Hlavní obsah

Expert: Češi kvůli viru hledají podezření u cizinců, ti pak čelí xenofobii

My, proti epidemii. Nový díl publicistického pořadu Šárky Kabátové. (Video: Šárka Kabátová, Seznam Zprávy)

 

Reklama

9. 3. 2020 11:27

„Strach spjatý s neurčitostí a vědomím rizik je pochopitelný a je třeba ho vnímat jako výsledek komplexních vztahů mezi médii, institucemi a občany,“ říká k jakési zbrklé reakci společnosti na epidemii koronaviru sociolog z Institutu sociologických studií FSV UK Dino Numerato.

Článek

Lze v současnosti hovořit o jakési hysterii či davové psychóze v české společnosti? Narážím například na skupování trvanlivých potravin nebo třeba přeprodej roušek a respirátorů…

Ty psychiatrické a psychologické termíny jako hysterie či davová psychóza jsou dle mého soudu nadsazené. Obavy ze šíření koronaviru jsou pochopitelné, zvláště pokud jej vnímáme nejen jako problém zdravotní, ale i jako problém společenský a ekonomický. Co se přeprodeje roušek a respirátorů týká, každá kritická situace vždy přitahuje skupinu lidí, kteří na ní chtějí profitovat. Takové jednání je výjimečné, a proto přitahuje pozornost médií. Je na institucích, aby zavedly opatření, kterými je možné daným situacím předcházet.

Další respondenti v ulicích viní třeba i zkušenosti dané komunismem. Může v některých lidech skutečně takhle silně rezonovat dozvuk minulosti?

Nedostatek zboží v obchodech nebo dlouhé fronty jistě představují součást nějaké pomyslné kolektivní paměti českého národa. Nemám k tomu žádná data, ale i tak si myslím, že pokud vzpomínka na minulost hraje nějakou roli, pak je omezená. Jak bychom vysvětlili skupování potravin v obchodech v zemích, kde žádnou zkušenost s komunismem nemají?

Za pozornost spíše asi stojí, že média tématu věnují tak velkou mediální pozornost. Jakkoli objektivně a vyváženě se novináři snaží v rámci časového stresu a rutin své práce o tématu referovat, už jen samotná pozornost věnovaná tématu může mediální paniku, což, podotýkám, znamená něco jiného než paniku v psychologickém slova smyslu, vyživovat. Za připomenutí stojí, že mediální pozornost je těmto méně důležitým tématům věnována na úkor tématům, jako je například nezodpovědné individuální chování, které šíření koronaviru pomáhá.

Někteří respondenti v ulicích přesto viní v čase jakési paniky jen a jen média. Je to skutečně jejich chyba?

Nicméně říci, že za něco mohou média, je snadné a také dost zjednodušující. Strach spjatý s neurčitostí a vědomím rizik je pochopitelný a je třeba ho vnímat jako výsledek komplexních vztahů mezi médii, institucemi a občany. Někdy ho vyživuje i nízká úroveň mediální nebo zdravotní gramotnosti, a to nejen na straně občanů, ale i institucí a médií. Ono to, že je někdo negramotný, zní v češtině dost negativně, až urážlivě. Já to tak ale nemyslím. Povědomí o tom, jak fungují média, a obeznámenost s medicínou jsou v České republice dle sociologických dotazníkových šetření prostě nízké, a daná situace nutně ovlivňuje to, jak se o koronaviru uvažuje.

Jaké negativní vlivy tato situace ve společnosti odhalila? Může jít o xenofobii či strach přijímat negativní informace?

Jedná se v jistém smyslu o výjimečnou situaci, která může změnit naše uvažování o tom, jak se díváme na globální svět. Mimo jiné nám ukazuje, že role hranic národních států je relativní. Sice není zanedbatelná, ale je stále častěji spíše symbolická než reálná. Národní státy a ani regionální nadnárodní uskupení typu V4 neodděluje žádná nepropustná zeď a kontrolní funkce hranic je omezená.

Ne vždy je ale taková skutečnost zohledňována. Podívejte se na příklad Itálie, na kterou se české úřady v posledních dnech zaměřily. S ohledem na míru výskytu koronaviru v Itálii je to na jednu stranu pochopitelné. Pokud se v testech zaměříme primárně na testování lidí přijíždějících z Itálie, je zjevné, že většina pozitivních nálezů bude mít vazbu na Itálii.

Rostoucí výskyt koronaviru například v Německu a Francii ale napovídá, že s ohledem na inkubační dobu může mít přístup zaměřený na nějaký specifický region jisté rezervy. Celá situace má mezinárodně-politický rozměr. Rozhodně nezávidím pozici zdravotnickým úředníkům, kteří v globálním zrychleném a nepřehledném světě musí činit rozhodnutí. A musí brát v potaz i to, že nejenže šíření viru ovlivňuje současné společnosti, ale že společnosti ovlivňují šíření viru samotného.

Co z toho podle vás vyplývá?

Ono se to týká i běžného života a hledání podezření Čechů vůči jiným, cizincům, teď nejčastěji Italům, kteří jsou v těchto dnech vystaveni drobné každodenní xenofobii. Pokud někdo v tramvaji promluví italsky, rázem cítí upřené pohledy okolí. Že v tramvaji mohou sedět další tři Češi, kteří se na rozdíl od italsky mluvících lidí vrátili z lyžování v kritických zónách v Itálii a dobrovolně nezůstali v karanténě, na to pomyslí málokdo. Brzo asi začneme hledat viníka i mezi těmi, kdo v tramvaji promluví francouzsky a německy.

Hledání viníka, cizince, na kterého můžeme všechno lehce hodit, je snadné. Že jsme často viníky i my, Češi, to si často nepřipouštíme. Což, prosím, nevnímejte tak, že každodenní podezírání k jinému je nějakou výhradně českou zvláštností. Když se například vrátím ke zmíněné Itálii, tak tam byla ještě pár týdnů zpět podobná averze vůči čínské komunitě. Epidemie koronaviru může zviditelňovat témata, která jinak zůstávají neviditelná a nediskutovaná. Možná nám pomůže, abychom přemýšleli globálněji i o jiných tématech než jen o koronaviru.

Je zjevné, že koronavirus bude mít velké dopady na globální, a tedy i národní ekonomiky. Může být ale také výzvou pro debaty o nových formách zaměstnání na dálku. Snížení emisí v Číně nám znovu připomíná otázku klimatické změny. Je otázka, zda povede ke strukturálním změnám a k ekologicky šetrnějšímu jednání, nebo k úvaze, že až bude hůře, tak se zase na okamžik zastavíme.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené