Článek
USA uvalí na EU cla ve výši 30 procent, napsal americký prezident Donald Trump. Představitelé EU se rozčilují a vyhrožují odvetou.
Jenže pro USA je rozhodující dlouhodobé geopolitické kritérium – hlavním strategickým cílem USA je neztratit vůdčí roli v soupeření s Čínou. Ta za poslední dekády systematicky používala své masivní obchodní přebytky na cílené zahraniční investice. Nejen v oblasti získání know-how podporováním svých elit při vzdělání na Západě a průmyslové špionáži, ale zejména pak získáváním strategických pozic v oblasti přístupu k primárním surovinám po celém světě.
Vyměnila své obchodní přebytky za růst ekonomického i politického vlivu z realizovaných zahraničních investic, a to nejen v Africe. Cílem nového vedení USA je změnit tento trend. Může se nám to nelíbit, ale je to fakt, který je nutné akceptovat jako základní východisko pro úspěšné vyjednávání.
Pokud vyjdeme z premisy, že cílem americké administrativy je snížení schodků zahraničního obchodu, jejichž výnosy používají američtí konkurenti k získání strategických pozic po světě, pak racionální debata o škodlivosti cel je zbytečná – a z pohledu USA dokonce kontraproduktivní. Není důležité, co si o clech a jejich škodlivosti myslí ekonomové v EU a jinde, ale čeho chtějí USA jako dosavadní světový i ekonomický hegemon dosáhnout.
EU tak může být z pohledu USA buď součástí řešení jejich strategického cíle, nebo problémem, který jim brání v jeho dosažení. Nic mezi tím. Místo toho však EU jen přitvrzuje zelené závazky (viz závazek o poklesu emisí uhlíku o 90 procent), které fakticky povedou k úpadku domácího průmyslu a růstu dovozní závislosti. To povede jen k růstu obchodních přebytků Číny – tentokrát financovaných z Evropské unie.
EU by mohla být součástí řešení problémů USA jen, pokud by nabídla společné kroky vůči Číně. Tedy nejen reálné bariéry vůči obchodním přebytkům z Asie, ale též třeba závazek odebírat americký vojenský materiál (což si de facto USA již částečně zajistily v požadavku na zvýšené výdaje NATO, zde je vidět konzistentnost americké strategie) či nejlépe dlouhodobý závazek EU na odběr plynu (LNG) z USA.
Taková změna postoje celkové politiky EU by však znamenala odklon od premisy Green Dealu mnohem dále než jen k Real Dealu. A s tím i přiznání, že plyn zůstane dlouhodobou energetickou surovinou, což se v podstatě rovná konci protiklimatického tažení. A na to v tuto chvíli nemá nikdo v Evropské komisi odvahu.
Mimochodem, protiruské obchodní sankce EU by bez účasti USA prakticky ztratily většinu efektu. Ostatně proto se Rusko snaží parciálně nadbíhat USA, ale Amerika však zatím drží spojenectví s EU v sankcích vůči Rusku. Jenže Američané, hrající dosud na straně EU, tak celkem přirozeně očekávají podobné pochopení od EU pro geopolitické zájmy USA vůči jiným regionům.
Pokud však EU argumentovala ekonomickými výhodami plynoucími z volného pohybu zboží, a nikoli nabídkou geopolitické aliance, stala se součástí problému a v očích USA de facto spojencem Číny. Tak se těm 30 procentům nemůžeme divit a teď jen zbývá doufat, že USA nepřehodnotí svůj postoj k ekonomickým sankcím vůči Rusku.
Ekonomické komentáře se vesměs věnují negativním ekonomickým dopadům a kritice zavedení cel. Problém je však jinde: EU nepochopila strategický záměr USA a při vyjednávání si nechtěla připustit, že se změnila základní priorita USA z prosazování volného obchodu na řešení geopolitického rizika ztráty hegemonie.
Nebo to evropské elity sice pochopily, ale též si uvědomují, že by to znamenalo jejich politický konec, a tak budou hru hrát až do hořkého konce totální ztráty konkurenceschopnosti i transatlantických vazeb s USA.
