojí metr. Vyprodukuje snad pacient se stejnou diagnózou a stejně pohyblivý víc odpadků, když se bude léčit v zařízení lázeňském, než v zařízení rehabilitačním? Rozdílnost přístupu a možná až diskriminace toho lázeňského vynikne nejvíc ve chvíli, kdy jsou obě rehabilitační zařízení na jedné adrese, jak je stále běžnější. My to dotazujícím se pacientům vysvětlit neumíme. Mají stejné obtíže, oba jsou hospitalizovaní v jedné budově a starají se o ně titíž zdravotníci. Poplatek platí ale jen jeden, druhý ne!
Stačí voda, a už platíte
Celé to lze parafrázovat tak, že pokud je při následné lůžkové rehabilitaci užíván přírodní léčivý zdroj, tedy v její lázeňské variantě, tak je pacient povinen hradit poplatek, od kterého by byl bez užití tohoto zdroje osvobozen. Když se tedy lázně přeregistrují na rehabilitaci (vzdají se aplikace uvedeného místního zdroje, který dělá lázně lázněmi a lázeňská místa se jím tak ráda chlubí), tak pacienty před touto platbou ochrání. A mnohé už tak činí. Minimálně v části svých kapacit. Mají k tomu i jiný důvod. Štědřejší úhradu od zdravotních pojišťoven. Ty trend přesunu pacientů z lázní na lůžka rehabilitační jistě potvrdí a rozhodně jim není kvůli rostoucím nákladům po vůli. Dvojnásobný poplatek tuto proměnu lázní na dražší rehabilitaci jen urychlí!
Poplatek se navíc vztahuje i na nezbytný doprovod, například na rodiče, kteří v lázních pobývají s chronicky nemocnými předškolními dětmi a autoři vynětí pacientů lázní a jejich doprovodů z poplatkového osvobození hospitalizovaných pacientů by měli své důvody této úpravy vysvětlit hlavně jim. Proč v obyčejné ozdravovně nezaplatí nic a v indikovaných a revizním lékařem schválených lázních ano? Pacientům upoutaným na lůžko, kteří se po obci vůbec nepohybují a odpadky za ně na své náklady vyvážejí lázně, by pak měli vysvětlovat hlavně místní zastupitelé, kteří podle poslanců mohli jejich zdravotní stav zohlednit sazbou ve vyhlášce.
Obhájci tohoto návrhu na připomínky alibisticky reagují tvrzením, že o finální výši poplatku rozhodují obce, nikoli zákon, který jen určuje jeho maximální výši. Argumentují, proč by měli bránit jeho nízkou výší Praze, aby vybírala sazbu srovnatelnou s jinými velkoměsty. Obce poplatek přece na maximum zvýšit nemusí a mohou podle nich zohlednit jak důvod pobytu, tak jeho délku nebo fakt, zda se návštěvník/pacient po obci pohybuje či nikoliv. Praxe je ale jiná.
Obce mají většinou sazbu jedinou. Stejnou pro turistu i pacienta, pro víkendový pobyt i za každý den z měsíc trvající hospitalizace. Bohužel často tu nejvyšší. A to nejen ty, které prostředky vrací do klíčové turistické či lázeňské infrastruktury, jež jim patří, ale i ty, v nichž tuto infrastrukturu vlastní lázně a obce či města na její údržbu ani rozvoj nijak nepřispívají.
Nicméně to nebyly obce, kdo Pandořinu schránku otevřel. Ani poslanec Zuna. Byli to poslanci, kteří před necelými dvěma roky turistickým poplatkem nepochopitelně zatížili i nezbytnou léčebnou péči v jediném konkrétním typu zdravotnického zařízení. Možná jen pod vlivem reklamy neumí rozlišit spoře oděnou dívku na masážním lehátku, která zve k wellness pobytům v lázních a pacienta rehabilitujícího v rámci komplexní lázeňské léčby. Proč by poplatek nezaplatila, že?! Nebo se jen nechtěli smířit s tím, že původního patnáctikorunového lázeňského poplatku byli pro obdobnou nerovnost pacienti lázní po dlouhém vysvětlování před léty zbavení. Nebo jen upřednostnili obecní pokladny před zdravím obyvatel jiných obcí, měst a státu. Většina z nich totiž z komunální politiky vzešla a jednou se do ní nejspíš vrátí. S gloriolou toho, kdo naplnil kasu, by to měl být návrat víc než jistý. Tedy pokud tím spíš nevyprázdní lázně a nepřipraví tak obyvatele vlastní obce o práci.
Zástupci lázní jistě chtějí, aby města, kde poskytují zdravotní služby a podnikají, vzkvétala a měla na takový rozvoj prostředky. Jsou ale přesvědčeni, že v tomto případě méně znamená více! Proto nyní vyzývají poslance, aby dotčený přílepek jednoznačně odmítli. A dále, aby v budoucnu spolu s úpravou maximální výše denní sazby poplatků napravili i kritizovanou a nejspíš i protiústavní diskriminaci lázeňských pacientů oproti jiným hospitalizovaným. Ať neplatí nikdo z nich nebo naopak každý, kdo reálně náklady obce zvyšuje, což ležící pacienti rozhodně nejsou. I proto navrhují, aby poslanci stanovili jasnou procentní redukci denní sazby ve vazbě na účel a délku pobytu, případně i počet hvězdiček ubytovatele, jak je obvyklé v mnoha okolních zemích.
Tak snad rozum zvítězí…
