Článek
Trumpova celní politika, kterou rozpoutal počátkem dubna, měla být realizována za šlechetnými účely, jako je zpomalení zadlužování USA, posílení domácí výroby v kritických odvětvích a zvýšení příjmů Spojených států. Data ale začínají ukazovat, že to může být jen další populistickou hrou politika. Cla jsou zjednodušeně daň na dovoz zboží a v závislosti na mnoha proměnných tuto daň může platit buď dovozce, nebo vývozce.
Obvykle to ale v různém poměru platí obě strany. Prezident Trump se dušoval, že náklady ponesou výhradně zahraniční exportéři a občané Spojených států tak zbohatnou. Jaká je ale realita? Od zavedení cel již uběhlo pět měsíců a výsledný obraz Trumpovy celní politiky se tak pomalu začíná zjevovat v tvrdých datech.
Kdo platí cla?
Již během svého prvního volebního období v roce 2018 rozpoutal prezident Donald Trump celní válku a zavedl cla na své největší obchodní partnery včetně Číny a EU. Ačkoli je nutno dodat, že zavedená cla byla výrazně mírnější, než je tomu nyní.
Tehdy cla sice nakonec dopadla na spotřebitele, ale většinou v přijatelné a málo citelné míře. Spojeným státům totiž hrál do karet měnový kurz, kdy dolar výrazně posiloval. Silný dolar tak evropským a čínským vývozcům významným způsobem kompenzoval ztráty plynoucí ze zavedených cel a chránil Američany před inflací.
Ovšem za současné vlády jsou aplikovaná cla vyšší, plošnější a navíc americký dolar významně oslabuje a výhled analytiků není pozitivní. Slábnoucí dolar tak bude naopak prohlubovat inflační jevy, které ponesou američtí spotřebitelé.
Tím dojde ke zpomalení mezinárodního obchodu a vlivem slábnoucí poptávky zažijí exportní ekonomiky (EU, Čína) slabší ekonomický růst.
Pokud tedy americký dolar nezačne znovu posilovat, současná epizoda celních válek bude pro spotřebitele dotčených zemí mnohem citelnější a bude chybět „obměkčení nárazu“ vlivem kurzových pohybů.
Trumpův „lék“
Prezident Trump dal mnohokrát najevo, že si velice přeje nižší úrokové sazby, což ale je opak toho, co by měl činit, pokud chce silný americký dolar. I proto jsou výhledy analytiků na dolar pesimistické. Tentokrát ale může Trump přistoupit k obměkčení celních vlivů mnohem opulentnějším způsobem. Jak sám již mnohokrát naznačil, může část, nebo veškeré příjmy z cel rozdat občanům ve formě jednorázové dávky.
Vyvstává pak ale otázka, k čemu to celé tedy bylo? Na jedné straně celní politikou skrytě zdaní americké občany a na straně druhé ty samé peníze pak rozdá zpět lidem a mnozí mu za to budou ve finále i tleskat. Takový kousek připomíná spíše kouzelnický trik než konstruktivní politiku. Na stejném principu ovšem funguje v dlouhém horizontu i státní dluh. Představa, že vyšší dluh vede k bohatnutí občanů, je totiž jen iluze.
Nerovnováhu v rovnici státního rozpočtu časem vždy dorovná inflace a nejvíce na tom obvykle spláče průměrný spotřebitel, který si ale tento dluh sám „odvolil“. Celní a dluhová státní politika je tak ve své podstatě dlouhodobě jen extrakcí bohatství z jedné skupiny obyvatel skupině jiné a žádné bohatství nevytváří.
Pokud je ale celní politika republikánů skrytá daň, jaký je rozdíl mezi tím a navrhovanou politikou demokratů, tedy výrazně zvýšit daně spotřebitelům a korporacím?
Ceny importovaného zboží v USA od dubna neklesají, což je v rozporu s tvrzením, že cla budou v plné míře platit dodavatelé. Naznačuje to, že většinu, nebo veškeré celní náklady zatím absorbují američtí spotřebitelé a firmy. To se časem ukáže na růstu cen zboží na amerických pultech a snížením zisků amerických společností. Bohatší spotřebitelé růst ceny absorbují a chudší omezí spotřebu.
Stejně se společnosti, které mají zdravou ziskovou marži, pokusí časem zvýšit ceny svých produktů a společnosti, které mají nízkou marži, to prostě budou muset udělat.
Dopady celní politiky se mají v příštích několika měsících odrazit na datech ještě výrazněji. Bude tedy zajímavé sledovat, zda se změní to, kdo bude tuto daň platit.
Jak zvýšit daně?
Ve výsledku se tak zdá, že obecné politické a ekonomické směřování Spojených států se nemění ani po zvolení Donalda Trumpa. Po mnohá desetiletí kumulovaný vysoký státní dluh nutí země ke zvyšování daní. Američané a Evropané vyšší daně z dobrých důvodů zásadně odmítají, ale nakonec nás to stejně nemine.
Jediné, co se skutečně mění, je kreativita, se kterou vlády dokážou tyto vyšší daně prosadit. Koleje jsou již dávno vystavěné, cesta je dána a jakékoli snahy o změnu směru se tvrdě trestají. O tom ví své například nynější francouzská vláda v čele s premiérem François Bayrouem, které brzy hrozí pád a hlavním důvodem je právě pokus o konzervativnější rozpočtovou politiku.
Současní voliči odmítají žít skromnějším životem, a není divu. Málokomu se chce utahovat si opasky a snižovat vlastní standard života jen proto, že si dřívější generace stlaly cestu dluhem na úkor svých potomků.
